Byly doby a není to tak dávnomyslela jsemže všechno sama zvládnusamostatná jednotkaznělo to jak lichotkapevná jako chlapchtěla jsem to tak?První do dveří se vrhatsama sobě kytky trhatkabát sundavat si samabýt občas táta a i máma.Začaly bojev těle co se silné zdáloslzy v očíchco jich jindy bylo málopořád smutnáchybu jsem jinde hledalaa prozřeníže sama jsem jí dělala.Našla jsem moji ženskou částco byla strčená až vzadustačilo trochu přemýšleta přiznat si tu pravdu.Že:Potřebuji něžnou náručjemné doteky a hlazenínechat občas slzy stékata nemít z toho mrazení.Klidně do dveří jít druhánechat si kabát pověsitzůstat sice dál i silnásvou slabost ale projevit.S dojetím kytky přijímatže voním více poslouchatcítit se zcela zase ženoujá nemám teď už vůbec strach.Je to totiž nádhera
Zitto
ŽENA když pochopí sebe spojí křehkost dítěte s velikostí nebe s jemností květiny i tajemstvím červánků s hebkostí motýlů plujících ve vánku se šploucháním moře co něžně tě konejší a smývá tvé hoře má vůni smyslnou i vůni chleba ona vždy dobře ví co je ti třeba a něžně tě pohladí když řešíš svět a chtěl bys hned všemu rozumět a proto nikdy neuchopíš to neuvěřitelné tajemství ženy která je ŽENOU