Hele, realita... - Diskuze a zkušenosti

Dlouho jsem krmila imaginární bublinu imaginární fantazií. Udržovala ji ve vzduchu, dávala jí sílu existovat v mojí hlavě. Z nepatrné průhledné bublinky rychle rostla sytě modrá neprostupná bublina. Pohltila mne. A nebyla už jen tam, na krku. Zhmotnila se a začala sama existovat. Jako dítě v matčině lůně pomocí pupeční šňůry parazitovala hostitelův neuron po neuronu. Jako duše napojená na fyzické tělo v astrálu. Už jsem ji nemohla odehnat, ani rozpustit. Byla příííliš silná. Jedinou její potravou byla má vlastní přehnaná fantazie a naivní naděje. Neskutečně to výživná strava.Až jednou, jednou ta mozková tasemnice, potkala jí velice podobnou realitu. "Hurá!" Řekl si mozek, konečně mě bublina opustí. Ale nastal problém. Co je realita a co je bublina? Poslechnout reálně vypadající realitu, která však může být lží, nebo poslechnout kamarádku bublinu, která nikdy nezradí.. a vždy Tě přemluví. Co teď?"Dáme tedy prostor oběma, ať se předvedou", řekl si zmatený mozek. Bublina ukazovala svou líbivou stránku růžového nádechu a happy endu. Realita se jevila tmavošedým tónem, byla nebezpečná a iracionálně nemožná. Jestli mozek před tím nevěděl a byl zmatený, tak teď.. Teď si musel vybrat. Žít v krásné bublině, připravující ho o sílu a možnost reálného pohledu na svět. Připravit se o fantazii, na čas zabít všechny touhy. Připravit pro své tělo neskutečný šok a bolest. Nebo v tom všem žít - nežít dál. Pro mozek to bylo těžké. Teprve ve chvíli, kdy se bublina sblížila s realitou, teprve tehdy dostal odvahu."Co se stane, když bublinu uchopím a plnou silou jí mrštím o zem?" Nad touto otázkou polemizoval jedenatřicet dní a jedenatřicet nocí. Realita se stáhla do ústraní a bublina bojovala ze všech sil. Vyla, trhala jak vzteklá fena. Prosila, plakala. Vyhrožovala. Po dlouhém měsíci se mozek rozhodl. "Stojí mi za to se na svět dívat přes čistá skla ? Ano, stojí. Za zkoušku nic nedám. Nějak to dopadne. Věřím, že nejprve přijde bolest, potom přijde ale mnohem lepší pocit - pravda. A ta mi zůstane již na věky." Adíos Frau Bublina.A tak jednoho dne sejmul ze vzduchu pohupující se bublinu. Sebral všechnu svou odvahu vzpurného nevolníka a díval se do jasně modré záře. Bublina sama dobře věděla, že její dny se naplnily, ale snažila se do poslední chvíle. Přehrávala v sobě vyobrazení, kterým chtěl mozek věřit, jako věštecká koule. Jedno za druhým. Ale mozek byl jejím otrokem dlouho a po dnech strávených přemítáním co je vlastně pravda, bublině již neuvěřil.Přinutil tělo zpřetrhat pupeční šňůru. Bublina vykřikla, vydala ze sebe skřek podobný právě vytržené mandragoře. Ohlušující skřek, děsivý. Tělo v čele s čistým mozkem mrštilo bublinou o zem pokrytou ostrými křemeny. Svět se zastavil. Vítr přestal dout. Zpěv ptáků utichl. Okolní svět se zastavil, lidé stáli nehybně nakročeni na chodníku. Bublina se od křemene po nárazu odrazila. Druhý náraz byl smrtelný, jako když na zem upustíte popelník. Taky si nejdříve skočí a až poté se rozlétne na tisíc malých kousků. Po druhém nárazu se svět znovu roztočil, ale jinak. Celý obraz se rozskočil jako rozbitá sklenka. Všude byl slyšet jen zvonivý zvuk rozbitého skla. Žádná bolest.Když se tělo odhodlalo otevřít oči, bylo někde jinde. Bylo v realitě. Vidělo pravdivý obraz všeho, a bylo udiveno. Mozek to nechápal. Konečně po dlouhé době spatřil pravdu. Na zemi zbyl po modré zářící bublině jen dehtový kouřový flek. Byl to ďábel ? Bubliny byl konec.Mozek se skrze oči rozhlížel na svět. A cítil jen lítost. Bublina byla přeci jen jeho nejbližší přítel. Rozloučil se a řekl: "Hele.. Realita."Ještě ten den pocítil mozek bolest. Pocítilo ji vlastně celé tělo. Absťák, hysterie, brek. Jako když feťáka zamknete mezi čtyři stěny. Úzkost a bezmoc jímaly tělo celou noc. Mozek chtěl bublinu zpět, neuměl bez ní existovat. Neznal to cizí prostředí reality, bál se.Druhé ráno se sebral a podíval se do zrcadla. Viděl trosku. Znovu tedy sebral odvahu a vydal se vstříc povinostem a světu. Dlouho se snažil aklimatizovat do nového způsobu vidění světa. Nefantazíroval. Postupně se začlenoval, ale narazil. Bez fantazie prostě nešlo žít. Vzpomínka na bublinu byla uložena v nejhlubším šupleti mysli. Fantazie a výmysly byly jedinou věcí, kterou v životě chápal. Už netvořil zrádné bubliny, do kterých by se mohl schovat. Žil a akceptoval reálnost světa, jen si ji trošku zpestřoval. A stále zpestřuje. A stále žije daleko od vás všech.