Jsou chvíle že dál jít nechci,kdy se zdá mi nebe samý mrak,vidím kolem sebe jenom marnost,ať se chovám tak a nebo tak.Vždycky vzpomenu si na slib,co jsem jednou dala s nadějí,že nikdy nebudu chtít měnit,teď slova zkrátka chybějí.Snažím se najít sama sebe,abych se mohla nadechnout,věci pak reálněji vidět,nenechat všechno propadnout.Něco změnit, to je nutnost,to se snažím ze všech sil,ale ztratit samu sebe,k tomu se těžko přesvědčím.Vím, že dokud budu někým,koho já tolik dobře znám,poperu se potom se všíma zůstanu tam někde dál.Přirozenost je moje motto,chtěla bych podle něho žít,pokud to nebude však stačit,budu slib zpátky muset vzít....
jana@ahoj...všechny jsou nádherný...jak vy to děláte,...kdysi jsem za mého mládí taky rýmovala,ele byly to verše vesměs pracovní a určený k určitým lidem...byly to prima časy...šlo o srandu a u té se i trochu (dost )píjávalo...ráda na to vzpomínám...