Zapomnětlivý kamarád - Diskuze a zkušenosti

player (* 20.5.1968)
Muž

Zamyslet se nad sebou.

On jen uvnitř přetransformoval. Třeba. Prostě si uvědomil , zcela správně , že člověk má slavit každý načatý den protože žije a je zdráv. Že data v kalendáři jsou defacto cosi zbytečného , posmyslného. A jmeniny? No to už je vůbec kravina. Co je to vlasně oslava? Důvod se opít? Nebo nějaká úcta ke konkrétnímu dnu? Proč? Každej den se na světě udá kvintilion věcí veselých i smutných...

Nemám moc v oblibě takové to : všechno nejlepší a tady máš dárek. Je to podivná lidská libůstka. Ustálená fráze. Idiom.

V tomto směru se mi líbila kdysi asi v sedmé třídě písemná gratulace mého kámoše.

Stálo tam:

Přeju ti dnes k tvému svátku
hodně dárků na památku
hodně zdraví , štěstí....
a do prdele pěstí.

Sosna zvlčelý (* 4.1.1979)
Muž

Kdybych byl kamarádem nějakého takového kamaráda zapomětlivého, tak pokud bych věděl o narozeninách (svátku) jeho ženy, asi bych mu jako kamarád dva dny předem jeho ženu připomenul. Jsem přece (považuji se za něho) kamarád.
Sebe bych nepřipomínal.

A jak jsem výše psal o té ctnosti, tak pokud je to kamarád, má určitě i jiné ctnosti, kterých si cením. Přece se nikdo nekamarádíme s někým jen proto, že nám nikdy nezapomněl popřát, ale přitom je to .

Mimochodem vím, že jsem mezi chlapy spíše v menšině. Chlapi zapomínají, protože svátky (narozeniny) jejich blízkých nejsou pro ně tak důležité. Případně spoléhají, že jim to někdo připomene.
Když vlezete (samozřejmě se souhlasem) do peněženek svých drahých manželů, mužů a partnerů, milé dámy, najdete u velké části z nich mezi různými "poklady" (my sami ani nevíme, že to tam máme) nějaký ošuntělý papírek, kde budou napsány narozeniny vaše i vašich dětí atd. Jenže muž se na něj často nepodívá včas. Prostě si nevzpomene, že by se měl občas podívat. Takže pak to využije jen někde na úřadech, když tato data má uvést. Alespoň k něčemu ten papírek je dobrý.

Na druhou stranu se mi za 40 let mého života stalo letos snad poprvé, že jsem zapomněl popřát tátovi včas k narozeninám. Přál jsem mu až o den později. To mi byla i hanba. Ovšem když si uvědomím, co vše jsem ten den dělal, jak náročný den to byl, v jakém období a v emocích... Já to prostě chápu. Ten den bych byl schopen zapomenout i na to, že Khali má narozeniny (naštěstí neměla). Na kohokoliv. Opravdu jsou i takové dny. A proč by je nemohl mít i někdo jiný?

Sosna zvlčelý (* 4.1.1979)
Muž

Já nevím, jestli bych radil...

Mám kamarádku. Má narozeniny dva dny po mém svátku. A vůbec by mne nenapadlo jí nepopřát, protože ona dva dny před tím mi nepopřála (a to nejednou).
Někdo si myslí, že pamatovat takto na své blízké je ctnost. Ano, myslím si, že je. Ale na druhé straně si pak někteří myslí, že zapomínat na ně je nectnost. Ne, já bych to tak nutně neviděl. Nemusí to být vždy v protipólu, ctnost vs. nectnost. Co my víme, jak a čím byl dotyčný ve své mysli zaneprázdněn? Určitě nezapomněl úmyslně. Nebo si snad někdo říká: "Já na Tebe schválně taky zapomenu!" No tak to není zapomenutí, to je úmysl.

Nevím, jak to mají ostatní, ale já nepřeji druhým z pocitu nějaké povinnosti. Ve skutečnosti to dělám sám kvůli sobě. Já jim prostě popřát chci. Možná je to až taková vnitřní potřeba (nikoliv povinnost). Skoro až duševní hygiena.
V blízkém příbuzenstvu mám takový případ. Bratr. Nechoval se vždy tak nějak ... úplně správně. Na druhou stranu by možná bylo vhodné říct, že se nechoval "podle očekávání druhých". Narušilo to dost komunikaci. On nekomunikuje. Nepopřeje nikomu k narozeninám, svátku, neodpoví na mail, SMS, telefon neustále vypnutý (není jisto, že neblokuje vybraná čísla)...
Postavili jsme se k tomu různě. Někteří rezignovali, případně ho přímo odsoudili. Jiní se snaží a je vidět, jak se kvůli tomu trápí. Třeba pro mámu je to velmi těžká situace.
Já jsem zjistil, že mám potřebu mu popřát. A alespoň čas od času dát o sobě zprávu. A vím, že neodpoví. Odpověď by mne velmi potěšila, ale respektuji plně jeho právo nereagovat. Nakonec on vůbec nemusí číst, co já mu napíšu. Ale já mu zase mohu napsat, co chci, když tu potřebu mám a cítím. Dělám to kvůli sobě! Já to potřebuji! Už pro ten pocit, že jsem ho neodepsal, nezlomil nad ním hůl. Protože ho nemám rád kvůli tomu, jestli mi nezapomněl popřát, ale kvůli tomu, že je to bratr. A že dětství jsme měli společné a ač jsme se občas poprali, hádali se, nadávali si... Jenže taky vím, že mě jako starší kolikrát i bránil. Že mi vymýšlel i programy, co dělat, tahal mě na skálu, lezl se mnou (přes zákazy rodičů)...
A nelze opomenout ještě jednu věc, že to ukazuje i na duševní rozpoložení. Mám já mu mít za zlé (a fakt ho neomlouvám, já vím o jeho stavu), když je v takovém stavu, že na toto vůbec nedokáže pomyslet? Kdo je na tom hůř? Kdo je schopen ještě myslet na následky, nebo ten, kdo už na ně ani nemyslí přes své bolesti?
I kdyby se nikdy už neozval, tak tohle vše nejde vzít zpět! A já nepotřebuji, aby mi přál. Já potřebuji za sebe popřát jemu, protože je to o mém vztahu k němu. A kdybych na to rezignoval, popřel bych sám sebe.
Nikdo nemá povinnost. A nikoho si tou povinností nemůžeme zavazovat. Měli bychom vědět pouze, zda máme tu potřebu sami za sebe. A pokud ano, tak ji určitě nebudeme ničím podmiňovat.

Drahomiluše (* 26.11.1950)
Žena

Všem děkuji za odpovědi, pomohli jste mi. Pomohli jste mi uvědomit si, co je důležité. Co člověk cítí, že chce udělat, tak se tím pocitem řídit, ale nic neočekávat.