Vize (krátká povídka) - Diskuze a zkušenosti

Stojím sám na kopci, ze kterého viděl do všech světových stran. Vlastně nejsem tak úplně sám. Jsou zde se mnou desetitisíce dalších lidí, ti kteří přežili, ale i přesto se cítil sám. Cítím naprostou prázdnotu, protože všichni ti lidé mě nenávidí. Ale je mezi nimi jedna dívka, jedna jediná dívka, která ke mně necítí nenávist. Ale cítí ke mně něco víc. Ona… ona mě miluje. A teď kvůli mně pláče. Jako jediná mezi všemi těmi lidmi. Vidím jí jak klečí a pláče, naprosto bezmocná. Strašně rád bych za ní šel a objal ji, ale nemohu to udělat. Sic mě nikdo nedrží, nemohu udělat jediný krok směrem k ní. Jako by mezi mnou, dívkou a těmi lidmi byla bariéra, kterou se nedá projít. Již smířen se svým osudem, jsem se naposledy podíval na onu dívku. A pak jsem vzhlédnul ke slunci. Připadalo mi to jako věčnost, než jsem dokázal odvrátit svůj zrak, ale byla to jen nepatrná chvilka. Otočil jsem se a odešel do temnot…Je Jaro 2007. Nudný den jako vždycky. Člověk trčí ve škole, venku je hezky a i když se začíná pomalu stmívat, stejně bych si ještě rád užil alespoň trochu sluníčka. Poslední hodina a pak konečně domů.Crrr. Konečně zvonek. Rychle si sbalím věci, abych ušetřil co nejvíc času, který mi dneska ještě zbyl. Snad budu doma co nejdřív.Výborně. Autobus jsem stihnul akorát. Pustím si ještě hudbu, aby mi ta cesta co nejrychleji utekla a pak už jen počkám na svou zastávku, kde vystupuji den co den, když se vracím ze školy. Když pak konečně vystoupím, naskytne se mi nádherný pohled na zapadající slunce. Je vážně moc hezky. Obloha je plná mraků, které se barví do růžova až červena. Navíc ještě fouká mírný větřík, což mám moc rád.Opět jsem se podíval na slunce a když jsem od něj pak odvrátil zrak, byl jsem úplně někde jinde. Slunce stále zapadalo, ale už ne za kopce nad Otrokovicemi, ale za vysoké hory se zamrzlými pahorky. Stal jsem na kopci, kde rostla vysoká tráva a odkud bylo vidět do všech stran. Foukal mírný vítr a já stále zíral na obrovské pohoří před sebou. To ode mě bylo vzdáleno desítky kilometrů a přesně v místě kde zapadlo slunce se hory rozestupovali do širokého, zalesněného údolí, jímž protékala řeka. Teprve teď jsem si uvědomil, že z onoho údolí vystupují desetitisíce lidí. Ta obrovská masa lidí se táhne skoro až ke mně. Všichni jen nehybně stojí a dívají se na mne chladnýma očima, z nichž čiší nenávist.Ale je mezi nimi i někdo, kdo má úplně jiný výraz ve tváři. Je to dívka. Její oči jsou zalité slzami a plné zoufalství. Klečí na zemi a snaží se zvednout a jít ke mně, ale ostatní ji drží a nechtějí ji pustit. Cítím, že mě miluje a že já miluji ji, ale nemohu nic udělat. Strašně rád bych za ní přišel a objal ji, ale nemůžu.Nevydržel jsem ten pohled a musel se ohlédnout jinam. Můj nepříjemný pocit teď vystřídalo naprosté zděšení, z tohoto jsem spatřil. Mrtvá krajina. Naprosto bez života. Jen velmi řídce je vidět keř či strom, který byl však již dlouho suchý. Zem byla rozpraskaná a na nebi se rozprostíraly mraky barvy šedé až černé. A z těchto hrozivých mraků neustále létaly blesky, které sužovaly krajinu pod sebou a nedali zde šanci jakémukoliv životu. V životě jsem neviděl místo, které by bylo tak nehostinné pro jakýkoliv život. Při pohledu na tuto krajinu jsem si konečně uvědomil co se vlastně stalo. Proč jsem zde já, ti lidé a ta dívka.Jednoho dne jsem usoudil, že lidstvo si nezaslouží žít, kvůli svému pohrdání lidským životem a přírodou. A tak jsem chtěl zničit lidstvo a celý svět, ve kterém žili. Nikdo mne nemohl zastavit a chybělo jen velice málo a lidstvo mohlo být opravdu vyhlazeno. Ale lidé nakonec nalezli způsob jak mě zastavit a porazit mě. Tehdy jsem pochopil, že tomu tak mělo být, aby si lidé začali vážit života. Měl jsem je přivést na pokraj vyhubení a pak je nechat žít.Ale věděl jsem, že to nebude stačit. Že i přes všechno čím si lidé prošli, aby přežili, se nedokážou poučit. Když mne lidstvo porazilo a zjistilo, že mě nemůžou zničit, rozhodli se, že mě pošlou do vyhnanství. Do míst, která jsem sám zničil, při své snaze vyhladit lidstvo. Teď se tato místa stanou mít domovem a útočištěm do doby, až nastane čas, abych se vrátil. Lidstvo se totiž ještě jednou dostane na pokraj vyhlazení, ale tentokrát si to zapříčiní samo. Teprve v té chvíle se vrátím a zachráním je před zkázou. A nejen to. Dokonce jim ukážu pravý smysl života. Pak teprve si začnou vážit života a přírody a zaslouží si tak žít.Teď už chápu, proč zde stojím a všichni mě nenávidí. Chápu, proč musím odejít. Ale jedna věc mě přeceněn trápí. Je to ta dívka. Vůbec si nepamatuji proč mě miluje?! Proč já miluji ji?! Jen cítím, že to tak je. A je to to jediné světýlko v té obrovské prázdnotě, která se ve mně nachází.Naposledy jsem se teda podíval na onu dívku a pak jsem vzhlédnul ke slunci. Připadalo mi to jako věčnost, než jsem dokázal odvrátit svůj zrak, ale byla to jen nepatrná chvilka. Otočil jsem se a odešel do temnot…Před sebou jsem zase viděl slunce, ale tentokrát jsem nebyl na tom travnatém kopci. Byl jsem zase na cestě domů a uběhlo jen pár minut od doby co jsem pohlédl na slunce a měl tuhle vizi. Ani jsem se nezastavil a pořád jsem šel dál.Byla to zvláštní vize a dostal jsem ji zrovna ve chvíli, když mi v uších zněla skladba Anakin´s Dark Deeds od Johna Williamse. Vůbec nevím co bych si o té vizi měl myslet. Byl to snad obraz mé duše? Nebo vize budoucnosti? Ale asi ani jedno. Snad to byl jen obraz mého stávajícího rozpoložení mysli a pocitů.Byla to děsivá vize, ale přesto jsem v ní cítil jistou krásu a naději. Ještě nikdy se mi nic podobného nestalo. Už se mi zdálo o spoustě různých věcí, ale nikdy bych nevěřil, že člověk může snít, i když nespí. Asi nemá cenu se tím zbytečně moc zaobírat. Raději půjdu domů a připravím se na zítřejší den. Hm… zvláštní vize.