Ideální vztah - Diskuze a zkušenosti

Lupi » Buddha/2 Tak vo tom žádná! Proto jsem poznamenala o té hrůze, protože hrůza je vyloženě lupa na strašáky. Pak straší jako divej a blbě se to zastavuje.
Mája vídává bubáky - jako malá dost často. Používala jsem metodu " zmizni bubáku a nestraš mi vlka" a na takové ty mocnější (jako jsou bahenní víly) metodu "uctivá poklona, dámy, jen projdeme, když dovolíte". U asi dvou, nebo tří mokřadů to musím občas používat dodnes.

Lupi » Buddha/2 To je pravda. Mně ne přímo řetěz - spíš takovou námahu. Ona to je práce, ne že ne - aby struny zůstaly sladěné. Ale nemá to být dřina.
Něco se někdy rozladí - ono je to taky o tom, kterýma cestičkama která chodíme. Ale tak je to vždycky.

Buddha/2 » dan162 OK, proč ne

dan162 » Buddha/2 Koncept ega mi nepomáhá v porozumění, neporozuměl jsem mu, připadá mi jen jak nápis na krabici, do které není vidět. Mám místo toho model evolučních vrstev v každé osobnosti, u někoho více vědomé, u někoho méně, to mi sedí jako koncept víc.

Ad udržela - máš pravdu.

dan162 » Lupi Aha, ty jsi dokázala s nimi postavit hluboké vztahy, k čemuž já se teprve blížím. Klobouček. U mne to bylo o "udržet", protože jsem je stavěl povrchněji. Vše mi dochází až takhle později, děkuju.

Buddha/2 » Lupi Účelem Strašáka je strašit. A může to fungovat jen dokud považuješ strašáka za SKUTEČNÉ nebezpečí. Myslím, že otázka cimi mířila sem někam . Já jen abysme to nezakecali

Buddha/2 » dan162 Škoda že nerozumíš tomu konceptu ega, byla by jednodušší domluva .
Máš rád guláš ? A aby Ti chutnal, potřebuješ k tomu znát přesné množství ingrediencí ?
Ptal ses Lupi jak si udržela kamarádky, odpovědí by mohla být zmíněná rezonance, kde jsou struny sladěné, ale samostatné. Mně se v tomhle kontextu nelíbí slovo udržela, protože je to fráze, která vůbec nevystihuje
podstatu jejich vztahu ... a navíc mně evokuje spíš řetěz

Podobně třeba "udržet manželství" - indikuje spíš nesoulad než stabilitu

Ale OK, dejme tomu, že to jsou jen nuance

Lupi » dan162 No to je otázka. Přemítám tu nad tím a nevím. Asi jsme se trefily do základních vibrací, či čo? Nevím. Jednu mám už třicet let, ale ta je mi tak napůl dcerou. Dvě dvacet.....netuším. Taky jsem po cestě poztrácela nějaké lidi, samozřejmě, ale pořád mi jich dost zůstalo. Mimochodem s jednou jsme si nedávno svěřovaly svoje nadšení z toho, jak se noříme do myslí - hlavně svých, ale my si to svěřujeme....sběračský komplex A to je neuvěřitelně zábavné a zajímavé.
No - ty to selhání vnímáš jako strašáka, ale je spousta lidí, co to vnímají jako hrůzu. I když - když o tom tak přemítám - zdaleka to nejsou jen chlapi.

dan162 » Buddha/2 No to už je spíš rozvoj dvouhlavé saně :-D Lidé takto propojení nepotřebují slova. Ví o sobě i na dálku. A mne zajímá, kdo co má uvnitř. Jak se to mění. Zraje. Jaké emoce jsou zrovna namíchané v guláši nějaké situace. Nemusí to vždy vonět. Beru, že většina se něčeho takového bojí, ok.

Buddha/2 » dan162 "Opravdu hluboký vztah je začátek, ne cíl. Lze pak rozvíjet to, na co lidé obvykle rezignují - sebe. Odhadnu, že 95% všeho, co lidé v sobě mají, si odnesou do hrobu - není s kým sebe vzájemně sdílet, prožívat, rozvíjet. Není pak jasné, co partner cítí, chce, potřebuje, maximálně jen malý kousek z toho."

Trochu začarovaný kruh, ne? Snažíš se změnou sebe vytvořit podmínky pro hluboký vztah a přitom tvrdíš, že hluboký vztah je začátek seberozvoje ?

Ani si nemyslím, že je dobré nebo nutné svůj bordýlek s někým sdílet, takže hrob je pro něj docela vhodné místo . Popravdě, kdo by o něj stál, zvlášť když má svého dost ? Jako v "dobrém i zlém" bych nebral tak univerzálně, spíš pro externí věci.

dan162 » Lupi Jak to, že sis tyhle kamarádky dokázala udržet? Jak se měním, tak se mění i mé okolí a s lidmi ze staré doby už není co si říct vyjma vzpomínek. Jsme vzájemně v jiném světě.

Hrůza ze selhání? Spíš škoda něco minout, k čemu je u mne dispozice. Samota je úžasná, a když to tak dopadne, může i to být.

dan162 » cimi Za hnis považuju vyhazování svého humusu ven, třeba křikem, agresivitou. Tříska je v ráně a dokud tam bude, bude hnis téct. Jasně, vyndat třísku je nejlepší, ale ona je fuška poznat, co tou třískou je.

Stud je si myslím podstatou strach z vyloučení, prastará emoce z prostředí pravěkého kmene a dost možná ještě od opic. Sobectví, o které šlo, je dost asociální záležitost, přiznat si to pro mne znamenalo připustit, že jsem byl ten špatný, odsouzeníhodný. Tohle jsem si celou tu dobu neříkal, tajil jsem si to, nestyděl jsem se nikdy předtím. To tajení (a náhlé procitnutí) mi ukázalo, že šlo o mé vlastní rozhodnutí, něco jako krást z hladu a mít pro to nějaké sebenalhávací vysvětlení a nevědět, že je to nalhané. Kdybych jen přijal, že jsem (byl) sobec, přešel přes to láskou k sobě, omluvil bych si to, tak bych na tohle nikdy nepřišel. Až analýzou jak to, že se najednou stydím.

Bezpečí, jako místo, kde se lze uvolnit - hm, docela rád bych dokázal sebe tak naladit, je to stav, vzniklý zevnitř. Ubourávám přehnanou aktivitu, třeba se povede.

Když jen jeden se chce sladit a druhý je v kleci her a úniků? Velmi smutný příběh. Milion pokusů, torpédovaných spolehlivě. Nechávání šance č. 7896 a zbytečně. Těžké k unesení, optimizmus nedostatkový.

Ptát se můžeš, přinejhorším najdu něco důležitého k pozornosti, už takhle se musím zamyslet a objevovat. Opravdu hluboký vztah je začátek, ne cíl. Lze pak rozvíjet to, na co lidé obvykle rezignují - sebe. Odhadnu, že 95% všeho, co lidé v sobě mají, si odnesou do hrobu - není s kým sebe vzájemně sdílet, prožívat, rozvíjet. Není pak jasné, co partner cítí, chce, potřebuje, maximálně jen malý kousek z toho.

Samota je naopak fajn, když si to člověk dovolí, je bohatá. Nyní začíná úžasná doba, kdy tu bude zanedbatelně lidí oproti létu :-)

Lupi » Lupi Hezky to v tom světě šírém funguje - hele, co na mně teď vykouklo.
Pěkně se bavte:

https://www.youtube.com/watch/…

Lupi » špejlička Tos formulovala hezky. To s tím odpuštěním. Lidi to často zmotají.

Lupi » Buddha/2 No já nevím Buddho, jestli to byl tak absurdní důvod k rozchodu - já bych nejspíš v takovém vztahu začala kravit jen proto, abych získala nějakej rozdílnej pohled úhlu
Ten Džibrán je kouzelnej.

Lupi » dan162 Útočiště, viď? Nojo - já začala jak jsem začala a tím pádem jsem útočiště taky nepoznala. Pomaličku jsem si zhruba před 30 lety začala budovat přátelství, která útočišti jsou - s holkama. Nezbytná podmínka to podle mně taky není, ale je to násobně míň namáhavé - s útočištěm.
No vidíš - já když objevila zhnisanou ránu (ať už tělo, nebo duše) tak jsem se s tím nesrala - já to vymačkám. Bolí to katastroficky, ale jen chvíli. Když to nechám, bolí to mnohem míň, ale zato dlouho. Teď mně napadá, že si vlastně nevzpomínám, kdy mi naposledy něco zhnisalo - ani tam, ani tam.
Ten tvůj strašák je pregnantně mužský strašák Nevím, kde se tahle blbost vzala - připadá mi, že hlavní nástup má s průmyslovou revolucí. Myslím ta hrůza ze selhání.

Lupi » cimi To je pěkný, to s těma bolestma. Kdysi jsem začala cosi jako katalog zranění - podobně, jako to popisuješ - ale pak mi to vyšumělo. Ale měla bych poměrně obsáhlý, kdybych to dodělala. Jednu dobu jsem měla pocit, že mám uprostřed sebe dlouhý a příšerně ostrý trn. Ne zabodnutý, ale v takové jako kaverně. A musla jsem se pohybovat (psychicky i fyzicky) strašně opatrně, abych si ho nepíchla do měkké tkáně kolem.
Napadá mě, že tan katalog by možná byl k něčemu.......
Ad vnitřní pozorovatel - já mám něco, čemu říkám "sudí na empajru" protože ho tak vnímám - teda ji. Mimo hru. To je dobrý, ale taky není k dispozici pokaždý, byly okamžiky, kdy se někam zašila a já v tom pěkně plavala.

cimi » dan162 Když zůstaneme u té metafory….každá rána si žádá co je třeba. Pokud tam je hnis, je třeba ho nechat vytéct. (To je to co se možná dá nazvat odpuštění i když to mulže mít různé “ošklivé” podoby )
Pokud tam hnis není pak není co nechat odtékat. Takové rány se hojí rychleji.
Stud je přeneseně to co rány zapouzdřuje a tvoří zánět. Každý člověk který se za sebe stydí je v konfliktu sama se sebou. Takový konflikt popírá lásku a sebepřijetí.
I respekt bez lásky se stává konstrukcí mysli.
Respekt k sobě v přijímání se se vším ano v té autenticitě které jsme schopni k sobě cítit.
Bolest je jen projev a už to že si ji dovolíš cítit je bezpečné prostředí. Bezpečí není pohodlnost. Je to stav ve kterém se můžeš uvolnit. Uvolnění umožňuje vnímat vše s větším nadhledem. Ale abychom se mohli uvolnit musíme nejdřív rozpoznat sami sebe, své mechanismy a zakořenit se ve zdroji který je oproštěný od vnějších vlivů. To je možná to co nazýváš jistotou.
Vnitřní pozorovatel by měl být podle mě přítomný stále pokud chceme žít bděle. Ne jako kontrolor, ale takové to vyšší já které má nadhled i tam kde se člověk topí..
Dvě zraněné děti si spolu sice “hrají” ale je to jistě jiný druh zábavy x))
A co je špatného na tom když je takový jen jeden?

“ Strasak? Pro mne je jim opetovne selhani . Cas bezi.”
—— takže strach ze samoty? Strach o přežití? Strach z toho že budu špatný? …..?

A to se ještě neptám a proč? x)

———————

Přeji ti ať se ti daří nechat otázky i odpovědi v sobě klesat hlouběji, ať se ti vše krásně projasní. A co nejmíň stresů : )

dan162 » cimi Nikdy jsem nemel bezpecne nebo laskyplne prostredi, mozna nyni posledni rok kdy jsem sam, ale nezda se mi, ze to je nezbytna podminka. Vnitrni jistota je podle mne to dulezite. Respekt k sobe za predpokladu, ze jde o prijimani sve vnitrni autenticity a ne odstup od sebe. Muze byt?

Nemyslim si, ze je treba nechat tect hnis, to je jen pri zanetu, hlavne kdyz se do mista bouchneme, za mne radeji lecit. Kdyz bolest polevi do snesitelna, tak vim kde presne je v tele a vim co mi rika a kam smeruje. Pozdeji, napriklad v onom bezpecnem prostredi, to uz nevim. Proc citim v dane souvislosti presne tu konkretni emoci? Nedavno jsem tu mel priklad se studem. Proc zrovna ten? Pozorovani sebe podle mne staci na zacatek leceni.

Nevadi, kdyz jsou oba deti, hrajici hry, jejich cesta, vadi kdyz je takovy jen jeden :-) A chut hledat a vylepsovat. Jinak jen tece samy hnis a nic se nezmeni.

Strasak? Pro mne je jim opetovne selhani . Cas bezi. A tranzity mi budou velmi dlouho hazet brzy klacky pod nohy, 5 let, 10? Ani jsem se nedival presne, uz jsem takovymi obdobimi prochazel. Naposledy jsem prisel o vse, protoze jsem to mel spatne postavene, tak stavim lip. Nevim co pro cloveka obecne.

dan162 » MIKULAS Navrat...vsak tu taky nejsem takhle intenzivne natrvalo, potrebuji se nasmerovat, zkompletovat a pak bude aplikace :-)

Odpousteni je moje, souhlas. Dokud ve mne jeste je nejaka zavrena tehdejsi emoce, o ktere zatim nevim, nejde odpustit. To odpusteni je jen pojmenivani faktu, ze emoce neproudi svobodne a take priznak, ze se organizmus po traumatu stale nevratil do puvodniho stavu.

Ego nevim, co je, nerozumim tomu konceptu, tady nemohu prispet do diskuze.

cimi » dan162 Otevírání se starým bolestem z uzavření bolí, je to jako otevírání boláku ze kterého potřebuje vytéct hnis a pak teprve přichází fáze uzdravování. Proto otvírání se potřebuje bezpečné prostředí. To si jednak potřebuje člověk sám sobě dopřát - vymezit se když to tak cítím a naučit se dosycovat vlastní péčí. A druhak naučit se být k sobě samotnému láskyplný a pozorný i ve vztahu k druhým. Nestačí mít respekt a toleranci k tomu druhému. V prvé řadě je potřeba mít respekt k sobě samému a k tomu co se ve mně odehrává a co obsahuji. Vzít si tu zodpovědnost sama za sebe. Dopřát sám sobě péči a dělat v sobě jasno. I to jde udělat láskyplně a zřetelně v komunikaci s druhým. Horší je když se potkávají vzájemně “dvě malé děti” a jedno reaguje na druhé podrážděně a rozehrávají se podvědomá dramata. Pak je lépe z toho na chvíli vystoupit a nechat uzrát co je potřeba…
A ještě jedna věc. Co by se stalo kdyby člověk v tomhle “selhal” a nepodařilo se mu dojít toho “výkonu” že dosáhl funkčního vztahu? Co je ten největší strašák? : )

dan162 » špejlička Hodně lidí to říká, že dochází k posunu vědomí, mne přijde, že precese se jen převalila z Ryb do Vodnáře, a že jdeme od sebe dál, ale kolektivní pole se stále vyvíjí.

Je úžasné vnímat, jak vaše slova jsou z mého pohledu hladká, měkká, přijímající, jasná, zatímco moje plná rozporu, úsilí a míjení. No mám se co učit, a není to vůbec o formulacích, díky.

Pár slov ve správnou chvíli...je mi 57, a závidím, že tohle poznání máte o dost dřív než já. No jo.

Jo, odpuštění je práce se sebou, rodiče už nemusí žít a pořád to běží, souhlasím. Je to bohužel mnoho stupínků jak pouštění, tak sebeosvobození. Vím to a pořád nedokážu tátovi plně odpustit, "jen" přijmout jednání, pochopit, na obou stranách, to je sice dost, ale nejsem ještě ve stupínku "vnitřní přijetí člověka".

dan162 » Buddha/2 Hm, to máš pravdu, když dům stojí a je krásný, není třeba se vrtat v základech. Můj vztahový barák ale nestojí, co jsem vztahově postavil, to se sesulo, tak začínám od základů, byly špatně udělané, učím se základům.

Dáváš do pozornosti rozpor, tj. chování, tj. vnější důsledek vnitřního nastavení obou a překlenuješ ten rozpor tolerancí. Jenže tolerance a respekt jako základní kámen pocházejí v mém pohledu z nejlepšího dostupného modelu soužití, ale ne z modelu propojení. Každý si v soužití dělá to své a toleruje jinakost, do určité míry, po dobu, kdy je s druhým. Propojení jde hloubš, je to ladění, rezonance. Ty a tvé křeslo. Žena a její oblečení. To není o toleranci. Jde o vzájemné ovlivnění. Tím, že se obnovuje naladění (nelze udržet trvale), zaznívá akord, nebo koncert. Klidně basa s klavírem.

Problém je, když se sladit zkouší jen jeden v páru, nebo když sladění v reálu nenastává. Pak lze použít toleranci, chvíli hraje jeden, chvíli druhý, a když současně, tak každý jinde.

Možná jsem příliš idealista nebo neschopa, přinejhorším budu mít vztah se sebou, taky fajn. Respekt a toleranci jsem vyzkoušel, neuspokojilo mne.

Buddha/2 » cimi V pohodě, není třeba

Buddha/2 » špejlička Myslím, že docela chápu proč se Ti sem nechtělo psát. Ty to máš prakticky, nechápeš proč my tak jednoduchou věc zbytečně komplikujeme a pitváme. Jakože na pitevně se toho o životě moc říct nedá a proto velké díky za těch pár vět