Strach z opuštění - Diskuze a zkušenosti

Najdise.cz » Buddha/2 Systémová zpráva: Příspěvek je od uživatele vibe, který(á) již smazal(a) registraci na tomto webu:
=====
odpusteni podle me neni mozne intelektualne...
uvedu priklad, ja mel cely rok problem s jednou udalosti, co se stala presne pred rokem...
remeslnik mi vyprasil praci, na ktere jsme se predtim domluvili a jeste me u toho okradl... tedy lidove receno, mi k tomu vsemu jeste nadelal na hlavu... coz byla ale v kontextu jeho prace spis jen takova merunka na dortu https://www.youtube.com/watch/…
a jako mohl jsem si to probirat intelektualne ze vsech stran...
jako, ze za to mohla anima, ktera nemela jinou moznost/ cestu nez tuto, jak se ke mne dostat... proste vsechno prd platne...
kdykoliv jsem prisel na to misto a videl tu vyjebanou praci, vzdycky me zachvatil amok...
no az ted, vydelalo se mi tam topeni... a ja mel moznost si krome vsech tech kopancu vyzkouset jeste (uz po stopadesate) silu animy, co cloveka jen pekne postupne a nenapadne rozpousti...
a v tomto stavu(rozpolozeni) jsem mel pokracovat v pracech, ktere tam mam rozdelane... jsem si rikal, jakou asi produktivitu prace museli mit vezni na nucenych pracech, kdyz se z letnich 17 stupnu ochladilo na 5-9... plus!!!
no a asi 3 dny zpatky, kdyz jsem se tam v tom placal, jsem mel tak rozcentrovanou pozornost, ze jsem veci delal spravne az na treti pokus... jako, ze jsem do jednoho obchodu prisel trikrat po sobe pro tu samou vec, protoze jsem ji predtim dvakrat postupne znicil...
no a pak mi to seplo... ten remeslnik byl docela v zoufale situaci, v pokrocilem veku si updatoval starou zenu za mladsi, vymenou za to, ze ji nadela deti... a pak uz se v tom jenom placal... a ja mel vlastne jen tu cest, prispet i neco do kasicky na jeho treti a ctvrte dite... takze vlastne udelal jsem dobry skutek
ne ted vazne, proste muj nazor je ten, ze pokud si clovek neprojde naprosto identickou situaci, nema absolutne sanci toho druheho pochopit, natoz mu odpustit...(!)
docela pekne o tom hovorila Teal v jednom tom videu, co jsi tu daval... ze je to vlastne cele o perspektivach... kdy kazdy ma svou perspektivu jinou, naprosto jedinecnou... proto si taky jako lide muzeme jen obtizne porozumet...

player Jo , všechno se rodí v dětství. Říkám kámošovi : dej si se mnou 36 hodin půst , jenže on je o dvacet let starší a zažil po válce nedostatek jídla a má strach z pocitu hladu. Nedá.

Jinak nevím , proč píšeš zdánlivá svoboda. Svoboda je svobodná. Buď něčí duše svobodná je , nebo není.

"A další paradox, kterého jsem si všimla - ačkoliv mám někde v hloubi strach, že zůstanu sama, zjistila jsem, že někdy dělám všechno proto, abych sama opravdu zůstala."
...ano , paradox to je , ale takhle to má hodně lidí. Právě proto , že svůj strach v podstatě do každého vztahu injektují. Zkus si ale přečíst od OSHA : Láska-samota-svoboda (Koán vztahů). Je to exklusiv čtení a zatraceně to provětrá a profoukne ucpané závity. Jenže jest otázkou , zda tě to taky zbaví strachu , ale možná...za pokus nic nedáš.

dan162 » ovii celou noc jsem se těšil, že k tomu něco napíšu, nechal jsem to přes noc zrát, ale nic nového do mne nepřišlo. Ohromuje mne schopnost to takhle prožít, natož sepsat a ještě veřejně, krásné. Spousta vnitřních postojů, vědomých, uvědoměných a tedy jasných, které komplikace nepůsobí. Připadám si báječně jako nepodstatný divák něčeho nádherného a současně mizerně, když si ty pocity uvědomím, dlouhá léta pekla. Je to pro tebe asi nejspíš nejdůležitější téma, vzhledem i k místu pobytu. Taky obdivuju sílu prožít dopady karambolu, protože jsem z toho kdysi utekl, to ale už je zcela jasně o mne. Málokdo ale dokáže přijmout, že prožívá po tisící zmar a neuteče do nějaké úhybové varianty od úniku, náhražky po zazdění. Není to pochvala, je to můj pocit až obdiv.

Rozumím pokus se nepoutat, jak pocitovému, tak vzdálenostnímu, i Buddhově snaze zbavit opuštění emoce. Těšení si myslím, že nemáš pojené jen negativnem. Jak to je třeba s těšením se na příspěvek tady na fóru, na vzkaz ? Podle mne zažíváváš emočně zabarvená očekávání a asi v té chvíli se lekneš, nastoupí obrana. Nemá smysl se jí bránit, je třeba jít po příčině. Nevím, zda jsi psala, jestli jsi zkoušela likvidovat emoci té vzpomínky zklamaného těšení pomocí nějakého terapeuta, kineziologie atd. ?

Proces nápravy po vyřešení traumatu tak jak tak znamená vrátit se do postojů, které k němu vedly, tj. těsně před tím. Čím to, že potřeba táty byla tak vysoká ? Už tehdy existoval nějaký velký problém, něco ti strašně chybělo. Chování lidí k tobě bylo možná stejné jako kdysi ke mne - nemohli snést co se ze mne na ně valilo. Ne že by to bylo strašné, ale třeba příliš hluboké, naléhavé v jejich denních starostech i schopnosti pochopení. Nikde žádná opora, zkušenost co s tím. Není také jasné, nakolik jsme přišli na svět jako chtění do láskyplného prostředí a do jaké míry jako nerada přijatá komplikace...celý problém je třeba zmapovat, ohraničit, poznat, protože to zdaleka není jen opuštění, bude to dle mne o dost širší.

Je dále možné, že jsi za svůj život potkala muže tátovi v něčem podstatném podobné, a tvé reakce na ně jsou další okno, které to osvětlí.

dan162 » musiúa No jasně, furt koukám po detailech a vyvozuju z něj občas zcela nesprávné celky. :-)) Celá diskuze je o vědomí hranic, ten článek o tom píše opravdu zevrubně. Musím článek aspoň chvilku zažít, pak zareaguju, jinak by to bylo jen racionální. Díky za něj.

dan162 » Buddha/2 když si vezmu, co jsi psal nedávno, a bylo to velmi podnětné, tak to bylo zbavit emoci jejího hodnocení. A nyní píšeš zbavit děj (opuštění) té emoce, jako by to byl důsledek předešlého. A v jednom vzkazu jsem zase četl, že emoce zrušit, protože nejsou potřeba (ne že jsme bezcitní). Když není hodnocení, že emoce v té situaci ani nevznikne. Neříkám to jako názor, spíš jako podnět.

Buddha/2 » ovii Hmm, já bych zradu vygumoval ze slovníku. Tedy spíš ty důvody proč necháváš něčemu tak pofidérnímu tolik moci nad svým životem. Jakmile ji totiž přijmeš jako "součást života", začneš přitahovat odpovídající situace.
Opuštění je něco jiného, tedy pro mě. Není tam ten "hnusný podtext" a beru ho jako něco, co naopak je užitečné přijmout. Přijímáš vlastně prvek změny - tím vyřadíš zradu z emočního repertoáru a vztahy se musí změnit. Už tam nebude strach (pramenící ze závislosti na vztahu), místo něj bude svobodná volba. Samozřejmě to není něco, co ti zaručí "lásku až za hrob " - ale takový recept stejně neexistuje (idealisti prominou ).
Jako je hezké že si to umíš naplno prožít, ale jestli to k životu vysloveně nepotřebuješ , nemyslím si, že by bylo nutné to nějak často opakovat .

Hezky to popisuje Háňa

Najdise.cz » dan162 Systémová zpráva: Příspěvek je od uživatele musiúa, který(á) již smazal(a) registraci na tomto webu:
=====
dobře, nešťastná formulace (snažila jsem se to co nejvíc zjednodušit) tady v tom pěkném článku je to tak nějak úplně všechno http://www.svetlonacesty.cz/uvahy-a…

a kluci, Ty a Epoxit - znáte rčení "ďábel se skrývá v detailu."?

dan162 » exit Já bych to nespojoval nutně s Venuší v Raku, možná téma odstupu a lepení, tam jo, račí je dost natěsno, blíženecké/vodnářské z toho uniká, ostatně máš oboje v sobě. Spíš jsi dokázala ujít ohromný kus cesty svým rozhodnutím, nepoddáním se situaci a nebo když jo tak zase vstát. Tam vidím příčinu. Je z tebe cítit hloubka poznání, kterou psal život, to jen tak nějaká Venuše v Raku asi nezpůsobí. Nebo jo ?

dan162 » Sosna zvlčelý Hrůzná příhoda. Musel jsem jít raději nakoupit tu husu a nechat ten pocit odplynout. Palec nahoru tobě za vyprávění a hlavně jí za řešení, to chtělo mnoho, mnoho síly.

Amenti » Háňa* Presne,zde bych hledala jadro veci! Lepe bych to nenapsala! ;)

dan162 » Sosna zvlčelý

dan162 » musiúa Jo to už vypadá blíž. Odpovědnost jako MOJE potřeba.

Kde u odpovědnosti je hranice mezi moje a tvoje ? V smutné Emě jsem pomohl vzbudit v ní nadšení, je teď krásná jak malé dítě, co se rozbíhá letní loukou. Cítím odpovědnost, aby si neublížila, aby se jí nevrátil pocit žádné cesty, žádného prostoru. Kde je to už moje - má nepřípustná manipulace (chci aby se cítila dobře podle mého návodu), můj strach (asi ze soucítění), kde jsem překážkou a kde pomocí ? Není pocit odpovědnosti jen něco mého a zbytného ? Když dám informace, popíšu následky, nechám rozhodnout a dopadne to blbě, tak už odpovědnost necítím.

Nemyslím odpovědnost k dítěti, synkům i když jim bude 50, tak jsme spojení nafurt, a odpovědnost pak časem budou asi cítit oni za mne, vo zas provede bláznivý dědek.

Najdise.cz » Sosna zvlčelý Systémová zpráva: Příspěvek je od uživatele ., který(á) již smazal(a) registraci na tomto webu:
=====
No jo, jde to i bez konstelací... Ale to už je jen a pouze o štěstí. Tak či tak má můj respekt.

Sosna zvlčelý Hodně jsem přemýšlel, jestli tento příběh psát a taky jakou formou ho napsat. Příběh není můj, ale mé mamky, ta si ho prožila až do posledního doušku. Aby nedocházelo k omylům, kdo je děda můj a kdo její, kdo praděd a kdo otec, zkusím to napsat ze jejího pohledu, jak mi to sama několikrát vyprávěla. A doplním za sebe spíše jen časové a určité místopisné údaje.

***

Byly mi 4 roky, když se stala událost, která mne pronásledovala skoro celý život, tedy do mých 58 let. Že mi byly 4 roky si dobře zapamatujte. Celou situaci musíte vnímat očima čtyřletého dítěte, pokud to chcete alespoň trochu pochopit. Ve čtyřech letech je dítě dosti bezmocné a nemá žádnou možnost samo vyřešit takový problém. Na to často dospělí zapomínají, když tvrdí, že by se chtěli vrátit do dětských let, že s nimi by se vrátila i ta bezmoc. Dětské problémy nejsou pro dítě o nic menší, než pro dospělého ty jeho, ale dospělý má navíc možnosti. Dítě těžko ovlivní samo, jestli mu bude někdo byť jen naslouchat.
Narodila jsem se v roce 1953 do rodiny, kde byl uznáván kult osobnosti. Děda musel být uznáván jako nejstarší člen rodiny, nikdo se mu nemohl postavit na odpor, vždy platilo jeho slovo. Nebyl to žádný tyran, ale jeho slovo muselo platit. Přestože si pamatuji, že s babičkou se občas hádali, vždy ho pak babička hájila před ostatními. Moje mamka (jejich dcera) tento kult osobnosti ctila beze zbytku. A jediný, kdo se snad někdy stavěl na odpor, byl můj táta, který se přiženil. Ale stejně si nikdy neprosadil svoji. Byly z toho jen zbytečné hádky a to napětí si z dětství dost pamatuji. A když k takovému sporu došlo, nikdy mamka nehájila mého tátu, ale vždy se postavila na stranu svého táty. Rodiče zkrátka ctila za každých okolností. Není divu, že to mezi mamkou a tátou skřípalo.
Byly mi 4 roky, Vánoce 1957. Táta byl vojákem z povolání a často tak musel přespávat na posádce, ale na Vánoce měl být doma. Jenomže nepřišel. Nepřišel na Štědrý den, nepřišel na Boží hod a nepřišel ani na Štěpána. Nikomu nic nevzkázal. Napětí u nás doma bylo k nesnesení. A pak se stalo to, co jsem si pamatovala už navždy: Táta přijel. Uviděla jsem ho oknem, jak jde po ulici od autobusu, nesl nějaké tašky (pravděpodobně s dárky). Stála jsem u okna a zakřičela: „Táta!“ V tu chvíli se mamka rozbrečela a děda popadl zimník a vyběhl ven.
Co si venku řekli, to nevím, doma to nebylo slyšet, ale pamatuji si, že děda na tátu strašně křičel. A táta mu pak podával tašky, které nesl, ale děda si je od něj nevzal. A pak se táta otočil a odešel. A já pořád stála u okna a křičela jen „táta“ a viděla, jak se vzdaluje. Pak přišel děda domů a řekl, že táta už nikdy nepřijde a že nám přišel jen říct, že o nás nestojí. Nic víc.
***
Rodiče se pak rozvedli. Celá záležitost byla navždy tabu, nikdy se o tom nemluvilo a to dokonce ani když jsem na to zavedla řeč už jako dospělá. Vůbec se o tátovi nesmělo mluvit. Snad proto, že v padesátých letech to byl první rozvod na vesnici, ostuda pro celou rodinu, cejch... A mně se ta vzpomínka na to, jak jsem viděla tátu otočit a odejít, ten pocit opuštění, to se mi vracelo celý život, když mi bylo nejhůř. V takovou chvíli jsem si vždy připadala jako čtyřletá, bezmocná, nemohoucí cokoli udělat, dítě, které nikdo neposlouchá, A hlavně úplně opuštěná.
***
Tátu jsem pak moc nevídala a časem jsem získala pocit, že o mne nestojí. Nejezdil za mnou a jen málokdy napsal dopis. Oženil se pak a měl ještě s novou ženou syna, takže jsem měla o deset let mladšího nevlastního bráchu, o kterém jsem však ještě několik let (asi do mých osmnácti) nevěděla. Mamka se už nikdy nevdala a nikdy s nikým nežila. Dál jsme bydleli na vesnici s dědou a babičkou a kult osobnosti přetrvával. Vztahy s tátou se zlepšily vlastně až v době, když jsem byla dospělá a vdala jsem se a měla děti. A zejména když děda zemřel. Tam skončil kult osobnosti a začalo se mi lépe dýchat. Ale stejně jsem se nikdy už nezbavila toho pocitu opuštění a pořád se mi to vracelo a v nejtěžších chvílích mne to sráželo. A protože nikdo o tom dále nemluvil, vyvinula se z toho traumatu časem dokonce duševní porucha s úzkostnými stavy. Až díky péči dobrého psychiatra jsem ve věku 55 let začala problém zpracovávat a řešit. Ale skutečně vyřešit se mi to podařilo až v 58 letech.
Ono v tom bylo i vědomí věku mých rodičů a to, že už tu dlouho nemusí být. S tátou jsem se začala stýkat daleko více a upevnila jsem vztahy s bráchou, kterého jsem do té doby skoro neznala (viděli jsme se do té doby asi jen třikrát, nyní se pravidelně navštěvujeme několikrát do roka, přes internet jsme v kontaktu velmi často). A pak mi pomohla náhoda: Když jsem byla u táty na návštěvě, při prohlížení starých fotek jsem našla tátův starý blok, do kterého si psal své zápisky z práce. A tam jsem našla jeho zápisky z 24.12.1957 včetně výstřižku z novin o nějaké nehodě, která se stala právě na Štědrý den. Táta tam tenkrát byl převelen, nikdo nemohl dát ani vědět domů, že nepřijede, pošta přes svátky nechodila, takže ani telegram nešlo poslat a v místě nebyl ani telefon.
Rozpovídali jsme se pak i o tom, jak ho děda vyhodil a zakázal mu ještě se někdy ukázat. Prý psal dopisy, ale neodpovídala jsem (následně jsem zjistila, že mi je děda nikdy nepředal). A několikrát prý mi napsal, že přijede, abych ho čekala na nádraží, nebo že na mne počká před školou, ale když přijel, buď tam čekal děda s křikem, nebo mamka s výmluvou, že jsem nemocná.
Musela jsem to ještě dlouho zpracovávat, ale tenkrát přišla neskutečná úleva, protože jsem zjistila, že mne vlastně táta neopustil. Že to bylo úplně jinak, než mi děda řekl. A ten pocit opuštění se pak postupně rozplynul.
Doktor mne dokonce donutil dojít dál. Donutil mne promluvit si s mamkou a přiznat jí, že všechno vím, co mi udělali. A mamka se mi omluvila. Tam vyplynulo napovrch ještě mnoho dalších věcí. Od bráchy jsem se pak taky dozvěděla, jak k nim jednou děda přijel a dělal rámus i u nich, že si nepřeje, abych se stýkala s kýmkoliv z tátovy nové rodiny (děda věděl, že mám bráchu).
Dnes je zase dobře, ten pocit opuštění zmizel, ale úzkostné stavy prý nezmizí nikdy, jen je to mnohem lepší. Už s tím umím pracovat. Jen škoda, že to trvalo tak dlouho.

***

Na závěr již za Sosnu doplním, že děda zemřel před pěti lety a babička před dvěma. Mamka se o ni do poslední chvíle starala. Pomoc psychiatra nepotřebuje a vůči nikomu z uvedených osob nepociťuje žádnou zášť. A já jsem na moji mamku nesmírně hrdý a obdivuji ji, jak to celé zvládla.

Najdise.cz » musiúa Systémová zpráva: Příspěvek je od uživatele musiúa, který(á) již smazal(a) registraci na tomto webu:
=====
a taky potřeba.... asi...

Najdise.cz » dan162 Systémová zpráva: Příspěvek je od uživatele musiúa, který(á) již smazal(a) registraci na tomto webu:
=====
jo tohle!

asi k tomu co píšeš není moc co dodat... jen - chtění?

dan162 » musiúa No to nebude tvoje chápání, ale spíš můj způsob myšlení. Neumím to podat srozumitelně, když nevím, nemám jasno.

Zodpovědnost nemyslím k čemu se vztahuje nebo od čeho se bere její důležitost, oprávněnost (k dítěti). Ale co to je v nás ta odpovědnost k ? Je to přání ? Obava / strach ? očekávání ? Tuším totiž nějaký strach. Ve vedlejším vláknu jsem na to narazil : necítím odpovědnost k příjemci rady (jak si ji vyhodnotí) jestliže to z mé strany nebyla manipulace (i kdyby pozitivní), nezamlčel jsem mu informaci (která by mohla změnit jeho rozhodnutí), je způsobilý k volbě (jeho úsudek funguje správně). Přesto jde o radu, na základě které se uděje nějaký děj, ten může mít i nepříjemný průběh, může rada být aplikována špatně...

Najdise.cz » dan162 Systémová zpráva: Příspěvek je od uživatele musiúa, který(á) již smazal(a) registraci na tomto webu:
=====
už zase ti nerozumim, jsi na mě moc složitej

dan162 » musiúa no mé dítě je kusem mne. To není tak častý případ té zodpovědnosti ?

Šlo mi o to přijít na to, co to je za pocit, potřebu, přání.

Najdise.cz » dan162 Systémová zpráva: Příspěvek je od uživatele musiúa, který(á) již smazal(a) registraci na tomto webu:
=====
třeba zodpovědnost za dítě? myslela jsem za cokoli, co nejsi ty ...takže ano, třeba aby se "někomu něco nestalo" atd...

dan162 » musiúa Přemýšlím a nevím : co to je ta "zodpovědnost ke vnějšímu" ? Přání aby bylo lidem dobře (vlastní pocit, kdy je lidem v okolí dobře a já díky spojení s nimi to cítím taky ?) Potřeba aby okolí neprožívalo zbytečnou bolest ? (strach z bezmoci ? ). Případně strach než potřeba ?

Mám něco takového taky, ale nevím co to vlastně je.

dan162 » Pietra di Luna Ale on vlastně půlBuddha má pravdu si uvědomuju, to není račí lepidlo, mám to taky. Uvědomil jsem si právě díky jeho a tvému příspěvku, že očekávání se mi zachovalo, třeba že na foru dostanu odpověď, ale nejsem s očekáváním citově spojený. Když odpověď nedostanu, neznamená to, že já jsem..., ale že druhý odpověď nechtěl napsat z důvodu v něm. Mohl odjet, nebylo to pro něj zajímavé, měl něco lepšího na práci...Zakřičíš v tunelu že bude ozvěna a ona se neozve. Překvapí tě to, očekávání jsi měla jiné, ale nestresuje tě to, víš že to nebylo tvým hlasem, ale konstrukcí tunelu.

Háňa* Možná může být zakopaný pes v tom "investovat" - že do někoho investuješ city, jak píšeš.
Investice je účelová věc - když investuji, dělám to proto, že z toho chci něco získat, nejlépe ještě víc, než jsem do toho dala - abych byla v zisku nebo alespoň "na svém". Čili obchod. Pokud to neklapne, jsem "ve ztrátě" a to je nepříjemné. Prodělala jsem.
Zkusila bych city - lásku, pozornost ... dávat a přijímat - jen tak, zadarmo, pro radost, ne proto, že to k něčemu potřebuji.
Jedině tak se nemusíš bát, že se ti tvoje investice nevrátí - přestane to být investice - něco za něco. Bude to dar.
Dar je něco navíc - bonus k tvému vlastnímu štěstí, není to nezbytnost, takže potom není důvod propadat panice, že když žádný nedostaneš, bude to špatně.
Svůj nejbližší a jediný člověk, co tě určitě nikdy neopustí, jsi ty - takže pokud potřebuješ nějakou jistotu, uvědom si tuto - máš sebe - napořád.

:o)) Nori » Pietra di Luna Je to nářez ale keď to dáš tak je to veľká úľava, budeš sa cítiť znovuzrodená
Napíšem do vzkazníku...

Najdise.cz » :o)) Nori Systémová zpráva: Příspěvek je od uživatele Pietra di Luna, který(á) již smazal(a) registraci na tomto webu:
=====
"naplno prežitie daného strachu" to by byl asi nářez, ale zároveň mě to dost láká, projít si to, shořet na padrť a být "nový" člověk potom.

Děkuju ti za radu, můžeš kdyžtak napsat do vzkazníku konkrétní osoby, které terapii provádí?