Kydací dny - Diskuze a zkušenosti

Anilah » mili111 Už to tam máš - můžeš poslouchat nebo smotriť. :D

mili111 » Anilah ÁÁÁ...další smajlová královna ....se mi to děje furt

Anilah » Korzárka Zaujal mě ten Měsíc - on je totiž asi taky umělý. JCH se k němu vyjádřil zde:
https://www.svobodny-vysilac.cz/202…
asi od 1.17.00 do 1.45.00
Jak mě obyčejně uspává, tak tentokrát se mu podařilo mě skoro dojmout.

V souvislosti s touto možností mě napadlo: jak vlastně funguje jeho působení (úplněk vs. nov atd.) - jestli není taky řízené...(?)

(Jen na okraj, nechci s tím prudit, ale prý jsou s technologiemi tak daleko, že dokážou vyvolat i zemětřesení.)

Korzárka » cimi

Sen s květy... To je krásný obraz.
Víš, na co myslím? ... Na nahotu Ráje. Na implantovaný stud. Na potřebu člověka se chránit (i skrýt). Chceme-li přežít, musíme být náležitě oblečení... Občas se lidem zdávají sny, že jsou nazí. Jindy - podle funkce (= např. spodní prádlo, boty, župany, kabát,...) - se oblékají.
Květiny jsou (v mém vnímání) něco čistého, jemného, přírodního. Je krásné se dívat, někdy dotknout. Ale netrhat. Snaha člověka urvat je pro sebe, jim neumožní prožít přeměnu.

Květy a motýl... Proměna.
Květy ZEMĚ, motýl VDUCHU, fénix VODA. (I oheň??? Proč mám pocit, že ne? )

Jako vždy si říkám, že vrstev je samozřejmě víc.

Úplně nesouvisí, a nebudu se veřejně ptát, co se stalo, ale včera jsem lovila psychologickou literaturu a nad koupí této knihy jsem shodou okolností uvažovala:
https://www.obalkyknih.cz/view/…

Tornádo... Nebyla jsem tam, těžko procítím, co se tam odehrává... Co se v každém účastníkovi děje.

Když to začalo, cítila jsem. Pohyby Země. Impuls Měsíce... (Proto nevěřím teorii o umělém původu.)
První myšlenka byla Uran v Býku. Pak teprv ostatní. Důsledky. Mysl jako by se bránila snahou "složité" bagatelizovat.
Určitá podobnost se spálenou zemí. Příležitost pustit. Začít znova.

Matka mi tuhle připomněla, že jsem tornáda předvídala už před lety. Ano. Tak dávno, že jsem většinu zapomněla.
Viděla jsem i horší (náročnější) události. Bůh v nás, kdyby to opravdu mělo přijít.

Možná je to nezbytné. Katarze, protože změna je nezbytná podmínka k životu.
Neulpívat v představě, jak se žilo. Protože to už nebude stejné. Nikdy to není úplně stejné. Mezi námi ve stavu "tehdy" a ve stavu "nyní" by měl být podstatný rozdíl. Vnitřní postoj.



Nechala jsem se unést.
Soukromě se ozvu odpoledne, cestou do Jablonce.
(Pokud hned neusnu.)

mili111 » Korzárka Ty brďo...zapomněla jsem...právě jsi mi připomněla.

Na včerejšek...vyslala jsem...nedávno....ať se mi ukáže, co sakrá mám dělat :-)
Nic...nic....a málem bych to zapomněla, když to dorazilo...i když...no

Vzbudila jsem se s tím, že toto jeto co mám dělat....říkali to v tom snu...tedy neříkali...bylo to jasný ....
cestovala jsem...procházela různými místy...pamatuji si nějaké schody podobné jak ty pražské zámecké....pak nějaký volný přírodní prostor....pak něco jak metro?...no a tak....a všude jsem šla....sama i mezi lidmi....a zpívala vibraci toho místa...nahlas....prostě se to rozkmitávalo a posilovalo...procházelo prostorem i lidmi...bylo to libé a dobré a "čistilo" prostor....
dobrej a praktickej džob

PS: kozy tam se mnou nebyly

cimi » Korzárka Jestli tě to potěší, mě se dnes zdálo o tornádu x) (poté co ke mně o víkendu přišlo obrazně se vší parádou x) )

Hlavou mi teď zní "vše co někdy vzniklo, je odsouzeno k zániku..." x)

Ještěže se mi pak zdál ještě jeden sen...tam jsem si místo oblečení ne oblékala, ale jakoby chránila své tělo plátky květů, obrovských květů

Ať je dnešní noc pro tebe svěží

Korzárka Po kolikáté si tak uvažuju nad tím, jak spolu souvisí snění a verše. Sny jsou teď méně složité, moc nezůstávají. Zato psát se chce.

Duše křičí. Volá.

A zase ten pocit. Že je němá. Že nemůže, nechce. Protože když promluví, a bude vnímána, cesta zpátky není.
Strach nebo jistota?
Vnímání beztak neznamená pochopení.

Zatím ještě má hodnotu v čem žiju. I když nadšená nejsem. A je jedno, jestli jsem zrovna třeba na Šumavě. Nebo v Praze. Nebo u Říma. Nebo koukám na plyšový posed v Rosenheimu.
Hodně přemýšlím o sobeckosti. O klecích. O rolích. O tom, jak velký je rozdíl být s někým nebo vedle někoho. (Jestli první možnost vůbec jde.) Zase narážím na rozdílnou představu ohledně významu, co je to společný čas. Jsem blízko bodu "radši budu v práci, to má alespoň smysl"
No nazdar. Nemá. Žádné zaměstnání by nemělo nahradit prožívání. Pokud tedy nejste pouliční umělec, tam to může splývat.

Možná, že smysl vidím úplně jinde (= chci trávit čas jinak) a jenom si vytvářím zástupný symbol.
Nejspíš kombinace...

Dnešek mě dostal taky. Opravdu je třeba prosit o pomoc, když dělám něco ne pro sebe, ale pro všechny?
Nečekala jsem ji, asi jsem si v dětství opravdu zvykla na mužskou lenost (a může se za civění do blba maskovat, jak chce)... ale ta zcestná úvaha, plus dalších pár věcí,... A tak ležím, nespím a nevím, jak se uklidnit. Začínám být vzteklá, že se zase nevyspím...
Mysl mi zrovna vyhazuje prostorové obrazce a mocniny.


Někdy se říká, že by nastal pěkný bordel, kdyby lidé žili svá přání. Nemyslím si to.
Možná jsem zaujatá. Slyšela jsem teď několikrát "protože se to dělá"
Panebože. A změní se to jako kdy?

Jen odplivnutí. Samotnou mě překvapilo, jak se zlobím. Není po mém? V čem?
Odpověď, co přichází, se mi ani trochu nelíbí.

Vlastik 930 » Korzárka Mám někdy hodně živé sny a první co dělám, běžím po ránu k počítači, hledám ve snáři význam a pročítám ,co mne čeká a nemine.
V poslední době se mi zdá hodně o psech a tak si říkám, že se snad zase potkám z holkami od dcery, abych jim mohl podat ten svůj prst a procházet se a kochat okolím ,tak jako to bývalo dříve.
To, co posouvá život dál, je naděje.

Anilah » Korzárka Nevím, co jiné ženy, ale já bych hleděla do vody, to mě baví mnohem víc...

mili111 » Korzárka Výborně. Právě jsem popsala obraz pohřební hranice. :)



díky...sem se pořehtala

Korzárka » Korzárka Popsala jsem včera kvanta. Veřejně vytáhnu ještě něco, co jsem nakousla v minulých dnech.

Téma osobní hranice:

Kde je hranice přijetí druhého a hranice sebeúcty? Kde je ten bod, kdy přizpůsobování se potřebám blízkých začne ničit kus... das Selbst je slovo, které mi k tomu letí hlavou. V češtině by se asi řeklo Sebe. Vlastní celistvosti.

Nevím to. Možná je hranice pružná. A přeci člověk cítí, když ji překročí.

Korzárka V noci jsem hodně přemýšlela. Mimo jiné i o mužské potřebě hledět do ohně.

Je to velice časté téma žen kolem mě. Vnímám oba pohledy. A přeci nevím, co říct. Mně většinou stačí, když se na to nemusím dívat.
Zajímal by mě pohled zdejších 5 najdisáků, zvažovala jsem samostatnou diskuzi. Něco jako: Pánové, nic proti potřebě, ale co mezitím, co čučíte do zářičů, mají dělat ty ženy?
Když jim řeknu boty+batoh :), kladný ohlas to většinou nemá. A chápu to. Protože tlak. Protože je tolik "musů". :) Protože... Jádro nespokojenosti je, že žena si také někdy potřebuje odpočinout.

Divím se čím dál míň stavu, ve kterém se nachází současná společnost. Ale opravdu si nemyslím, že je pevnou cestou současná (až převrácená) snaha kultu žena-bohyně.

Nějak by to chtělo spojit. Člověka. Neulpívat ve hmotě a neulítávat v "psycho-ezo". Spíš hořet a současně plout.

Výborně. Právě jsem popsala obraz pohřební hranice. :)

Korzárka "Vážení cestující, omlouváme se, ve voze 1.třídy nefunguje Wi-Fi připojení."

Jo, někdy se fakt vyplatí si připlatit.

Korzárka Jiné léto. Plája opět hrál v Sedmihorkách.
V těch dnech už se mi rozjela anémie a jiné problémy. Od nedýchám přes zmrznu po vaginální záněty. Nerozuměla jsem tehdy, proč z něj mám tak nepříjemný pocit. Narozdíl od předešlých let se měsíce choval tak nějak... hezky. Tehdy jsem si myslela, že je to nemocí, že mám pocit, že něco není v pořádku. Snažila se to najít a srovnat v sobě. Že mě něco nutí větrat, sotva k němu přijdu, jsem přisuzovala stáří stěn.
Také jsem se v těch dnech na něj prvně rozzlobila, když naboural rodinu mých kamarádů. Alespoň tehdy jsem si myslela, že jimi jsou. Cítila jsem zodpovědnost, že jsem je seznámila. I za vraždu, které se vzájemně, i když doufám že nevědomě, dopustili. Zarazit to včas... Nestihla jsem. Nenáviděla jsem a současně milovala člověka, který v mých očích zničil křehký život. Bolela zrada ženy, kterou jsem vnímala jako sestru. Bolela zbytečná bolest dobrého člověk. Rodina a život. Něco, co ctím. Situace, která neměla správné řešení. Jistě. Byla v tom i kompenzace pocitu vlastní viny. Pohledů na situaci je víc, popisují, jak jsem ji tehdy prožívala.

Myslím, že to byl ten mezník, kdy jsem zase začala pít. Ne moc a jen v Plájovo přítomnosti. "Jen" Je to omluva? Měla jsem pocit, že bych jinak nedokázala být v jeho blízkosti. Žel Bohu, alkohol mi pomáhá zachovat chladnou hlavu. Kontrolovat emoce. Na to, aby otupil, střízlivím moc rychle.
(Pokud tedy nepiju s Moraváky ovocné víno. )
Věděla jsem, že tentokrát nesmím odejít. Rána, kterou bylo třeba zahojit. Dožít. Že je něco i za bodem konce, mě loni překvapilo. U nás dvou jo.
Jistotu, že je vše jinak, že celé létošlo o kupování svědomí, jsem měla teprve o pár měsíců později.

Tak vznikla Srpnová. Pocit konců, odcházejícího léta, ztráta nevinnosti a vnitřní led.


Slunce nepálí
Nemá svou sílu
Klasy dozrály
Smrt bez rozdílu

Léto odchází
A zas mizí v dál
Chvíle extází
Oheň v těle plál

Ptáčata letí
S větrem závodí
K úsměvu dětí
Žal se nehodí

Nekvetou chrpy
Ztrácíme cestu
Iluze prchly
V signálním gestu

Léto odchází
Letošní léto
Které mě vlídně
Láskou zabilo

Zůstal mi pocit
Že prožila jsem
Nádherné léto
Které nebylo

Korzárka » Korzárka Pod zády vyhřátou zem a mizející slunce... Chystám se do Beskyd. Bude prodloužený víkend, ráda bych prošla další část východní hranice.

Hranice (vnitřní) se bude testovat v každém případě. Různorodá společnost se sejde. Že zrovna na slunovrat, to náhoda není, v tom mám prsty a termín nám byl později skutečně nabídnut. Otázka je, co vzejde. Bod, ke kterému spějeme dlouho.

Loni když kvetly máky... bylo jinak. Bylo lehko a bylo těžko. Bylo to jako po letech vzlétnout. Život volal. Teď jsem spíš na skále, odpočívám. Skočit nechci. Možná čekám, odkud povane vítr. Čekám na příběh? Na pozvání určitě. Nemůžu někam, kde není místo.

Jsou chvíle, kdy jsem smutná. Před očima sen, který nežiju. Ale důvod k úsměvu je. Žijí ho jiní.



Kde jsi?(Hvězdáři)
(2015)

Kde se touláš, hvězdáři?
Moje světlo, z nebe padlé,
Pro nikoho nezáří

Kolik nocí jsi proseděl
Pozoroval nebe
Napadlo tě alespoň jednou
Že já vidím tebe?

Byla jsem bod kdesi v dálce
Svítila ti světlem svým
Že jsi pro mě navždy ztracen?
Tomuhle fakt nevěřím

No a když už z lásky prostě šílíš
Klid sobě můžeš najít třeba hned
Občas je dobré zvednout svůj zrak
Před sebe se zahledět

Volá mě lidského světa vábení
Barvy, chutě, vůně, melodie
Čarokrásná moc doteků
Chvíle, kdy žena z hvězdy žije

Kde se touláš, hvězdáři?
Stále čekám, kdy pro tebe
Moje světlo poprvé se rozzáří


Jedna z těch, co se píše sama. Byla jako vypuštěný šíp. Bez cíle. Bez terče. A on si tu samou noc přišel sám.
I po šesti letech si pamatuju radostný pocit, že se tu objevil někdo, kdo vnímá a rozumí.
Situace později vedla k vytvoření dvou pohádek, několika dalším básničkám a setkáním.
Myslím, že ani neví, jak moc jeho existence ovlivňuje moje volby. Vnímám, že by to nechtěl. Nedělám to úmyslně. Je to přesně ten pocit, že někde v dálce můžu svítit, případně zasáhnout, jsem-li vyzvána. Ale nevlastnit.

Užijte slunovratu

Korzárka » Korzárka Pamatujete si, jak jste přišli na najdise?

Tohle byl jeden z prvních snů, který jsem o najdisácích měla. Dívka, o které píšu nebyla moc v diskuzích, ale v podpalubí jí bylo plno.
Docela by mě zajímalo, kam ji osud odvál.

Větší skupinka lidí se shromáždila ve skladišti a začala vzývat Satana. Byla tam obrovská pec (na bázi plazmy). Mělo začít obětování. Vytáhla jsem mobil a nenápadně zavolala policii. Přesto stihli obětovat jednu osobu. O pár měsíců později jsem opět byla pozvána, tak jsem šla. Situace se opakovala, ale když jsem chtěla vytáhnout mobil, jedna dívka na mě upozornila. Spoutali mě a chtěli spálit. V tu chvíli se objevila jiná skupina, která nám pomohla ven. Jenže nás zajali a začali vykládat svou ideologii. Odmítla jsem mít s tím cokoli společného. Slyšela jsem, že jsem nevděčná, a že mě nepustí, leda bych sama našla cestu ven. Po chvíli přemýšlení jsem si všimla malého okénka u stropu, podařilo se mi jím prolézt. Venku jsem utíkala pryč. Dostala jsem se ke statku, kde dřív pracovala Lostris. Pán vedl koně, ptala jsem se ho, jak se dostanu na bus. Podíval se na hodinky a řekl mi, že už mi dnes stejně ujel. Trvala jsem na tom, že se musím dostat domů, varovat přátele. Pak mne muž dovedl k příkopu. Řekl, že když ho překonám, budu to mít domů blíž. Příkop jsem překonala, nevím už jak. Trochu mi podjely nohy, ale dokázala jsem se zachytit a vytáhnout. Brzy na to jsem se dostala do městečka, kde jsem bydlela. Zrovna se pořádal zájezd do Itálie, přidala jsem se k nim. Jezdili jsme různě po Itálii a přilehlých ostrovech, navštěvovali památky. Hledala jsem živou vodu. V jednom klášteře na kopci byla studna, ve které jsem konečně tu vodu našla. Abatyše mne pak vzala na prohlídku, ukazovala mi obrazy. S úžasem jsem se dívala sama na sebe, byť ve středověkých šatech. Řekla mi, že mne tenkrát pro mou víru upálili, že se muži báli moci, kterou jsem měla. A že mne vydala vlastní sestra, kterou byla právě ta samá dívka, co na mne před tím upozornila. Pak jsme se vrátili domů.

Korzárka Jsou sny, které ani po letech nedávají smysl. Z roku 2007. Někdy si myslím, že se jednalo o směs snu a jakési vzpomínky, i když netuším čí.


Vysvětlivky:
Bela je pro naši rodinu něco jako pro upíromilce Drákula. Téma, které rozebírat nechci.
Lostris - tehdejší přezdívka mojí sestry
Nemám to tam napsané, ale myslím, že se bojovalo mečem nebo dýkou. Spíš to první.

Kdyby vás někoho k tomu něco napadlo, budu ráda za sdílení:

Ocitla jsem se na hřbitově, už jsem tam někdy byla, byl zde pochován i dědeček (v reálu je úplně jinde). Rovné hroby, bez náhrobků, jen kříže. Hrob naší rodiny, vždy k němu jdu. Pískovec. Na kříži namalovaná modrá květina s bílými okraji. Přiznala jsem dědovi, že jsem tam schovala Belovo kosti. Zeptal se mě, co jen jsem to udělala. Mezitím se kněží pokusili Belu probudit.
S rodinou jsme byli v hotelu pyramidového tvaru. Jeli jsme s Lostris výtahem nahoru, náhle předtucha. Utíkáme pryč. Za námi dochází k hromadnému vraždění lidí. Hledají nás. Schováváme se v cikánském táboře – dojem Turecka. Modrobílý kostel, 2 mladé jeptišky, které ví, co se děje.
Lostris, která je vedle mě, je současně i jednou z jeptišek. Upozorňuje nás na nebezpečí. Druhou jeptiškou jsem já. Sundávám závoj. Mám mladou tvář, úplně bílé vlasy. Dívám se sama na sebe a vím, že jsem neuvěřitelně stará. Cítím, že se rozhoduji. A pak já-jeptiška říkám sobě v současné podobě, že jsem Belova dcera a ještě někoho, ale jméno si nepamatuju. Vím, že jsem silnější než on. V podobě jeptišky opouštím klášter, vlasy už černé. Vracím se k cikánům, jež nás před tím ukryli. Varuji je.
Přichází Bela a jeho syn. Syn se mnou bojuje, chce mne zabít, Bela jen pozoruje. Když syn souboj prohrává, Bela důstojně a hrdě odchází.

Korzárka » Korzárka Třešeň
(2017)

Líbej mě znovu pod třešní
Jako kdyby poslední byl den
Jádro vzpomínky na lásku
Kde nikdo nebyl připraven

Už přiblížil ses. Na dotek
Nastal den, kdy pláče nebe
Tady v trávě pod tou třešní
Zanechávám kousek sebe

Znám, čím se cesta mudrce
Od pěšiny blázna liší
Moudrý pije vždycky do dna
Pošetilec chrání číši

Za rozbřesku tiše vstávám
Svázala jsem tvoje boty
Víš, nepřipouštím loučení
Rosa v trávě píše stopy

V nitru nosím nostalgii
Odvary žitého štěstí
Vlastně časem bude jedno
Kdo mě líbal pod tou třešní



Možná některé zklamu, ale nešlo o reálný příběh. Byl konec léta, takové ty noci, kdy se do lidí pouští blížící se zima. Seděla jsem v kempu v Sedmihorkách a poslouchala kapelu, se kterou tam hrává Plája. Vlastně ji moc nemusím. Ale lidi bůhví proč táhne a mě baví pozorovat.

Ve většině případů dám přednost scénáři prožít - a zmizet. Pustit. Protože prožít a nechat chcípnout za to až tak často nestojí.

"Nesnáším loučení..." No, tu písničku taky.
Opravdu se nerada loučím.

To podstatné je uprostřed básně.

Korzárka Zapomínám už
Že noci plné touhy jsou
Zapomínám už
Kdo říkal o nás dvou
Že já jsem ty
A ty jsi mnou


2002... Mohla by se jmenovat střízlivění. Ne poprvé, ne naposled. Pocit, který fakt nemám ráda.

(Příběh k tomu snad není potřeba. Psala jsem ji ve Varech. Někde na okraji kolonády. Nedaleko dělali výborné langoše. Také si vzpomínám na knihovny. Vyhazovali kvanta knih. Za odnos nebo za 1 Kč. A vybavuju si hospody. Většina pod zemí. Divoké roky. Trochu. Slabost ke koktejlům zůstala.)

Korzárka Většinu života si myslím, že mě smutek zabije. A ono ne. Cítím se uzavřená. Ale živá.



Sedím, přemýšlím a mlčím
jaká to zvláštní chvíle
Přemýšlím o nás třech
jaké jsou naše cíle


Dneska by se mohla jmenovat "Ze života polyamorky". Když jsem Doplňovačku v roce 2016 začala psát (zůstává nedokončená), byl to ještě neznámý pojem. A to jsem tehdy netušila, že 3 je "málo". Jsou i zajímavější rovnice.

Sleduji poslední dobou, kolik se toho na toto téma píše. Docela ok, určitý posun. A přesto se chytám za hlavu, když čtu poslední věty některých internetových článků. Něco jako myVámDámeProstorAleNaKonciBudeMoralníTečka
Kdepak. Na konci bude třeba ¿¿

Moc nebylo s kým dřív mluvit. A dneska není potřeba. Ale když se ohlédnu, poznala jsem jediného chlapa, co dokázal přijmout.
Většinou totiž víc mluví a sní než konají.
Myslím, že je to škoda.
Že svět, ve kterém nejde o přežití, je přeci jen... Poutavější?

Anilah » Korzárka Tady není co oceňovat - jaderný med není moje invence. Celá zpráva mě pobavila natolik, že jsem si trochu pohrála. Foto s úly na pozadí chladicí věže nemělo chybu...

I opravdoví básníci vykrádají kde koho, tak si nedělám výčitky. :D

Tvoje básně jsou pro neznalce téměř nerozluštitelné, protože osobní - většinou nevím, o čem píšeš. :) Podobný rozbor jako u Traumatické bych potřebovala skoro vždycky.

Korzárka Horažďovice předměstí... Skoro slzím smíchy. Přemýšlím o lidské paměti. O tom, že znám v podstatě jen dva druhy vyprávění. Jedno z pozice křivdy, druhé se sklonem minulé idealizovat. Že zůstat pozorovatelem je mnohdy nejtěžší.
A najednou mi dojde, že hned vedle kolejí vidím rybník... Přestupuji tu určitě tak od mých 5 let. A přísahám, že dodnes tu nebyl. Fakt ne.

Jasně že byl. Nemyslím, že bych se budila do reality "nudím se, tak přímaluji rybník". Kouzla takového rozsahu jsou mimo moji kompetenci. I fantazii. Akorát to skvěle odráží myšlenky. Vždycky, když jsem tu uvízla, šla jsem buď do kantýny, nebo před nádražní budovu. Ale nikdy mě nenapadlo, podívat se za koleje.
Proč? Protože nás učili, že by nás tu mohl přejet vlak? Že tu skutečně vlak jednu holčinu, co jsem znala, usmrtil?
Je to důvod nezkoušet podívat se třeba i tam, kde jiní říkali, že to nejde?

Samozřejmě, že motám jablka a hrušky. Aby taky ne...

cimi » Korzárka A já zase zjistila že básně psal i táta : )

Přemýšlela jsem proč už teď nepíšu tak často básně...poslední vrstvu jsem sloupla v dubnu x)....a bude to asi tím, že předchozí hlavní zdroj už opouštím...byl plný dramat a zveličování...ale možná se bude dát psát z toho zdroje na který se napojuji teď...jen to nebude tak často, protože slova mi už častěji přijdou nepotřebná...sdílení však nikoli...

Btw...ten odklon od “dramat” se opravdu “plánuje” (ačkoli se zdá, že pod svícnem je tma...)

mili111 » Korzárka Jsem ráda, že jsem ještě stihla popovídat si s babičkou ....a druhou ....a dědou...no a tak. Nemusí být moudří....stačí, když popíší jak se formovali, a dá se pochopit mnoho. Dá se pochopit a procítit, co máš někde hluboko a u mě osobně....díky tomu pochopit hodně z chování a reakcí lidí okolo.
Maj to tam...nemůžou za to....musí to ven...no a nebo si to tam schovaj na dlouho...na příště...a tak.
Ale člověku to dochází později-20-30 a víc...většinou

Moje babi mi vyprávěla, jak měl děda problém s city a proč tedy křičela a působila jako zlá a nespokojená. (Zatímco on tichý kliďas a všichni ho měli rádi.)
A o několik měsíců...roků...nevím ....později z ní vypadlo, že po bombardování Škodovky (nebo pivovaru...jedno z těchto veledůležitých míst v Plzni)...museli chlapci ze soc. slabších rodin ,s resty a průšvihy u státu, odklízet trosky a z nich i mrtvé...bylo jim kolem 18+- (byli tam i nezletilí)....že jí to jednou vyprávěl, jak to bylo strašné. Myslím, že na zaseknutí emocí a citů úplně stačí.
Ano...mívám velký problém, jestli má cenu lidi strkat do "reality" a pak mám zas problém o čem si s nimi tedy povídat, když si nemůžu skoro o ničem povídat NJN

Korzárka „Vyprávěj mi, tati, jak se ti žilo v 70. letech," řekla jsem mu,  než jsem se ráno vydala na cestu. Myslela jsem při tom na sen o jedné z časových smyček, co jsem nedávno měla.
Táta je narozen koncem srpna 1958, takže v nich dospíval.

“Já si nejvíc pamatuju srpen 68. Tři dny nás vozili zaměstnanci Ministerstva národní obrany po Praze a hledali, kudy by nás dostali ven."
Děda byl totiž voják, major. Kontroloval stav majetku. Připomíná mi to a já zase jednou myslím na to, že jablka nepadají daleko od stromu. Že něco přeci jen z dědy, kterého jsem nepoznala fyzicky, v sobě mám. Jak se mu asi dívalo na nesrovnalosti?
Táta mezitím pokračuje: „Pamatuju si, jak Rusák u koně zastřelil matku s dítětem. Jenom proto, že tam dávala věnec. Vytáhl na ně kulomet a bylo." Odmlčí se a já si říkám, co tohle udělá s duší devítiletého kluka. Myslím na to, že dětí vojáků, co to tehdy viděly, bylo kolem 60. Jak je to ovlivnilo?
"Táta tenkrát vrátil stranickou knížku. O pár let později, už jsem měl papír, že v září nastupuju na leteckýho mechanika, chytil při zlodějně jednoho komouše. Co myslíš? Ututlali to a mně přišlo oznámení, že se mám hlásit na hnojárnu." Mlčím, o tomhle vím. Podobně si dědovo nemlčení odskákali i strejdové, i když ten nejstarší měl nakonec kliku.
Bavíme se ještě chvíli, chci porozumět, jak to tu vnímal. Později říká: „Češi mají jednu blbou vlastnost. Neumí myslet samostatně. Za každou cenu musí lézt někomu do prdele."
Taky vzpomíná na lidi, co se tu na Šumavě ještě v době mého dětství chlubili tím, že za komoušů vodili jiné do bažin a nechávali je utopit. Jo. Na tohle se těžko dívá. Někteří tu dnes dostávají ceny, protože statečně bojovali s režimem, ale o dvojí minulosti se prostě mlčí. Pak potkáte jejich potomka, vidíte, jak moc si předků váží a hodně přemýšlíte, jestli mu máte říct, že člověk, který pro něj nebo podle něj tolik udělal, byl pro jiné zrůda.

Taky mě zaujalo, když táta vyprávěl, že měli jet na dovolenou do Bulharska. Dovolená od vojáků. Když děda nahlásil všechny své funkce, odjet směl. Ale s podmínkou, že nepojede přes Rumunsko. A přes Rakousko to nešlo taky.

Čekám na vlak, nechávám procházet obrazy. Kopce dnes neuklidňují. Myslím na různé volby. Na tátovo větu, že i tehdy se občas našel někdo, kdo vyšiloval. Jako třeba Charta 77. Ale většina chtěla mít klid.

30 let. Jedna generace. Je něco jinak?