Došla jsem k jednomu znepokujícímu závěru.Hledám dokonalého partnera.Samozřejmě,dokonalost neexistuje.Mám spíše namysli ten prvotní dojem,že onen muž je dokonalý.Ale jakmile se seznámím s "dokonalým" mužem,začnu podvědomě na něm hledat chyby,abych ho přestala chtít.Protože mám strach,že mi ten dokonalej jednou hodně ublíží.Čím více se mi totiž zdá dokonalej,tím více mám pocit,že mě to bude i víc bolet.Tak si nakonec chci najít "průměrného" ale s tím se začnu nudit,začnu na něm hledat chyby,protože není dokonalej.Takže v důsledku toho všeho jsem sále sama.Jsem normální????Když jsem tuhle mou teorii probírala s kamarádama a kamarádkama,tak jsem zjistila,že to tak asi máme každej.Jak se teda nakonc stane,že se zamilujem????Chce to teda neřešit a nechat věcem volný průběh??Jak si ale mám pomoct,když mám tendenci vše a každého analyzovat a řešit????Nejhorší je,že to tak má i jeden muž,o kterého mám již delší dobu zájem...on si to uvědomuje,ale nedokáže s tím nic dělat.Máme mezi sebou zvláštní vztah a ikdyž by jsme jej chtěli posunout někam dál,nějak se nám to nedaří.A to se známe dva roky.Jak z toho ven??
Najdise.czSystémová zpráva: Příspěvek je od uživatele Ametysta , který(á) již smazal(a) registraci na tomto webu: =====
Asi ti neporadím...jen vyventiluju svůj názor Zamilovávám se naprosto bezhlavě, spontánně, bez přemýšlení, náhle, nesmyslně, bez rozumování...neumím si poručit...a to je zase můj problém Protože až pak zjišťuju,jak že se to má i na druhé straně a ten pád na tvrdou zem hodně bolí...a dlouho bolí. o hledání dokonalosti tedy u mě nemůže být ani řeč, ovšem taky si někdy nepřipadám "normální"