Probuzení - Diskuze a zkušenosti

Spojení duše s Bohem, toto přerození se nemůže uskutečnit jinak než v nejhlubším mlčení, v největší tichosti mysli, bez sebemenšího jejího pohybu nebo záchvěvu, v naprostém vzdání se ega v mystické smrti.Protože se ego dlouho vzdát nechce, chytá se každé příležitosti, i té nejsvatější, jen aby zemřít nemuselo. Ve vrcholném okamžiku je i nejsvatější mantra překážkou.Bytosti Vesmírná, Beztvará,Bezejmenná, Ó Bytosti!Ty bez přívlastků.Jak jsem Tě vzdálena,když vzývám Tvou Milosta plně ji dostávám.Jak jsem Tě vzdálena,když pěji Tvou slávu,která mne zaplavuje.Ó, lásko, spal se,ó, touho, utop se v poslední vlně.Propastná Hlubino,pohlť to,co stále ještě chcebýt aspoň uctívačem.Když se lidské já zcela uvědomilo, plakala jsem lítostí a prosila Pána, aby mi pomohl přejít tuto obtížnou hranici mystické smrti, od které se mnozí vracejí. Je to právě strach ze smrti, jenž je vrací do předešlé sféry "neomezeného vědomí". Prosila jsem tedy Boha, aby mi pomohl zemřít pro něho, že již nic jiného nechci.Za několik dnů jsem se v kontemplaci mysli dostala opět do hlubokého stavu uvnitřnění. Stále více a více jsem se nořila do boží přítomnosti. Zpočátku jsem slyšela krásnou hudbu na způsob "proč bychom se netěšili". Tu jsem slýchala dříve dosti často. I když byly melodie podobné těm světským, zvuk byl dokonalý. Totéž mi sdělil o svých vnitřních zážitcích hudby jeden náš známý varhaník a skladatel: "Vnitřní hudba je dokonalá, ale zevní nástroje, i ty nejlepší, zdaleka tak dokonalé nejsou."Na hudbu "proč bychom se netěšili", jež měla vyjadřovat radosti světa, jsem zřetelně do nitra odpověděla "To nechci" a nořila se hlouběji. Ihned se veselé tóny změnily v nádherný chorál, který vždy předtím povznášel mou mysl a mé city k Bohu.Ale moje hlubší já opět řeklo: "To také nechci." A tu nejhlubší božské Já řeklo bezhlesým, přesto však ve vědomí zpřítomnělým hlasem:"Co tedy chceš?"Odpověděla jsem celým svým srdcem, celou svou bytostí:"Zemřít pro Boha."V tom okamžiku se zavlnil vesmír, rozpustil se a stal se nekonečným prázdnem. Zprvu, dokud jsem ještě vůbec vnímala, mi to připadalo, jako když uchopíte nekonečnou šálu upletenou z přečetných jednotlivých oček a trhnete za tu správnou nit. V jediném okamžiku se celá šála rozplete na svůj prazáklad, na jednu jedinou nit a i ta se rozpustí. Tak se vesmír rozpustil do své pralátky - božského bytí, ve kterém mé lidské vědomí zcela zaniklo.Ale i tato zkušenost, i když trvala několik dnů, přece jen ještě nezůstala trvalou, i když v hlubině vědomí a v pozadí mysli již zřetelně setrvávala. Teprve po několika letech a také po dalších ponořeních (samádhi) se náznak dvojnosti rozplynul a již se nevrátil.Z této zkušenosti, vyvstalé za časného rána letního slunovratu před mnoha lety, již nikdy nic neubylo ani k ní nic nepřibylo. Jen některé závislosti se postupně rozpouštějí. Tato zkušenost jednoty je naznačená v básni probuzení a v několika dalších.ProbuzeníRáno jsem vstala,abych Tě pozdravilatak jako dřív.Však ač jsi všude,nikde Tě nenalézám.Tvůj oltář zprázdněla růže na něm již nevoní.I všechny ostatní věci jsou prázdné,a přece všechny prorůstáš jako strom bódhi.Nejsi tu jako dřív, v mém Srdci -neboť hle, již není Srdce,a ani já tu nejsem jako dřív,než zemřít jsem si přála ve Tvém objetí.Nejsi tu Ty a nejsem tu já,a přec Tě tolik mám,že zhaslo přání poslední,bych objetí Tvé ještě vnímala.V naprosté jistotě,že vždy tak tomu bylo,na Počátku a po všechny Věky Věků.Míla Tomášová