Jsou chvíle že dál jít nechci,kdy se zdá mi nebe samý mrak,vidím kolem sebe jenom marnost,ať se chovám tak a nebo tak.Vždycky vzpomenu si na slib,co jsem jednou dala s nadějí,že nikdy nebudu chtít měnit,teď slova zkrátka chybějí.Snažím se najít sama sebe,abych se mohla nadechnout,věci pak reálněji vidět,nenechat všechno propadnout.Něco změnit, to je nutnost,to se snažím ze všech sil,ale ztratit samu sebe,k tomu se těžko přesvědčím.Vím, že dokud budu někým,koho já tolik dobře znám,poperu se potom se všíma zůstanu tam někde dál.Přirozenost je moje motto,chtěla bych podle něho žít,pokud to nebude však stačit,budu slib zpátky muset vzít....
Piháček
Dáš li sama sobě slib ve svém nitru dodrž jej, život však plyne den po dni dál jiné zkušenosti Ti osud nachystal a sliby mohou se měnit, tak jak Tvá Duše roste výš, slib změň uzavři nový a uvidíš, že zázraky se budou dít... Tobě se bude lépe žít bez výčitek....
Najdise.czSystémová zpráva: Příspěvek je od uživatele Ladislava*eL, který(á) již smazal(a) registraci na tomto webu: =====
Někdy ze slibů zbydou jenom slzy, a ty se ptáš, jestli bude to už brzy, kdy temné mraky ustoupí, slunci svoje místo podstoupí,
kdy do dnů vstoupí naděje slunce duši zahřeje. Také já dávám sliby sobě, když nedaří se, připadám si jako v hrobě.
Stále se zpátky vracím, stále se v sobě ztrácím, stále se v sobě nevyznám, stále si pravdu nepřiznám,
tak ztracená, nechce se ani vstát, toužím stále spát nebo boj marný vzdát.
Pak zase svitne naděje, slunce tělo prohřeje, a život běží dál...