Vyvolávání duchů - Diskuze a zkušenosti

Tento příběh je vymyšlený, a naštěstí se nikdy nestal.Po šesté. Ano, je tu šestý sraz NajdiSáků. Vzhledem k tomu, že jsem nechyběl na srazu ani loni, nesmím chybět ani letos. Sraz bude dvoudenní, v sobotu odpoledne přijedeme, a v neděli odpoledne se pojede domů. Plán na jednotlivé dny byl jasný . . . Co se naskytne, to uděláme. Sraz se tentokrát konal na jednom statku u Dobříše v Trnové. Přijel jsem až kolem šestnácté hodiny odpoledne – holt Jablonec je pěkně daleko, a zvlášť když jsem vyjel až po obědě. Pozdravil jsem ty, které jsem znal, a zašel dolu do hospůdky (ta na tom statku taky je ). Zhruba po čtyřech hodinách pití a povídání jsem se vyhrabal ven. Tam bylo postavené podium, a na tom někdo hrál na kytaru a zpíval. Šel jsem tam taky. Během půl hodiny (povykování a tleskání ) se setmělo. Na podiu se vystřídalo několik lidiček. Během večera se postupně spousta lidí odpojila, a šla spát do stanů nebo do pokojů. Asi kolem půlnoci dohrál poslední track. A začalo to, na čem jsme se na NajdiSe domluvili. Venku už byla tma a zima. Asi deset nás šlo do jedné temné komory, že půjdeme vyvolávat duchy. Než jsme to všechno připravili, trvalo to přes půlhodiny. Tudíž o půlnoci začala hodina duchů, a my začali vyvolávat. Sedělo nás deset kolem kulatého stolu. Na stole byly čtyři svíčky, a taková ta tabulka. . . Nevím jak se nazývá . Prostě ta, co na ni jsou písmenka, a taková přesouvací šipečka. Seshora tabulku snímala kamera. Zhruba do půl jedný jsme tam šaškovali , než jsme prostě pochopili, že to nejde. Řekl jsem "Jdu vypnout tu kameru" a vypnul jsem ji. Asi dvě vteřiny po tom co jsem ji vypnul, se začala šipečka hýbat. Ani jsme nedutali, a téměř všichni jsme upírali zrak na destičku. Ano, téměř. Copak se to ukáže za další písmenko? N . . . O . . . G . . A . . . L . . . I . . . N . V tom někdo zařval "Rychle od stolu, chce nás to zabít". A všichni jsme ucukli od stolu. Téměř všichni. Až na jednoho asi šestnáctiletého teenagera, který nesnesl noční námahu, a usnul u stolu. Všichni jsme utekli do jednoho koutu místnosti, a sledovali, co se bude dít. Šipka na tabulce se nehýbala. Náhle se z hlavy toho teenagera začal valit takový kruhovitý bílý dým. Dodnes to mám před očima. Nikdo nevěděl co to je, nikdo nevěděl co se děje, ale všichni jsme věděli, že tohle nám jen tak někdo neuvěří. Měl jsem v ruce kameru, a tak mě napadlo: Vždyť to můžu natočit! Rychle jsem dal kameru před sebe - a v tom se z něj čoudit přestalo. Zhasli jsme svíčky. Duch byl pryč. Snažili jsme se toho chlapce probrat. Podařilo se. Ale ne tak, jak jsme chtěli. Sice normálně "fungoval" , ale neměl rozum. Říkal jen takové bláboly, jako "Gtf-f-fkch". "Tak tohle se nesmí nidko dozvěděť", zavelel jsem. "Já se půjdu kouknout, co je na kameře. Vy dvě," ukázal jsem na dvě dámy mezi námi, "to půjdete oznámit Petikovi, a přivedete ho sem. A pamatujte: Tohle musíme co nejdéle to půjde ututlat!" a sběhl jsem dolu do hospůdky. Zde naštěstí stále seděla Medule se svým notebookem. Rychle jsem ji vysvětlil, o co jde: Že jsme vyvolávali duchy, a já se potřebuju opravdu okamžitě kouknout na to, co kamera na točila. Nakonec povolila. Prohlížel jsem si to společně s ní. Někdo se připlýtnul za mě, a koukal mi přes rameno, na co se to tam na tom notebooku koukáme. Zpozoroval jsem to . Otičil jsem se, a zařval: "Co čumíš, ?!?!?!". Dotyčná se otočila, a jakoby nic šla dál po svých. Natočil jsem si k tomu sledování . Ale jak se dalo čekat: Vše co se stalo, se stalo pouze tehdy, když byla kamera vypnutá. Poděkoval jsem Meduli, zapálil si , a vyrazil zpátky do temné místnosti. Bylo asi půl druhé. V místnosti již byl i Petik. V ruce držel kus , zjevně jej dámy zrovna vyrušily od jídla. Pomalu se mi chtělo spát. Ale tohle se muselo do rána vyřešit. Petik nejprve myslel, že je to jen zkouška, a že ´idiot´ to všechno jen hraje. Pak ale pochopil, že to je čistá realita. Zeptal jsem se organizátorky vyvolávání duchů, co je podle ní nejlepší teď dělat. Odpověděla: "Tak čekat do rána, jestli se nevrátí do normálu, je blbost. Všichni jsme viděli, jak se to stalo. A možnost není jiná, než znovu vyvolat stejného ducha, a nějak z něj dostat zpátky ukradený rozum. Ale upozorňuji: Opravdu to není bezpečné". Namítl jsem "Ale přece to nemůžeme takhle nechat "! Po krátké diskuzi a výmluvách všech, jak moc musí jít spát , jsme zbyli pouze čtyři. Položili jsme teenagera na stůl, a posedali jsme si okolo něj (stolu). Začali jsme stejně jako předtím, akorát bez kamery. Tabulka se začala hýbat. D . . . Z . . . I . . . V . . O . . . T . Téměř všichni jsme opět ucukli od stolu. Nad spícím teenagerem se začala objevovat černá mlha, které se mu ´vcucla´ do hlavy. A byl klid. A taky půl třetí ráno. Šťouchli jsme do spáče. Ozvalo se: "Co? Co je? Ježiš, já vám tu usnul, co?" Nemělo cenu mu vysvětlovat, co se stalo. Prostě jsme mu řekli "Ano, usnul jsi nám tu", místnost jsme uvedli do původního stavu, a šli se na ty čtyři hodinky, než nás probudí ostatní, vyspat.