Domácí štěstí ? Aneb proč vztahy ztroskotávají??? - Diskuze a zkušenosti

Buddha/2 » spimajim Tak tohle je zajímavý pohled .
Nedávno tady někdo citoval z Proroka...A nečiňte si z lásky pouta.Jí tomu rozumím podobně,ve vztahu by měla být obsažena i svoboda.A tohle asi bude slovo do pranice,protože si to každý vysvětlí po svém .
Ale vztah,kde je jeden ke druhému připoután z jiných důvodů než dobrovolně-z lásky ,v sobě nutně obsahuje napětí,které se za "správných " okolností projeví destruktivně.
Bohužel tohle žádný rozvodový zákon vyřešit nemůže,jen oddaluje nevyhnutelné. A asi i proto se dnes tolik lidí do manželství nehrne,prostě jsou spolu dokud jsou spolu rádi a pak se mohou bez rozvodových komplikací rozejít.
můj subjektivní pohled,kamenujte mě

Najdise.cz Systémová zpráva: Příspěvek je od uživatele KOZLÍK, který(á) již smazal(a) registraci na tomto webu:
=====
můj vztah by nikdy neztroskotal kdyby můj bývalý partner nebyl chronický lhář a nevýhybal se situacím které jsou mu nepříjemné a kdyby se mně občas i zastal takže já za sebe si myslím že je hlavně třeba a by alespoň ti co spolu žijí a milují se byli k sobě upřímní a mohli se jeden na druhého spolehnout jinak tam žádný problém nebyl

Najdise.cz Systémová zpráva: Příspěvek je od uživatele spimajim, který(á) již smazal(a) registraci na tomto webu:
=====
Tak tedy dám slovo "do pranice" a schválně se na to zkusím podívat z úplně jiné strany, než jsem činila dosud.

Kde je psáno, že vztah musí vydržet celý život?
Kde je psáno, že úspěšný (neztroskotaný) vztah je ten, kde Ti dva spolu vydrží...jak dlouho?...doživotně?...nebo kdo zde určuje tu "normu".....?

Faktem je, že historická tradice ukazuje, že pro většinu lidí je přirozené, že je ten druhý "baví" jen pár let. Tím "baví" myslím, že se nějak vzájemně obohacují. Pak už většinou dochází pouze k tomu, že spolu nějak žijí - často spíše vedle sebe - a jde jim to podle jejich povah tu lépe tu hůře.
Samozřejmě jsou výjimky a samozřejmě tímto může značně zamíchat to "vyvíjení se" o kterém Ty píšeš.
Ale přesto, toto lze pokládat za vcelku běžný model - a lze se domnívat, že běžný byl i v historii, přestože nebylo tolik rozvodů.

Dalším faktem je, že manželství nebo nějaký ekonomický celek coby společné soužití bylo vymyšleno hlavně díky zabezpečení dětí a vzájemného zabezpečení členů rodiny a usnadnění jejich přežití - vždyť v historii žena středního a vyššího stavu k důstojnému životu potřebovala finanční podporu své rodiny, protože pracovat bylo jen pro chudé.
Takže manželství nebo společné soužití stejně nutně NEpředpokládalo celoživotní funkčnost vztahu ve smyslu vzájemné lásky - a v minulosti dokonce méně než dnes, dnes tomu přeci jen někdo věří, že snubák je příslib věčné lásky.

Proč to píšu?

Co kdybychom si zkusili představit, že změníme způsob hodnocení vztahu a nebudem ho poměřovat délkou trvání, ale subjektivním pocitem naplnění.
Takže do vztahu budem vstupovat už s tím, že není důležité, jestli bude životní a jak dlouho potrvá - a dokonce s tím, že pravděpodobně nevydrží celý život, protože tak to většinou je - ale pouze s tím, že je důležité, abychom si vztah užili.
A také s jistým předsevzetím, že až tedy "to" pomine, ať už na jedné straně nebo na obou, nebudem si lhát, podvádět se, zachováme se čestně, nebudem se chovat jako Roseovi, ale zachováme si glanc a rozejdem se jako lidi, kteří spolu zažili něco hezkého.....?
Rozchod nebude "ztroskotání", ale jen ukončení nějaké životní etapy na kterou lze hezky vzpomínat.
Že to nejde?
Opravdu ne?
Není příčinou naší bolesti a Roseovské rozchodové nenávisti při rozpadu vztahu, a pocity krachu když vztah přestane fungovat třeba po pěti letech, právě to, že jsme naprogramováni, že SPRÁVNÉ je, aby to trvalo věčně a běda jak ne!

...ale prosím pěkně: nic netvrdím, jen kladu otázky a předkládám nápady....