Jeden človíček padl do bahna a nemohl a nemohl se z něho vyhrabat, pokoušel se ze všech sil, ale zapadal hloub a hloub. Když si už nemohl pomoc sám a hrozilo mu, že se za ním zavře hladina a hlubina ho pohltí,vzpomněl si na dobrou vílu o které mu povídávala jeho babička a zoufale ji zavolal na pomoc. Měl štěstí, uslyšela ho. Spatřila nad hladinou močálu jen jeho obličej, políbila ho na ústa a v tom okamžení stál človíček na suché zemi, bahno ta tam, jako by v něm nikdy nebyl. Poděkoval dobré víle za pomoc, a ta mu odpověděla, mně neděkuj, dostal jsi se do bahna, byls jím prostoupen do hloubky těla, ústa a srdce jsi však měl čisté, blátem nezasažené a to Tě zachránilo. Tento, ať již chlapec či děvče ve věku nad 0 roků nemohl "nadávat", jeho ústa ... by již čistá nebyla... jen bahno, smrduté bahno a to by ani božská víla nelíbala.
Šel mnich sněhem a v nestřežený okamžik mu uklouzla noha a zapadl do příkopu tak hlubokého, že se nemohl dostat ven z ledových závějí... Křičel o pomoc, zmítal se sem a tam, volal a nadával a prosil...
V tom šel kolem druhý mnich a bezeslov si lehl vedle něj...