Beze slov - Diskuze a zkušenosti

Koutkem oka při řízení sledovala dědu vedle sebe. Poslední týden ho vůbec nepoznávala. Najednou ho něco popadlo a že potřebuje navštívit své rodiště. Prý ho to jen tak napadlo. Ale otravoval s tím pořád dokola. O nic důležitého že se nejedná, ale přitom byl každý den nervoznější a nervoznější. Nějak nemohl pochopit, že zkouškové období, kdy nechodí do školy, ještě neznamená, že nemá nic na práci a že může honem jet. Sice se snažila být „hodnou vnučkou“, ale hned to skutečně nešlo. A den ode dne jí to připadalo stále zvláštnější. I to, jak se děda na cestu vystrojil. Smála se mu, že jede jak na svatbu, ale on se jen tak spokojeně usmívá a usmívá.Po třech hodinách dorazili na místo. Samozřejmě, dle jejího očekávání, děda měl problém se zde zorientovat. Skoro šedesát let tady nebyl. Po střední škole se jejich rodina vrátila do končin, odkud pocházel jejich rod, na druhý konec republiky a příbuzné tam žádné neměli, takže nebyl důvod tam jezdit. Nyní zde bylo vše jiné. Jakýsi mini-supermarket na kraji vsi svou šeredností významně konkuroval vedle stojícímu opuštěnému kravínu zaniklého JZD. Děda se zběžně rozhlédl po návsi a že musí k jezu. K jezu? Ano, k jezu. Chodívali se tam s kluky koupat, tak to musí zase po čase vidět.Ale u jezu se konečně něco začalo dít. Byla zde výletní restaurace a děda si to do ní naprosto neomylně zamířil, jako kdyby tam byl naposledy včera. Rovnou za číšníkem a něco mu pošeptal. A číšník odběhl a vrátil se s nějakým dopisem. Začala být skutečně žensky zvědavá. Rychle se k němu přitočila a pokoušela se mu přes rameno co nejvíce přečíst.Jakási žena mu popisovala stařeckým, ale velice úhledným krasopisem svůj život. Že ho měla krásný a naplněný, že byla šťastná a spokojená a vždycky měla svou rodinu ráda, včetně pak vnoučátek. Ale, a to bylo podle pravítka vzorně podtržené, „nikdy jsem ani na chvilku nezapomněla na nejkrásnější léto tady u jezu, které jsme jako maturanti prožili spolu…. nikdy jsem už nic tak úžasného nezažila!“Děda se otočil: „Co jsi zvědavá?“ „No, vidím, že to nebyli jen kluci, kteří se tu s tebou koupali,“ zubila se na něj. A vzhledem k tomu, že dole byla adresa, bylo jasné, co bude následovat. Však, jak říkal děda, je to hned vedle. Hned vedle, se zajížďkou pro pořádnou kytici a hledáním, bylo nějakých čtyřicet kilometrů, ale i ona byla už teď nesmírně zvědavá na dědovu studentskou lásku. „Jak sehnala mou adresu po tolika letech?“, přemýšlel děda pořád dokola. Nakonec přiznal, že mu před týdnem přišel pohled, že má v „Hospůdce U jezu“ dopis. Zřejmě chtěla, aby si to místo ještě jednou na stará kolena připomněl.„Běž zjistit, jestli je doma,“ poslal jí radši první, „ať se mě nepoleká. Víš, už jsem trošku zestárnul.“ Ale bylo na něm vidět, že je neuvěřitelně nervozní. Skutečně jako studentík, napadlo jí. Asi se mu to období nějak vrátilo se vším všudy. Najednou nevypadá, že by chtěl umírat. Jeho nejčastější věty jsou vždycky „to až se vrátíš z dovolené, to už tu asi nebudu“ nebo „tuhle zimu já už nepřežiju“ a najednou je plný života a v ruce ždímá obrovskou kytici.„Jo, tak tu tady nenajdete, ta je v nemocnici,“ sdělila jí nejspíš taky vnučka přibližně v jejích letech a vysvětlila jí, kde přesně jí najdou. A tak za nedlouho už s dědou procházeli nemocniční chodbou. Děda najednou skoro nekulhal, prakticky se nezadýchával, na nic si nestěžoval a do výtahu ho musela skoro donutit, chtěl to vzít rychle po schodech (jindy měl problémy s pěti schůdky k nim do baráku). Vešli dovnitř a ona si uvědomovala, že pro ty dva teď bude naprosto zbytečná a neviditelná. V pokoji byla jediná postel a na ní spala přímo ukázková stařenka. Samá vráska, stříbrné vlasy, ruce sepnuté nahoře na peřině. Přistoupil k ní a vzal jí za ruku. Otevřela oči a zprvu tázavý pohled se změnil v neuvěřitelně šťastný úsměv. A tak se dívali na sebe a oba doslova zářili. Její srdce se téměř slyšitelně rozeznělo, jako kdyby vyzvánělo večerní klekání... a potom utichlo. Děda ji ještě dlouho držel za ruku, pak jí opět sepnul ruce na peřině a položil na ně tu kytici. Za celou dobu nepadlo jediné slovo.