Kurpizány z páteho patra... - Diskuze a zkušenosti

Když jsem byla malá copatá holčička, měla jsem stejně copatou kamarádku Terezku. Obě jsme byly hodné způsobné holčičky ale když jsme byly pohromadě, staly se z nás malé bestie soustavně ničící zdravý rozum našich babiček. Naše babičky bydlely ve stejném domě a tak jsme s Terezkou trávily prázdniny střídavě v bytě mé babičky a střídavě v bytě paní Braunové, Terezčiny babičky. Paní Braunová byla dáma z opravdu velkého světa, zamlada zpívala, jak řikala moje babička, v křoví v Národním divadle. Tam poznala Terezčina dědečka - hudebního skladatele - a díky tomu začala tehdy konečně vystupovat i bez křoví. Pan Braun už byl dávno po smrti ale paní Braunová udělala opravdu dobře, že se za něj vdala. Zůstal jí po něm veliký byt, plný krásných a zajímavých věcí. Pro nás byl nejdůležitější obrovský klavír a šatna paní Braunové. Pod klavírem jsme měly úžasný bunkr. Přes klavír jsme přehodily velikánský závěs a na klavír jsme postavily některé z bust hudebních skladatelů, které stály v pokoji pana Brauna. Asi to byli slavnější skladatelé než byl pan Braun, protože jeho busta nikde v bytě nebyla. Nám ovšem ty velké hlavy sloužily hlavně k tomu aby nám neklouzal ten závěs z naleštěného klavíru. Šatna paní Braunové byla ovšem naším největším rájem. Tolik hábitů určitě žádná jiná babička neměla. Já jsem měla nejradši růžový hábit ze zlatými třásněmi, ve kterém byla pani Braunová namalovaná na velikém obrazu, který visel v obýváku. Byla na něm namalovaná jak zpívá asi nějakou těžkou árii a jednu nohu měla svůdně vystrčenou ven. Vždycky jsem se snažila mít taky jednu nohu svůdně vystrčenou ven ale většinou to dopadlo tak, že jsem si ten zatracenej hadr někde přišlápla a v momentě jsem se válela po zemi. Tehdy jsem pochopila, že ze mě asi umělkyně z Národního divadla nikdy nebude. V šatně byla taky spousta paruk a líčidel. Modní přehlídka nebrala konce. Když už jsme byly obě dostatečně zmalované, napatlaly jsme zbytek líčidel na busty na klavíru aby nebyly tak šedé a nevýrazné. Většinou jsme si hrály na čarodějnice. Vzhledem k tomu jak jsme byly vymóděné, jsme moudře usoudily, že na princezny to fakt není. Paní Braunová byla hrozně hodná ale jak bylo přes to umění, nezvládala takové ty nepodstatné věci jako je třeba vaření. To jsme ovšem s Terezkou vítaly, protože nám nosila jídlo z bufetu, který byl na nedalekém náměstí. Paní Braunová nás vdycky nechala ať si vybereme na co máme chuť a elegantně oblečená vyrazila s piknikovým košem pro náš oběd. Většinou jsme měly hlad na smažené hranolky, palačinky, vdolky nebo i nějaké dorty. Jednou takhle v úterý přišla paní Braunová zase s nějakým obědem. Hrály jsme si s Terezkou zrovna na bar ale hned ve dveřích bylo na paní Braunové vidět, že tahle naše hra se jí teda vůbec nelíbí. Nevím co přesně jí vadilo. Seděla jsem na klavíru v oblíbeném růžovém hábitu, na hlavě jsem měla klobouk, namalovaného kníra a cvikr. Na nohou pak jezdecké boty abych dosáhla na pedály a řezala sem do piána hlava nehlava. Terezka se v paruce, zmalovaná jak indián, zamotaná v zácloně, na nohou zimní kozačky svíjela na zavřeném klavíru a kvílela nějakou milostnou píseň. Na udivený pohled svojí babičky s ledovým klidem odpověděla : "Co je babi? My si hrajeme na kurpizány, jak byly včera v televizi, víš?" Tehdy mě hodná paní Braunová vyprovodila ke dveřím se slovy:"Řekni babičce, ať tě neposílá dřív jak v pátek a vyřiď jí, že jsem slabá na srdce." Do konce týdne tedy chodila Terezka k nám. Moje babička ale neměla tolik pochopení pro naše hry a koneckonců ani v jejím bytě nebylo tolik zajímavých věcí. Takže nás se slovy :"Je hezky, musíte na vzduch" vláčela po zoologické zahradě, která ovšem našim hrám nemohla svou nabídkou ani trochu konkurovat.... LP 2003...vytaženo na světlo Bóóží na přání sestry Charri.