Pozor na to. Tohle dole na obrázku neni pravda. Pravda je, že jste specifické individuality, se svými individuálními odlišnostmi. Od věků věkův tomu tak bylo. Jakmile jste vystrčili hlavu z jednoty, stali jste se jedinečnými jedinci s vlastnostmi. A jste tím co definuje tuto vaši individualitu. Neboť jsme v astrofóru, danou individuálním sluncem(egem), asc (alter ego), drivem kupředu(mars) etc etc Tetelit se jak slepice v popelu v pocitech jednoty je oblbující sebeklam. Jednota je smrt všeho individuálního tedy i defacto "vás". A proto se všichni bojí smrti. Bojí se ztráty tohoto individuálního já. Všichni neví co bude a jdou do neznáma. Proto si nenechte valit do hlavy knedlíky. Nebo pampelišky.
K příspěvku je přiložený obrázek, který se zobrazí pouze přihlášeným uživatlům.
(Přihlásit)
Bosch
» Al*
Bylo to v Roku ďábla z 2002 a svoji smrt si zahrál Karel Plíhal. Dnešní doba smrt ráda popírá. Protože téma dne je úspěch, užívat si, kult mládí a falešného pocitu nesmrtelnosti. Smrt je ledvatak téma racionálních rozborů co s tělem po smrti, kde rozprášit jakou písničku si nechat zahrát což je na hony vzdáleno od reálného aktu umírání. Skvěle tento trend kopírující tehdejší americký model popírání smrti ukazuje Eliška Balzerová ve filmu Ženy v pokušení. Američané už před desítkami let vytvořili lokálně kult oslavy umřelého jako by měl narozeniny. Úplně vytěsnili že tam už není a chovali se jako by byl mezi nimi. Je to zachyceno v dokumentech. Nemalou zásluhu na nepřirozeném způsobu umírání má i ezoklika se svými teoriemi o existenci po životě která zde v naších krajích byla nejsilnější asi za 1.republiky. Není asi náhoda že takováto doba dává vznik vůdcům jako Hitler Stalin aj. Zkrátka vede do ztráty identity člověka.