Pozval bych dívku na chlebíček A usmažil ji i rybu Pak bych jí provedl přes lesíček Tím neudělal bych chybu.
Pozval bych dívku o páté na čaj Osvítil bych jí tajemství hmoty Objasnil bych jí , proč ve všem se babraj A snad bych tím obrousil i vnitřní hroty.
Ty , co jí každý den kdes uvnitř píchaj Ty , co jí brání se stále jen smát Po nichž se v komplexích zbytečně zmítaj Ty, které brání jim jen tak si hrát...
Pozval bych dívku na pohár vína Víno má totiž ten prazvláštní dar Svobodu zesílí , pak mizí vina Dodává radost a poráží svár.
Pozval bych dívku i na toulky vesmírem Vesmír já miluji , obří náš pán Že jsme jen hovínka v prostoru nesmírném A že má s každým z nás svůj vlastní plán
Pozval bych dívku na šálek kávičky Kafe tak voní, i zákusek mám Pak bychom jen tak zírali z lavičky Než by noc hluboká dospěla k nám.
A pak ?
Když by pak našla klíč do chrámu tajemství Vychutnat volnost a pít svatý grál Půjčím jí knihy , jsou plné všech moudrostí A o tohle všechno bych opravdu stál.