OBJATIE - Diskuze a zkušenosti

Ruby Nevrhám se na nikoho, ale když někdo obejme mě, potěší mě to, zároveň se ale cítím rozpačitě. Asi blok z dětství, s rodiči jsme se neobjímali, pamatuju si živě, jak mi bylo trapně, když měli jeden nebo druhý narozeniny, byl problém dát i pusu, mnohdy ani nepadla, prostě se to nepěstovalo. Ale u synů jsem objímáním nešetřila. Zvláštní, přesto se dnes ani jeden už objímat nechce , tedy alespon ne se mnou.
S kamarádkama, které vidím párkrát do roka, se vítáme nebo loučíme pozdravem, někdy pusou, když je na tom některá z nás ne zrovna nejlíp, pak se obejmeme. To je jediné objetí, ve kterém necítím rozpaky. To, kterým mi je dáváno nebo já dávám najevo účast, soucit, když už není v mých silách udělat něco víc.
A málem bych zapoměla na objetí před usnutím, báječné...spím jak mimimo