vlk - Diskuze a zkušenosti

Dnes nic nezkracuji. Nemohu. Můj vlk by si to nezasloužil...
Byl to jeden z nejsilnějších snů vůbec. Ty o zvířatech jsou pro mne vžy nějak jiné... Zdál se mi k ránu (ale nebyl to poslední sen před probuzením, o to je zajímavější, že si jej pamatuji naprosto do detailů):

Na scéně jsme byli Khali a já. Je zajímavé, že to vím tak samozřejmě, protože ve snu jsme byli dva chlapci, mladíci... A Khali je můj nejlepší kamarád, trávíme spolu mnoho času. Podobu (oblečení, obutí atd.) si nepamatuji,jen že máme dlouhé vlasy. Jsme ve věku, kdy ještě nejsme přijati mezi muže, ještě nás nevezmou na lov. (Je zajímavé, že přesně tuto informaci jsem ve snu věděl, přestože v celém snu nezazní - na lov s muži ještě nemůžeme.) A proto zatím chodíme jen trénovat, aby z nás byli jednou zdatní lovci. Třeba zkoušíme lovit zajíce.
Byli jsme za naší vesnicí; všude vysoká tráva, celkem suchá. Dalo se v ní skrčit a tak se schovat. Opodál (směrem k vesnici) byly stromy, řídký porost, křovinný les. Bylo dosti teplo, ale vanul svěží vítr, který činil to počasí snesitelným. Jinak bylo znát, že tam v kraji není mnoho vody...
Snad jsme doufali, že tam budeme moci něco ulovit, ale na nic jsme nenarazili, tak jsme se po chvíli začali věnovat jiné zábavě, trénovali jsme házení sekerou (každý svojí) do kmene stromu. Moc nám to nešlo, málokdy se zasekla, pokud jsme vůbec trefili kmen. (Sekera asi kamenná, podobná tomahawku, ale tam jsem jí nevěnoval pozornost, utkvělo mi jen, že se s ní dalo dobře házet. Zda jsme tedy byli indiány si netroufám tvrdit, nevím.) Ale přesto jsem ve snu věděl, že ve vesnici muži umí takto používat sekery s obdivuhodnou zručností.
Pak nám však štěstí přálo a objevil se možný úlovek. Travou se k nám blížil osamělý vlk (šedý až do hněda). Zabít vlka už by bylo něco k pochlubení se ve vesnici, kdepak zajíci! Okamžitě jsme se přikrčili v trávě a šeptem a gesty se domlouvali. Vím, že vítr vanul od vlka k nám, což jsme ve snu ocenili, že nás nemůže cítit. Byl tam trochu respekt, věděli jsme, že vlk může být nebezpečný, ale snad ta mladická nerozvážnost a touha po úlovku (a obdivu) převládaly. A taky jeden před druhým jsme nemohli dát najevou, že bychom snad cítili strach.
Vlk se přiblížil a můj kamarád už chtěl házet. Říkal jsem, že vlk je ještě daleko, ať počká, že nedohodí, nebo netrefí. Ale nedokázal odolat. Snad chtěl být on tím, kdo vlka skolí. Hodil. A netrefil. Vlk se zarazil a zbystřil. Nastražil uši a větřil. Pak začal hledat ostražitě v místech, kam dopadla sekera. Po chvíli se opatrně vydal k nám. Když byl asi na 20 kroků, vzpřímil jsem se a vrhnul také sekerou. Ale na poslední chvíli jsem trhnul paží. Abych nezasáhl. Nevím proč, hod již nešlo zarazit, ale najednou jsem nechtěl vlka zabít. Sekera dopadla kus od něho a on odběhl. Ale zarazil se a díval se směrem k nám. Už jsme se neskrývali, stáli jsme, koukali na vlka a on na nás. Odhadovali jsme reakce. Možná i on odhadoval nás. A pak obezřetně došel k sekeře a očichával ji, stále nás sleduje. Měl náznaky k dovádění, jako by si se sekerou chtěl hrát. Bral násadu do zubů a chtěl se sekerou utíkat. Upadla mu a zase se pro ni vrátil. Šťouchal do ní čenichem, hrabal tlapou...
Sebral jsem klacek a hodil ho opodál a vlk se po něm vrhnul. Jako když házíme klacek psovi k aportování, ale zde šlo o něco jiného, to jsme neznali. Ve snu pes a aportování neexistovali. A vlci byli divocí... Kromě tohoto. V něm bylo něco jiného, to jsme oba jasně cítili. A zkusili jsme ho nalákat blíže dalším házením klacků.
Vlk se blížil, ale byl ostražitý. Odbíhal a zas se vracel. Trvalo to dlouho, než se přiblížil na dosah. Bylo to pošetilé a také my jsme byli pošetilí, protože sekery, jediné předměty, kterými bychom se mohli bránit, ležely zahozeny kdesi v trávě.
Dotkl jsem se ho. Vlk okamžitě uskočil. Lekl se a odběhl. Ale ke kontaktu již došlo. Už to nešlo vzít zpět. Najednou jsme oba věděli (vlk i já), že je tu něco víc. Že už patříme k sobě. A skutečně po dalším lákání přišel. Opět se mi ho podařilo dotknout, jen o chvilku déle, než prve. A pak už jsem letmo pohladil po hřbetě. A nakonec se nechal drbat na hřbetě a na zadku (nad kořenem ocasu).
Odcházeli jsme pak s kamarádem následováni vlkem k vesnici. Vlk šel s námi, jako by k nám (ke mně více) odjakživa patřil. Jako by bylo naprosto normální, že vlk následuje člověka. Sám ze své vůle, nebyla v tom ztráta jeho svobody. Jen propojení duše člověka s duší vlka. Přátelství... Spíše láska, opravdová blízkost.
A co si budem nalhávat, cítil jsem i jistou pýchu. Nikdo se nikdy do vesnice nevrátil následován vlkem. Věděl jsem, že jsem jediný. I to, že to učiní dojem na muže, že už na mne nebudou pohlížet jako dosud...
Ale nejbáječnější pocit byl ten pocit z prstů zabořených v husté vlčí srsti. Ještě nyní, když se zamyslím, cítím v dlani a mezi prsty tu hrubou srst. Fajn pocit...