Racek u moře aneb marná cesta za láskou - XIII.díl - Diskuze a zkušenosti

XIII. výlet na Kornati, aneb jak mne chtěl Filip „opít“ a sám na to doplatil Znáte to přísloví: „ Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá“. A přesně to se stalo našemu milému Filípkovi z Vodic, ale nejlépe je začít od začátku. Den jako vymalovaný z katalogů cestovek nám přinesl dlouho slibovaný výlet lodí na Koranti a ke Stříbrnému jezeru. Už při spatření kapitána lodi byla většina účastnic blahem bez sebe, byl to sice už poněkud starší, ale velmi charismatický muž s krásným jménem Slaven nebo Slavon, tak nějak. Celá naše početná výprava se v podstatě rozdělila na dvě části. Jedna byla na horní palubě nebo jak bych to řekla a my ostatní jsme byli dole. O co méně si mně všímal Kuba, tedy nevšímal si mně vůbec a když tak mi nenápadně hrozil ať proboha nepiju, tak o to víc si mně všímal Filip. Asi mněl zájem o Ivetu, která mu nevěnovala příliš pozornosti a tak si usmyslel, že mně opije. To se, ale těžce přepočítal, protože jestli jsem něco nepotřebovala, tak udělat si ostudu. Na to bohatě stačil Jakub sám, tedy na tu ostudu. No vlastně, abych byla spravedlivá ne,že by Kuba dělal ostudu, jen si mně strašně okatě nevšímal. A tudíž za mnou postupně přišla Dana, Katka i Mirka a taky Péťa, jestli jsem v pořádku a jestli mi to není líto a tak. Jakub mezitím vesele tancoval po palubě s Lenkou nebo se na horní palubě předváděl před holkama. Jenže, já si ten mimochodem drahý výlet pokazit nenechala. Božsky jsem se bavila s Filípkem , který mně seznámil taky s tím sympatickým kapitánem. Výlet na širé moře byl dokonalý a jen to, že jsme nemohli na Stříbrné jezero ho trošičku pokazilo. Filip nakonec skončil v podpalubí jako totálně opilý a já zůstala mezi těmi všemi lidmi sama, ale nevadilo mi to. Pohled na moře a skály byl tak úžasný! Na chvíli jsem zapomněla na všechna svá trápení, dokonce i na práci a to je co říct, protože jinak na práci myslím takřka neustále. Běželo mi hlavou jak moc jsme my lidé malincí před přírodou, která tu po staletí vytváří tak naprosto dokonalou kulisu téhle krajině. Kdyby tak mohly ty skály a to moře ve svém tichém šumu vyprávět o dávných dobách, o lidech , kteří tudy pluli na svých lodích. Být tak, alespoň na chvíli rackem, který bezstarostně krouží nad vlnami a může se rozletět kamkoli. Jenže, taky si v té chvíli člověk uvědomí jaký život žije a jak je ten život prázdný, když nemáte nikoho, kdo by ho sdílel s vámi, kdo by vás milovat a chtěl mít děti a společné starosti i radosti. Je spousta lásek na světě – láska mateřská, láska k rodičům, přátelům , zvířatům, penězům, práci a tak dále v dlouhé řadě různých priorit různých lidí. Je však jen jedna láska, která lidem zaručí „nesmrtelnost“ a sice láska milenecká. A být na romantickém místě sám je daleko horší, než se sám potýkat s běžnými všedními starostmi. To vše mi probíhalo hlavou a taky jedno odhodlání, že už si dál nenechám od Jakuba ubližovat. A tak jsem vlastně byla Filipovi vděčná za to , že se mi takřka celou plavbu věnoval a poznal, jak moc mně bolí srdce. Hned po přistání jsme šly s Dančou navštívit místní půvabné muzeum a taky nakoupit dárky na zítřejší odjezd domů.