Nezlob se,nemám čas:-( - Diskuze a zkušenosti

Máme práci,svoji rodinu,své aktivity,koníčky,náš život je pestrý,zajímavý,na život "singl" jsme si zvykli,našli jsme si na něm spoustu kladů a vlastně jsme velmi spokojeni. Partnera cíleně nehledáme,sice pořád ještě hledáme sami sebe,ale to hledání se nám líbí,zvláště když v něm "děláme pokroky" Jakési zcelení naší vlastní osobnosti nás posunulo do roviny té,že není nutno za každou cenu s někým být,aby člověk mohl na tomhle světě fungovat. Nic neočekáváme,jen jsme připraveni přijímat // Abych sem vecpala taky nějaké to klišé //Potud je nejspíš všechno v pořádku. Pak se ovšem objeví někdo,s kým pararelně s naším způsobem života můžeme prožívat něco hezkého,s kým je nám dobře a u koho máme pocit,že nás život jaksi ještě více někam posune,zpestří. Počáteční nadšení z toho,že "takový člověk ještě někde existuje" ovšem vyprchá ve chvíli,kdy zjistíme,že nejsme schopni nic ze svého způsobu života slevit pro to,abychom mohli s milovanou osobou být více.Mám dojem,že to bude hodně rozšířený jev. Poslední dobou jsem na tuhle myšlenku tady v diskuzích párkrát narazila a vlastně mě nejvíc zaskočil Plája se svým prohlášením,že pro vztah jsou ideální 4 hodiny týdně. A já říkám,že ne. Jenže v tom je právě ten kámen úrazu. Všechny ty aktivity,kterým jsme dříve holdovali s nadšením a potěšením,nám berou tolika času,že na partnera nám žádný nezbývá. A ve chvíli,kdy partner má to samé,žije si svým,stejně aktivním životem,tak ty 4 hodiny týdně jsou vlastně "zázrak".Leč za tak krátkou dobu,kterou spolu strávíme,není možné toho člověka poznat. S každým dalším setkáním je to jako bychom se vlastně viděli poprvé. Chybí společné zážitky,prožitky,všechno to,co vztah vytváří a tak logicky musí dojít k tomu,že za nějaký čas se v přítomnosti toho druhého začneme nudit.Není z čeho "brát". Není z čeho brát,protože jsme sami nic nedali. Nejsme toho schopni - ať už ve snaze // snad i podvědomé // nenechat si vzít tu naši "svobodu",ten zaběhlý styl života. Možná je tam strach ze změn,z nejistoty.. Těžko říct.Takže co? No já vlastně nevím,co po vás chci. Vím,že tu jsou příběhy lidí,kteří žijí podobně. Tam,kde je takovýhle "vztah" pro oba přijatelný a akceptovatelný je to snad v pořádku. I když fakt bych to vztahem nenazvala. Tam,kde to takhle vidí jen jeden,je to pak horší. No...jen jsem měla potřebu zase nějakej elaborát sepsat.