Ve spanilosti nejvyšších citů,jak polštářky kočičích tlapek,jak teplo vnitřní náruče,za rovnonoci v rovnodennosti,tehdy ta, která "jen" neobjímá,neboť žije,vypráví pravdu.Dýchá za všechny,pro které je to zrovna potřeba,zastavuje se, přibližuje,vibruje...Až ve chvíli, kdy připraveni jsou(ti, jimž dostalo se daru naslouchat- byť po nesčetných "ouvej" a "bác"a "chichichi"),z nepatrného povstává patrnéa aby toho nebylo málo,tak taky naopak.A pak splácíme dluhy svých vlastních "JÁ"načež zcela nečekaně upadáme do nevědomých, avšak o to opravdovějších krás,kdy najednou víme, že souznění je v nás.To souznění, jenž nemá dno,a ani se nedá pít brčkem.To se prostě pijena ex.