Strach z opuštění


10.11.2016 - 15:33
(Býk) Najdise.cz
Systémová zpráva: Příspěvek je od uživatele Pietra di Luna, který(á) již smazal(a) registraci na tomto webu:
=====

Strach z opuštění
Od malička mám strach z toho, že lidé, na kterých mi záleží, které mám ráda, u kterých vznikla silná citová vazba, mě z ničeho nic opustí. Vím, že tohle je asi typický "Račí" problém, a má to i spousta jiných lidí ne-Raků, ale mě tenhle strach opravdu nebaví.

Za ta léta jsem se naučila ho docela zpracovávat, vím a vnímám (někdy opravdu až do "jádra"), že nic není jisté, že život je změna a tak dále a tak dále. Obecně, většinu času, mám tenhle strach v sobě potlačený někde vzadu a nevnímám ho, nechovám se podle něj. Ale občas to vyplave na povrch a mě pak chytne úplný záchvat paniky, který mě svírá a ochromuje. Popadne mě strach, že ten, koho miluju, mi najednou řekne, že se spletl. Že z ničeho nic zmizí. Nebo že přijdu u své blízké. Nejsem paranoik, že bych měla nějaké představy nehod a katastrof, to vůbec ne, ale ten strach ve mně, to, že zůstanu sama, že jsem investovala city a sebe celou do něčeho či někomu a najednou to nebude...

Možná, že tohle mívá občas každý, možná je to normální, ale já vím, že mě to omezuje. Nechci to tak mít. Vím, co to u mě nejspíš způsobilo, šlo o určitou událost, když mi byly necelé tři roky. Ale co s tím, jak to zpracovat, co dělat ve chvíli, kdy mě ta panika popadne?

Když si to ještě tak promítnu, paradoxně je kolem mě pár lidí, které jsem já opustila nebo kterým jsem já musela říct několikrát ne, a vím, že i oni do mě investovali city a čas. Někdy se proto cítím vinna, ale pak si říkám, že nejsem zodpovědná za city druhých. Ale to jen taková odbočka.

A další paradox, kterého jsem si všimla - ačkoliv mám někde v hloubi strach, že zůstanu sama, zjistila jsem, že někdy dělám všechno proto, abych sama opravdu zůstala. Pominu to, že si někdy samotu užívám, to je normální. Ale občas od sebe ostatní jakoby odháním. Jako když mám v sobě zakořeněnou představu, že mě stejně ostatní opustí. Přitom jsem obecně sdílný, pečující a vztahový člověk, alespoň podle toho, co vím od bývalých partnerů nebo co říkají ostatní.

Všem děkuji předem za příspěvky :17:


EDIT: Ještě mě napadla jedna věc, když jsem si tohle všechno promýšlela. Úspěšně k sobě do vztahů přitahuju lidi, kteří to mají hodně podobně, respektive v sobě dost řeší téma připoutanost -> únik -> zdánlivá svoboda, chorobná potřba unikat, abych nebyl já ten, kdo bude opuštěn. Prostě lahoda. :19:

Stránka: 3 2 1
Řazení:
10.11.2016 - 16:31 | Filtr
(Býk) Najdise.cz » Pietra di Luna
Systémová zpráva: Příspěvek je od uživatele ., který(á) již smazal(a) registraci na tomto webu:
=====
Hele, abych pravdu řekla, ono podle mě není úplně zdravé se uzavřít veškerému očekávání, ve smyslu potlačení. Pokud nějaké očekávání vnímáš, napřed bych ho podrobila důkladnému zkoumání, proč sem přišlo. A přijala ho. Žádné jeho zadupávání mimo vnímání, to pak dělá neplechu :1:
10.11.2016 - 16:30 | Filtr
(Býk) Najdise.cz » dan162
Systémová zpráva: Příspěvek je od uživatele Pietra di Luna, který(á) již smazal(a) registraci na tomto webu:
=====
Možná to, co radila Khali, je "jen" první pomoc, ale pro mě bude dobrá i ta, protože ten panický atak jsem chytla včera a musela jsem ho doslova rozchodit a šla jsem se vybrečet do kostela! (nejsem věřící).

Příhodu znám, nebo alespoň si jsem na 99% jistá, že je to ta příhoda, která to způsobila. Když tedy pominu porod, to je podle mě první rána pro dítě. A já navíc byla opožděná, evidentně jsem se odstřihnout nechtěla :4:

Šlo o to, že jsem narychlo musela do nemocnice, pumpovali mi žaludek, a mamka tam nemohla být se mnou, vyloženě jí to zakázali. Byla jsem pak pár dní v nemocnici. Dodnes si pamatuju jeden moment - jak tam ležím v noci sama v postýlce, na stěně běhají odrazy světel od aut a mě pohlcuje pocit, že jsem zůstala úplně sama, takový ten stravující, skoro jako propadání se do temnoty. Mamka mi pak později říkala, že když jsem se z nemocnice vrátila, několik dnů jsem vůbec s nikým nekomunikovala, nereagovala na nic, vypadala jsem prý jako tělo bez duše, odmítala jsem i svoje oblíbené jídlo. Ona to prý hodně špatně snášela, když mě nechali v nemocnici samotnou, nemohla z toho spát a říkala, že myslela, že se zblázní. Když mi tohle vyprávěla, došlo mi, o co jde.

Co myslíš tím osmý dům zahrnut?
10.11.2016 - 16:21 | Filtr
(Býk) Najdise.cz » .
Systémová zpráva: Příspěvek je od uživatele Pietra di Luna, který(á) již smazal(a) registraci na tomto webu:
=====
Děkuji ti, tohle by mi mohlo pomoci :1: :74:

A k tomu nepoutání se lidem, neočekávání - učím se to. Někdy mi to jde úplně hladce, nemám problém přijmout lidi takoví, jací jsou a brát je tak. Ale jakmile se do toho připlete jenom troška očekávání, pak vím, že může být problém.
Nic neočekávat, to prostě (zatím) neumím.
10.11.2016 - 16:12 | Filtr
(Rak) dan162
Jasně že " A jéje". Jde o jeden ze strachů, které ničí život, a kdo ho dostal, se ho blbě zbavuje. Nepomáhá žádná úvaha, vysvětlení a racionalita obecně, citové metody od rozdejchání po potlačení příznaků to jen odsunou do pozadí, dobrý jen jako první pomoc. Jestli znáš tu příhodu, která to způsobila, tak se dá ta příhoda přehrát tak, jak měla proběhnout, čímž ti zmizí její špatná interpretace a nebude dál ovlivňovat budoucnost, do pár měsíců by se mělo narovnat všechno, co je na tenhle strach navázané, od postoje těla po postoje v hlavě. Mohlo těch příhod ale být více, no za pokus to stojí.

Mne se takový strach uhnízdil po příhodě, kdy táta byl fuč, já se v noci vzbudil a on nikde. Strašný strach ze všeho, brečící malej kluk běhal po baráku, partaje se budily, no armagedon. Pochopení, že táta byl někde na táčkách a holt se mu to nesešlo mi moc nepomáhalo. Tak jsem vzal za své, že co je kolem, to být za chvíli nemusí, blbé i dobré, osmý dům zahrnut, hurá když to kolem nyní je. nevím, zda to je dobře nebo blbě, neříkám to ani jako návod, jen že takový strach je prostě mrcha a nechce utéct stejně rychle, jak přišel.
10.11.2016 - 15:54 | Filtr
(Býk) Najdise.cz
Systémová zpráva: Příspěvek je od uživatele ., který(á) již smazal(a) registraci na tomto webu:
=====
Ajéje. Trochu se vidím. :1:

U mě to už není tak silné, ale bývalo. Jedno z mých prvních a zároveň nejhorších traumat v tomto životě bylo to, co se dělo hned po mém porodu. Totální separace... "Mami, kde tě mám? Máma mě opustila. Nechali mě brečet. Nemá cenu volat o pomoc. Nikdo nepřijde. A když někdo přijde, odejde a nepomůže mi." ... a to se vleklo (a vleče) stále dál a dál.

Ptáš se co s tím, jak to zpracovat, co dělat ve chvílích paniky... Sama mívám často panické ataky, zatím nebyl čas to řešit do hloubky (třeba na rodinných konstelacích, theta healingem apod.), ale chystám se na to. Zatím mi pomáhá zpomalit a prodloužit dech... prostě to rozdýchat, pomalu. Vědomě se uklidnit, zavřít oči, říct si: Jsem v bezpečí. Pak přesunout pozornost jinam, kamkoliv. Pustit si uklidňující hudbu, srandovní video. Představit si třeba koťátka na louce. :4: Hlavně.. být si vědomá toho, že strach je jen v hlavě.

Napadá mě.. Mám známou, která má panickou hrůzu ze smrti. Občas to docházelo tak daleko, že se bála vyjít ven, aby se jí něco nestalo. Po čase se to zlepšilo, i když to nikdy nebylo ideální, ale vždycky si musí uvědomit: Kdyby se něco stalo, tak to tak má být. Můj strach nezabraňuje smrti, ale zabraňuje životu. :17:

Naučila jsem se k lidem nepoutat. Nikdy s ničím najisto nepočítat. Občas to lidé zaměňují za nedostatek důvěry, ale ne. Já si myslím, že naopak důvěřuju až moc, někdo by asi řekl, že až naivně. Jenže já se nepoutám. Důvěřuju absolutně, ale neočekávám. Když se někdo nějak zachová, jakkoliv, tak to prostě přijmu jako fakt a dál už se tím nezabývám. Dřív jsem si ten druh odstupu musela pěstovat vědomě, naučit se to. Stálo to mnoho slz, mnoho bolesti. Ale šlo to a dneska už to dělám automaticky. :1:
Příspěvky: 55-31 30-6 5-1
« předchozí  další » »|
Aktuální postavení planet
Aktuální
postavení planet
ukázat planety »
Lunární kalendář 2024
Lunární kalendář
Luna ve Lev Lvu
ukázat kalendář »