Sluníčko - Diskuze a zkušenosti

Usedla na lavičku před domem. Podvečerní sluníčko se na ni spokojeně usmálo a ona se usmála na sluníčko a unaveně zavřela oči. Kolik západů slunce už viděla…? Tisíc? Nebo dokonce milion? Jen Bůh ví. A který západ bude pro ni poslední…? Nedaleko skotačily děti. Vzpomněla si na svoje holčičky. Jak tady všude běhaly a dováděly, jak se spokojeně smály, když jako vdavek chtivé princezny líbaly žáby a jak brečely, když jim vymývala rozbitá kolena a později potlučená srdíčka. A sluníčko se dál na to vše usmívalo. Vzpomínala taky na manžela. Denně toužila, aby jí i po svatbě aspoň jednou řekl, že jí má rád. Nikdy to neudělal. Asi to neuměl nebo ho to prostě nenapadlo. Když po čtyřiačtyřicetiletém manželství umřel, pochopila konečně, že jí rád měl. Kolem prošel soused a popřál jí pěkný večer. Jak často od smrti manžela si přála, aby si jí všimnul víc. Ale už také dnes chápala, že jí má hodně rád, i když o tom nikdy nemluví. Co je dneska za den? Čtvrtek? Nebo už pátek? To by zítra ráno přijely její holčičky s rodinami…. Taky nemají jen idylické životy, ale jsou to její milované holčičky a udělala by pro ně cokoliv. Co pro ně může ještě udělat…? Ale má je ráda, moc ráda. Možná by jim to vlastně taky někdy měla říct. Řekla jim to vůbec někdy…? Ostře jí bodlo na prsou. Bolest jí stáhla obličej, ale hned odezněla. Usmála se na svá stářím ochablá ňadra. Jak bývala plná a krásná a kolik mládenců kvůli nim bláznilo…. Znovu ostrá bolest. Jak je vše pomíjivé. Kde jsou její holčičky…? Na kostele začaly znít zvony. Jako každý den, i dnes se pomodlila: „Matičko Boží, opatruj ty sama moje holčičky a všechny moje i jejich blízké, zažeň od nich ducha zla a pohlaď jejich duše.“ Další silná vlna bolesti a pak spokojený až blažený úsměv rozzářil její tvář. Sluníčko se usmálo taky a …. a zapadlo.