Krok (* 28.10.1981)
Muž
Tykání mi nevadí. Já jen s tím sám nezačínám. Ani na netu ne, kde to lidi dnes považují za normální. Nechci. Jsem takový... Takový.

Dnes už to v popisu práce fakt nemám. Ale nebylo snadné se z toho vymanit.
Mám postiženého bratra. Sám se o sebe nepostará, nechodí, s rukama vládne velmi omezeně. Přitom velmi chytrý. Bratr je starší o 10 let, nemoc se u něho projevila ještě než jsem se narodil. Vlastně z toho důvodu jsem se narodit neměl. Ale neplánovaně mě rodiče stvořili.
Ne snad, že by mě rodiče neměli rádi, ale to jejich pojetí bylo...
"Dostaneš náš dům a za to očekáváme, že se o bratra budeš plně starat. Je to tvůj bratr, je to tvá povinnost."
Jelikož jsem v tom byl od dětství, tak jsem se tomu podřídil. Přišlo mi to normální. Dokonce mi vybrali školu zaměřenou na ošetřovatelství, pečovatelství (to byl první konflikt, nechtěl jsem to, moje přání bylo úplně jiné). Nezajem, musíš, je to tvá povinnost!
Nepůjdu do detailů.
V podstatě na mě hodili tu péči celou. A že bych mohl mít taky nějaký volný čas? Zájmy? Nebo běhat za holkama?
Nepřípustné!
Byl to brácha, kdo to zarazil. Protože tělo má chromé, ale velké srdce a velký mozek! On mě donutil odejít, že to není moje povinnost. On mě donutil prozřít, strhnout z očí pásku, kterou mi rodiče nasadili.
V kontextu toho jsem psal, že jsem promarnil potenciál. Protože skutečně randit jsem si mohl dovolit až pár let po třicítce. Před tím žádný vztah nevydržel. Když jsem nic nemohl. A nedokázal jsem si to vydupat. Vždyť od mala jsem byl veden takto. K tomuto cíli.
Dnes už žiju jinak. Už mám svoji ženu, své děti. S rodiči nějak komunikuji, ale je to chladné... Hlavně z jejich strany. Já jak svůj balvan odvalil, tak to ze mně spadlo. Ale že jsem si dovolil jejich břemeno jim vrátit, to oni nedokáží přijmout. Ale ať, to je jejich. Co mám svoji rodinu, tak mě tohle fakt netrápí.