Tahle myšlenka přišla poprvé před 2 lety touto dobou a vrací se mi pravidelně.....
“Jsem vděčná za to, že i v chaosu, stále existuje prostor a příležitost pro ticho, pro vítr, pro slunce na tváři, pro mraky běžící po modré obloze, tlukot srdce, nádech, výdech a další velké drobnosti, které znamenají tak vzácný dar zastavení se v přítomném okamžiku... Vše se spolu snoubí nedbaje našich soudů...”
A je to tak....i když dnes kouknu na oblohu, říkám si...vždycky tu bude něco, co “ví” mnohem víc než my budeme vůbec kdy schopni pochopit....
K příspěvku je přiložený obrázek, který se zobrazí pouze přihlášeným uživatlům.
(Přihlásit)
Nabi*
» cimi
I já s tebou souzním. Dneska mám skutečně velmi nepříjemný stav a asi i potřebu něco nepřímo vyventilovat. Kupa falše, kupa hnoje, bez přemýšlení, a jak píšeš: "Kam ukážeš, tam se podívají."