Je mi 40 a po 8 letém vztahu ,který se nikam neposunoval jsem neplánovaně po nemoci otěhotněla.Prosadila jsem si narození Elišky přez veškeré komplikace.Partner se ode mne snažil odejít, ale asi nás má rád a nedokáže to.Vidím na něm vyhaslé oči a nechuť k životu.A já si zase sama v noci sním, že jsme šťastná rodina .Ty zmáčené polštáře nepočítám. Co mám dělat Trvá to už skoro 2 roky a dochází mi síly.Cítím deprese a mám pocit, že už to sama nezvládnu.Tolik jsem si holčičku přála a teď jen mechanicky dělám běžné denní úkony. Bez radosti.Co mám změnit ve svém životě?Dochází mi síly.Má někdo podobnou zkušenost?
bojka-new
Vím jaký to je když cítíš že vztah je v koncích.Jako by s ním nešlo hnout.Dítě je krásné stvoření ale né vždy vše vyřeší.možná na nějakou dobu ale i tak si budete připadat jako stroje kteří čekají než odbydete další rok spolu.Já mám obdobnou zkušenost ale já se nakonec po velmy dlouhé době rozhodla pro rozvod.ted jsem štastná že jsem ten krok udělala.Přeji tobě a dcerušce at se vám vede a hlavně malá at pěkně roste.děti jsou zázrak a já bych dala nevím co mít takovou malou holčičku.Opatrujtese.
_panenka_
víš než se takhle trápit, nebylo by ti líp, kdyby si byla s holčičkou sama??víš začít znova. i třeba s někým jiným... takhle se jenom trápíš ty i přítel...přemýšlela si o tom??