Cesta, snad i trochu životní - Diskuze a zkušenosti

Při pohledu na schodiště v mlze vidím takovou svou duši. Žije ve svém světě, povětšinou v mlze. Občas se v ní zableskne odraz nočního světla Měsíce. Slunce již dávno přestalo ji hřát, když vyjde, zachytí sluneční svit oko. Oko je oknem do duše.Aby mohlo vejít sluneční světlo do duše, okno se musí otevřít. Přivírám oči, slunko přes řasy vytváří sluneční spáry. A v duši je spárovaně, proužkovaně, jednou světlý pruh, jednou temný.Dívám se na schodiště, je cesta nahoru a dolů a občas se otočí , jak schodiště zahne vlevo či vpravo. Proč nejde jít do stran, proč tam není úniku ?Vešla jsem na schodiště a vystoupila na první schod a šla, pomalu, občas se zastavila, přišel první ohyb. Ano, ohnula jsem se, ohnula jsem hřbet a šla dál....až jsem vystoupala nahoru, kde na půdě v haraburdí a pavučinách sní holubi svůj sen. Netopýr spí a vydá se v noci na svůj lov. Dále nemohu, až jednou, snad do Nebe vystoupám. Ted nemohu.Obracím se a zvolna jdu dolů, vyjdu z půdy po schodech, krok za krokem, schod za schodem, sejdu schodiště.Vyjdu na chodník, lidské páteční hemžení hýbe městem, lidé pospíchají domů, začíná víkend.Jsem zase tam, odkud jsem vyšla na stejném bodě.Ať nahoře či vdole, je to jedno, Slunce svítí šikměji a vrhá své dlouhé stíny na okolní svět. Za chvíli bude večer, třeba vyjde Měsíc. Jeho studené světlo pronikne do mého pokoje a já mu otevřu duši. Polární chlad ovane nitro i srdce, jsem " měsíční dítě ", ano, i znamením. Kéž mně někdo řekne, kudy se mám vydat a kam, jsem uzavřená ve svém světě měsíčním.