Hrouda - Diskuze a zkušenosti

Hrouda jala se mlčet. Její moudrost zářila vždy ve všech směrech. Najednou po hodinách vyčítavého mlčení propukla v záchvat smíchu. "Vy jste mi ale rasa, vy lidi". A smála se jako nikdy. Všichni, kdo ji slyšeli a uměli již mluvit se začervenali. Ale nijak dál to s nima nepohlo jako vždy. "Tak hloupého tvora jsem snad nemohla stvořit já?" A začala se smát i sama sobě. To se člověku trochu ulevilo, ale nadále zůstával hloupým. Tak naposled. Když zůstaneš se mnou, zmoudříš. Když mě opustíš, ovládne tě strach a zatracení. Člověk byl v nelehké situaci. Bál se, že nedostojí svým závazkům vůči Hroudě. Zapomněl totiž po věky, že je jejím synem. Zpustlým, opilým a opuštěným synem, který si neví rady se svým vlastním životem. Opustil svoji matku na prahu dospělosti, ale zasvětil svoji duši strachu a zbabělosti. Utekl k alkoholu a děvkám, aby našel "matčinu náruč" plnou něhy. Zapomněl, že rodina má zůstat pohromadě. Zaběhl se jako toulavý pes a nemůže najít cestu zpět ke své smečce. "Tak už se probuď z té ohavné kocoviny, člověče". To byla vždy radostná slova Hroudy, matky života.