Kydací dny - Diskuze a zkušenosti

Korzárka Už poněkolikáté se mi zdálo o horolezectví.
A dneska jsem ještě navíc ve třech různých stupních opékala slaninu, pokaždé jinak dlouho.

Horolezectví nevím, fyzicky se cítím spíš jako kdyby mě někdo schodil, ale opékání slaniny vím, že souvisí s koukáním do skript.

Korzárka Já u pramene jsem a žízní hynu,
horký jak oheň, zuby drkotám,
dlím v cizotě, kde mám svou domovinu,
ač blízko krbu, zimnici přec mám,
nahý jak červ, oděn jak prelát sám,
směji se v pláči, doufám v zoufání,
mně lékem je, co jiné poraní,
mně při zábavě oddech není přán,
já sílu mám a žádný prospěch z ní,
srdečně přijat, každým odmítán.

Jen to mi nesporné, co plno stínů,
kde světlý den, tam cestu sotva znám,
kde průzračnost, tam výkladem se minu,
svou znalost vděčím náhlým náhodám,
vše vyhrávaje, čím dál smolněj hrám,
dím "dobrý večer", jitro-li se skví,
když ležím naznak, strach mám z padání,
bohatství čekám, ničí nejsem pán,
mám vše, co chci, - nic, na čem srdce lpí -
srdečně přijat, každým odmítán.

K věcem, jež neznám, horoucně se vinu,
ženu se k cíli, jehož nežádám,
kdo ke mně vlídný, tomu dávám vinu,
kdo mluví pravdu, tomu lhářů lám,
můj druh je ten, kdo vemluví mně klam
a "labuť černá je jak havran" dí,
v tom spojence zřím, kdo mi ublíží,
mně jedno, jsem-li šalbě ve psí dán,
mám v mysli vše, jen ne to nejbližší,
srdečně přijat, každým odmítán.

Kníže, každý, kdo to čte, nechť ví:
nic neznám, ač mám o všem vědomí.
Jsem stranický, jsem zastánce všech stran.
Co chci? Být z těch zas, plat kdo bráti smí,
srdečně přijat, každým odmítán.

François Villon


Přemýšlím, čím to je, že něco zůstává navždy. Učíme se tu o pomíjivosti, proměnách, různě dlouhých cyklech.
A přeci vnímám, že jsou chvíle, které přesahují čas.

A ten Villon? Vybavil se mi, když jsem se probrala.
Taky zuby drkotám :)
Kdysi byl jednou z inspirací, proč jsem vůbec začala psát.

Korzárka Pro drobné potíže
Ve stavu beztíže
Natržený gatě
Držkou rovnou v blátě


Ne, nepopisuji žádnou aktuální příhodu. :) Měla jsem hodně brainstormingový týden/víkend a částečně jsem v cynickém rozpoložení zabíjet.

Myslím, že už několikrát jsem se tu rozepisovala na téma důvěry. Dneska mě napadlo, že škála, kterou si svůj postoj znázorňuji, nemusí být založená na principu buď-nebo a středu.
Ale že si ji můžu představit jako třeba metrové lano, přičemž každých 10 cm bude 10%.
Věřím? Tak na 80 %. Což je postoj plynoucí z pozorování a přímé zkušenosti.
80% ... OK. A teď ta otázka - dokud je lano na zemi, zdá se být 80% hodně. Co ale v případě, že máme dva objekty vzdálené metr od sebe a mezi nimi propast? Stačí těch 80 cm jistoty, že se nepřetrhne?

Třeba někdy myšlenku doplním, řešení vidím.

A někde přede mnou obraz bílé cikánky. Je to jako zamávat minulosti.

cimi » Korzárka “kým jsem, když se nikdo nedívá..”

Jít si za tímto, to je pro mě důvod žít...

Zrovna včera jsem došla k jakémusi uvědomění, že vše čím žiju nebo jsem žila, je iluze. Že je to tvořeno ne mnou ale jsou to obyčejně nastřádané reakce na okolí. Jevilo se to jako chuchvalec nebo pavučina kolem mého vědomí a bylo znát, že by to šlo odložit, pokud bych byla schopna na to místo dosadit vědomí jiné.
Co by ale bylo to jiné vědomí?
Je člověk schopen nehodnotit? Jakou skutečnou funkci vlastně má lidská mysl? A co se stane když dobrovolně smaže všechny programy, které byly do ní nahrány od narození...
Jaké to je žít podle ničí předlohy. Kdo nebo co pak je inspirací a čí to je inteligence?

.......

Korzárka » mili111 Četla jsem, když jsi to sem dávala. Pomohlo mi uklidnit se. Děkuju

Korzárka Sny se mi zdají. Nestíhám psát. Což je škoda, jeden z nich se mezitím splnil. Nebo spíš začal realizovat.

Z dnešních snů: byla jsem na ulici. Najednou jsem ležela na operačním sále. Vše zářivě bílé. Říkám jim, že mě přeci nemůžou operovat, když nejsem pod narkózou. Dozvídám se, že to je laser, a že uspat nepotřebuju, protože to bude rychlé.
Přejíždí mi laserem nad žaludkem. Tvar spirály. Vstávám a mám v puse tmavou krev. Teče i z jedné nosní dírky.
Vycházím před budovu a mám v plánu najít vodu, abych neděsila okolí. Cítím se v pořádku.

Korzárka Snažím se neusnout moc brzy.
Spoje do Liberce beznadějně vyprodaný.
Číhám a nakonec nechám volby osudu. Nebo Drahám. Kč za zrušené jízdenky z prodlouženého víkendu doposud nikde.
Myslím, že kdyby existoval žebříček spolehlivě nespolehlivých firem, konkurovala by jim už jenom pošta.

Na dnešku byl nejhezčí začátek dne. "Dobré ráno, Karkulko." zdravil mě řidič autobusu. Pak že je Praha neosobní.

Ve snaze neusnout přemýšlím nad otázkou, kým jsem, když se nikdo nedívá.
Myslím, že šmírák.

Pokud se chcete svěřit, tak klidně. Od toho to tu je.

Anilah » mili111 Šla bych ještě dál, už takové rádio je naprostý mor - kde se sejde nějaká parta pracantů, vždycky se najde nějaký, který je zapne víc nahlas než jen šeptem (aby to slyšel jen on). Ale zapne to tak, aby to slyšeli všichni, protože si myslí, že je tím potěší, anebo je mu to jedno a chce poslouchat bez ohledu na ostatní.

Měla jsem a mám s tím problémy všude - a je jedno, jestli je člověk ve fabrice nebo v kanclu, protože s drekem, co se line z rádií, se spokojí jedni i druzí.

Když uvážíme, že hudbou lze velmi snadno mučit, člověk nejen že pak dře, ale ještě je otupován a mučen tokem pseudohudby a blábolů.
A přitom by to mohlo být využito úplně opačně.

Zlaté časy, kdy se u práce zpívalo...

cimi » Korzárka Vnitřní radost....
Hmm...ne přímo osobní zkušenost, jen z části, taková ochutnávka...
Myslím že ta opravdová vnitřní radost je prostě taková extáze z pozorování veškerého stvoření. Je tam naprostá absence jakéhokoliv hodnocení a absolutní přijetí duality. Je to vděčnost za jakýkoliv projev života i za absolutní prázdnotu. Je to stav blaženosti a hojnosti. Absence jakékoliv nedůvěry...a je tam humor, úcta a současně nadhled který staví sama sebe třebas i na úroveň mořské řasy a současně obratem “boha”...
Vzala jsem to hopem...
Vnitřní radost nacházím v tom pozorování, v tom dát čemukoliv hodnotu, důvěru...je to hlavně naše volba...a nacházím ji nejčastěji v prostoru lásky a vděčnosti....mno, dostat se tam je někdy oříšek

mili111 » Korzárka Tak mi to něco ...jo...https://www.youtube.com/watch/…....

S tím signálem to fakt mám dost podobně... (tedy...já beru alespoň zůstat na 3G...to se dohovoříme a je to přijatelné pro větší počet hlav....mimosmyslovou zatím nějak většina nedává...nebo už...taky jsem v tom bývala lepší )

Bod nula....staré (pro mě konečně) už dojíždí...nové?...bude? a co? co má význam?
Má to nějak moc lidí....ztrácí význam většina...včetně alternativ...nedá se predikovat....
...vede mne k úvaze....že právě proto, aby mohlo být to, co zvolíme...asi většinově....
...jediný co mi z toho leze....zvolit si to nejlepší, co si umím dopřát...dát prostor i pro něco, co si představit neumím, ale bude lepší (bo dobrý pro lidstvo?) ....a držet to v mysli i když se kolem děje tohle velký díííívadlo
a dopřávat si radost z "malejch" věcí

PS: díky za Stypku....neznala jsem, jelikož ta hudba (styl)jde (šel) mimo mě.
PS2:nemusíš reagovat , jestli nechceš...já měla potřebu reagovat

Korzárka Zas vlna křeče
Cítím se lichá
Žal, co se vleče
V minutách ticha

Do toho zpráva
Jak bezohledné
Ruka se zvedne
A jinam mává


Nemám moc co dodávat. Není mi dobře, zkouším upustit psaním. Pozitivní je, že většinu noci jsem spala. Že, i přes drobné potíže, anémie se nevrací.
Už to bude rok.

Těžší, že opravdu nevím, co dělat.
Soustředění na práci. OK... A to má být všechno? Svět, co má svá specifika. Můžu jim rozumět, můžu se je učit. Jenže... Ve výsledku - svět nebude šťastnějším místem, protože zaměstnavateli ušetřím náklady. Ani proto, že možná budou vycházet správnější výsledky. Rovnováhu prostředí to neovlivní. Lidé k sobě nebudou upřímnější a současně si upřímnost nepřestanou plést s bezohledností.
Nevědět, jak je to dvojsečné, napsala bych, že se těším na den, kdy nebude fungovat signál. Osvobozující krok pro člověka by současně nemusel znamenat totéž pro společnost.
Někdy si myslím, že využítí elektrického proudu bylo prvním krokem, jak člověka od sebe odpojit.
(Předpokládanou historii neberu, nejsme schopni prožít, jak se cítili lidé své doby, nelze srovnávat se současností.)

Včerejší věta blízkého člověka mi připomněla, že to brzy bude 80 let, co jsme se zvedli z Rumunska. Víra, že bude o něco líp.
Mám se lépe fyzicky? Určitě. Co je na odpis, dá se často vyměnit. Cizími, samozřejmě. Proč se snažit sám?
Ale jinak si nemyslím, že by se něco změnilo. Po práci se zpívalo a pilo, aby se vydrželo/otupilo/radovalo z všedních dní.
Zpívám si málokdy a piju čím dál víc. I když mi to nechutí.
Na rozdíl od předků nevnímám povinnost zachovat druh. Nevěřím totiž, že jednou bude líp.

Líp? Představuju si to jako porozumění na hraně rozdílných světů. Jako moment, kdy vnímáme projev života v sobě a přes své okolí.
Hozená rukavice... Zkusíme to, nebo je nám s mobilem (virtualitou) o tolik líp?

Dívám se kolem sebe, odhaduju podle dechu hlubinu spánku, cítím něco mezi něhou a úžasem, že (tu) je a bojím se/smiřuju, že jsme prohráli. Že nestačí mít rád.
Za sklem... Připomíná mi to příběh, co jsem kdysi četla https://www.databazeknih.cz/knihy/…

Radši bych příběh vlastní.

Kde se bere vnitřní radost? Stav. Ne nálada, co odezní. Nevím to. Ledňáček s klíči, co nevidí dveře.
Přála bych si, ať je dost vnitřního tepla/harmonie pro všechny.

Korzárka Svatá Ludmila... Měla bych něco o této naší momentálně nejslavnější babičce napsat? Nevím, jak vám, ale mně přijde, že výročí má pořád někdo. Kdekdo. Kdosi, kdysi, kdesi. (Jsi či vůbec nejsi? ... )

Jako když jedu republikou:
"Zde se narodil ACE"
"Zde zemřel GIK"
"Zde pobýval MOQ"
"Zde přespal SUW"
A i kdyby to náhodou nestačilo, protože postava Y³ zmiňovaná v učebnicích/tisku o Horníúdolní nikdá neslyšela, natož aby tu nechala třeba napojit svého koně, vyhrabou šikovní dějepřepisci:
"O tomto místě rád psal/a BDF"
"v obraze zvěčnil HJL"
"kámen zde zakoupil NPR"
Tak mě napadá... Potkal jste někdo někdy nápis: "Toto místo neměl rád pan TVZ?"

Domnívám se, že kdyby lidé mohli, tak zakonzervují každou myšlenku. A ještě ji budou pokládat za svou!
Bože... Kolem v nás a v nás... Kolikrát se ještě rodíme, než nám to je JEDNO?

Nechávám se unášet. Zdánlivě. Konzervace a Ludmila přímou spojitost má.
Kdysi jsem se tak chtěla jmenovat. Ludmila. Našla jsem si i kmotru toho jména. Jenže nic. Farář zrovna umřel a ten další pochopil, že se do stáda tak úplně nehodím.

Fakt ne. Což je nejspíš příčina současného rozpoložení, kdy mám chuť střílet do konzerv.

Něha? Ale jo. Někde ještě je. Nevylejzá. K čemu, když jsou skladem ty KONZERVY, co světu stačí. Glutamát vyměněný glutamanem a jedeme dál.

"Keep on singig
She said"

Odkaz jiné ženy. Ovlivňoval mě roky.
Možná by to byla zajímavá diskuze. Žena, která mě inspirovala.
(Pravděpodobně už tu byla.)
Jenže... jak už jsem dnes jinde psala... Kolikrát skutečně známe člověka?

Ne. Neklaním se odkazu pisálků o životě ženy, u které snad tušíme jméno. Přijde mi zcestné připomínat možné zavraždění. Jsou chvíle, kdy si představuji, co by nám mrtví asi řekli. A chvíle, kdy jsem si zcela jistá, že slyším: "Přejte nám pokoj."

Přejeme. Proto přeci ty cedule na stěnách. Nebo vás napadá jiný výklad pro "Memento mori"?

Žijme tak, aby každý den mohl být poslední.

Korzárka Večerní rozjímání...
oběť x dar

Je tu vůbec něco jednoznačné? (Aneb malý povzdech části, které by ráda bezpečí jistot. A vůbec nejlepší by bylo přestat obě role hrát. Co vznikne, když to zmixuju? )

Dar oběti
Obejmutí daru

Oběd?

Korzárka » mili111 Takové sny bych také chtěla. :)

Korzárka A ještě si tu odložím, než bude v příštích dnech čas:
Ignatia amara, Sepia


Mimochodem - nebudete někdo o víkendu v Ostravě?

Korzárka » thééé
Děkuji za pohled. (totéž i Eau)

Slíbila jsem si, že pár slov doplním. Tentokrát jsem s tím nepracovala jako symbolem, ale kódem. Těžko se to vysvětluje, aniž bych zabíhala do detailů. Nejlepší připodobnění najdu v pohádkách: člověk někam dojde nebo někoho potká a dostane volbu z možností, co si vybere.
V tomto případě to bylo zajímavé tím, že člověk nejdřív měl vnitřní vizi, kde si vybíral svou rodinu (erb koníkojednorožec) a druhý den našel tento nepravděpodobný symbol na jednom z kamenů u cesty.
Je ale fakt, že těch setkání zažil toto léto víc.
Někdy to člověka vede a nemusí dělat vůbec nic. Jenom vyjít.

Korzárka Sny jsou teď zajímavé. Barvité příběhy. Začalo to vyvražďování střílečkou minulé pondělí a pokračuje dál. Z neděle na pondělí to byl sen z prostředí koňských dostihů. Tím, jak moje podvědomí ani netuší, jak to tam může vypadat, vytvořilo zázemí z dřevěných desek a zdí vyššího kravína. Děj už moc nevím, akorát tam mluvil do mikrofonu Pepa Dvořák.

Dnes nad ránem jsem byla v obrovské hale. Myslím, že před tím jsem přespávala někde na hotelu. Autobusák tvořily plechové stěny, něco jako jedno nádraží v Lisabonu. Chtěla jsem jet autobusem do Londýna a nemohla najít, odkud vyjíždí. V jedné části stál vlak, šla jsem kousek kolem koleje. Autobusy, které v hale stály, neodjížděly. Všimla jsem si muže u stánku se suvenýry. Číslo, z kterého jede spoj, nevěděl, ale ukázal mi, že musím do druhé budovy. Doběhla jsem k turniketu, lístek se kupoval za hotové těsně před ním. Vylovila jsem svazek papírových 50tek, lístek stál 2000. Dala jsem tam první padesátku. Vyjela mi jízdenka a současně mi byla vrácena zelená bankovka. Myslela jsem podle barvy, že jde o 2000ku, ale neprohlížela si ji. Začala jsem hledat, kam ji vrátit a současně se dívala na hodiny, chtěla jsem stihnout spoj. Slečna v kanceláři (v 2.hale) si ode mě bankovku vzala a zavolala vedoucího. Říkala jsem mu, že mají chybu v programu, a že už bych opravdu ráda jela. A on mi řekl, jestli jsem si vůbec všimla, že hodnota té bankovky byla 20000...
Budík

(Nejvíc absurdní mi připadá, proč bych jela do Londýna.)

Korzárka Pohled, co upínám k nebesům
Znám dobře, co se děje
Zas jednou mávám žitým snům
Před sebou stezku beznaděje

Už je to chvíle, co jsem ji začala psát. Zima letošního léta dává zabrat. A asi ji ani nedokončím.
Existuje něco jako málo prostoru pro vlastní emoce? Ani se nedivím, že jestli něco jde pak ven, je to především smutek. Přitom ten je spíš následkem než zdrojem.
Poslední dny mě silně vytáčí, že někteří z těch kolem mě ví líp než já, jak se mám nebo cítím. Houno s octem. Jak by mohli? Jak si vůbec někdo může dovolit tvrdit, že ví, co potřebuju? Že to cítí? Někam něčím zapadá? Nedávat tím současně najevo neúctu zemi, bylo by to na odplivnutí.
A žena, pro kterou jsem v podstatě cizí, se jako jediná ptá, kam kráčím. Vyjadřuje podporu. Žasnu a současně mám čím dál menší chuť snášet to, co se tu nazývá život.
Jaguáří dvojče měsíce jako mantru opakuje: "Nesmíme to vzdát." Vědět, že ho tím neodkopu, zeptala bych se, co jako.
Existenci bez touhy?
Už opravdu nevím, co s pocitem zneužití, žere zaživa. Jako kdyby ten řetězec neměl konce. Vidím následky, ale nevidím, kam říznout, aby šlo ránu vyčistit. Přitom vím, že jinak bude hnisat dál. Že se nevstřebává.

Jo, opravdu není dobré usnout brzy. Není bezpečné být v noci vzhůru. Pak ten čas na sebe totiž mám.

A někde za tím opravdu drásá, že takhle nemůžu. Život bez touhy pro mě není.

Korzárka Jsem na louce. Pod ní asfaltka, za ní potok. Je tam starší pár. Otrhané šaty, spíš cáry připomínající šaty. Mají asi hlad, muž sní vše, co se mu podaří chytit. Krysy, malé ptáky, šneky,... Rovnou je polyká. Na louce jsme s bývalým spolubydlou. Jako už tolikrát víme, že po nás jdou. Snaží se mě dostat do bezpečí. Rozhodne se požádat o pomoc otrhaného muže. Říkám, že mu nevěřím. Sleduju při tom, jak žebrák polyká krysy a přijde mi na něm něco nepřirozeného. Ale už se rozhodl, jde za ním.
Po chvíli se vrací, a že se zatím máme napít vody z potoka. Nevím proč, ale rozmontovala jsem v potoce potrubí a část použila místo hrnku. Už pil, když jsem se současně napila já. Okamžitě jsem poznala, že je voda otrávená. V tu chvíli je nám jasné, že nás žebrák poslal do pasti. Ležíme pak v trávě, pomalu usínáme (umíráme?) a stejně vnímáme klid. Říká mi, že má pocit, že jsme zase o krok blíž. Že už nám moc nechybí, než se probudíme.

Korzárka » Korzárka Vidím partu malých dětí, jak si hraje venku. Nejsou na jednom místě, prostě jdou blokem a občas někoho napadne, co zkusit. Pak vlezou do jakéhosi čínského kláštera. (Nevím, zda je čínský, nevyznám se v jednotlivých rozdílech vzhledu jihovýchodní Asie, usuzuji z výzdoby kláštera.)
U oltáře se tam modlí malý chlapec. Klekáme si za něj v několika řadách. Mám za úkol rozdat všem nové boty. Chci se řídit známou tabulkou velikostí, ale ukazuje se, že pro každého jsou určeny jedny o velikost větší. Pak už děj přestává být můj příběh, postupně se měním v pozorovatele. Někde za skupinou modlících se dětí vnímám jejich rodiče, především matku předurčeného chlapce. Věří stejně hluboce, jako její syn. Na kontrolu přijíždí něco jako císař. Prochází mezi dětmi, kontroluje, zda mají boty, povzbuzuje chlapce v čele. Ten se nenechává rušit ani představitelem vnější moci. Císař odjel a klášterem se šíří zpráva, že jejich činnost dostala požehnání, obzvláště prý zapůsobilo, že se společně modlili dospělí i děti, že tam byly matky.
Sleduji životní příběh chlapce, co se původně modlil. Jeho přátelství s jiným, dospívání, smrt. Po jeho smrti se stává představeným jeho přítel.
Duše zesnulého chlapce (muže) se vrací do kláštera, opět v podobě tak 5-7 letého dítěte. Starý přítel ho poznává i v novém těle, říká mu: "Tos to nemohl vydržet?" :)
Obě duše se takto ve vedení střídají dalších xx let.

Víc nevím.

Korzárka Zajímavé sny většinu týdne, nejčastěji mizí spolu se svítáním. V jednom z nich jsem musela projít jakýmsi černým kanálem (připomínalo to asfalt) nahoru do kopce. Pohled na nohy, na kterých špína tolik nezůstávala.

Nyní útržky těch dnešních:

Byla jsem na zahradě u babičky a dědy, ale už nebyla osazená rybízy. Namísto nich, v několika řadách, různá pole. Připomínalo to velikou šachovnici, akorát ve zlatých barvách. Současně se šlo dolu z kopce. Mám pocit, že jsem něco i utrhla, spadlo mi to a sjelo až do poslední řady. Vydala jsem se tam, že budu hledat v kupách slámy. Překvapilo mě, když se vynořili tři něco mezi mamuty a nosorožci, co tu slámu jedli. Jako kdyby jejich nohy byly na podstavci.

mili111 Na dnešek jsem se probudila se snem i já.
(Dny od cca 6 do cca 9 mě přišly nějak podivně silné....měnící se energie...nervozita....chaos...něco se přerovnávalo? zkoušelo pevnost?...vím )
Jo...plavala jsem na lodi?(nepopíšu )po moři...byli jsme tam dva...asi bývalý...doplavalo to k obří lodi...víc lidí....zvedací člun....nechali jsme se vyzvednout vysoko nahoru a byl vidět celý ooceán?....pak nás zas sundali na velkou loď.
Pak sama se vracím nějakým rychle proudícím korytem v moři zpět....v takové loďobedně ....začíná vítr....člun co nás s ním před tím zvedali padá naloď a rozbíjí se i kus "základové" lodi....uvědomuji si, že kdybychom tam byli ....k lodi jedou lidi...a místní (hlavní-důležitý) námořník, který mě vlastně několikrát vesele oslovil už i před tím...se mě ptá, když se míjíme, jestli jsem v pohodě a směje se a říká, že už je vše ok.

No moc chytrá z toho nejsem...ale vše je ok ..dobrý no

Korzárka » Korzárka 9.8.
Šla jsem spát a bylo mi fyzicky zle. Odpoledne, kdy jsem evidentně překročila pomyslnou mez toho, co tělo snese.
S někým jsem ve snu šla. Byla jsem ale pozorovatel, nikoli aktér. V hlavním ději byla postava. Zajímavé, že si nepamatuji jediný rys, pohlaví. Prostě nic. Byla tam, brala ji na vědomí, ale neměla k ní žádný vztah.
Náhle se objevil jelen a postavu několikrát probodl v oblasti sleziny, slinivky, žaludku. Probudila jsem se a věděla, že to bude dobré.

13.8. po 4.ráno:

Cesta autobusem, jel podél řeky. Za jedním mostem (kolem kterého jel, ale ne přes něj) jsem vystoupila. Došlo mi, že jede jinam než bych chtěla. Šla jsem zpátky proti proudu do starých lázní. Cestou jsem potkávala organizované skupiny chodců, něco jako když jde školka na procházku. Bylo tam i několik rybníků, chtěla jsem si zaplavat. Voda byla mírně zakalená a byly na ní labutě. Říkala jsem si, že stejně nezbývá než do ní vlézt a obsah vyčistit. Labutě jsem pak hladila, připluly.

Korzárka Dnešní noc byla na sny bohatá. Někdy před třetí hodinou ráno se mi zdálo o hadovi. Šla jsem někde trávou (probíhal děj) a najednou jsem si všimla tmavé hadí hlavy připravené zaútočit. Rychle a opatrně jsem ho obešla, chytila pod krkem a věděla, že ho musím zabít. Namísto suché kůže měl srst. Vzor něco jako krajta, akorát srst. Dávala jsem pozor, ať mě neomotá tělem a zvyšovala tlak. Nakonec se mu vypoulilo pravé oko až prasklo.

(Napadá mě podívat se, kde byla nad ránem Luna. První, co mě napadlo, bylo Pluto.)

Korzárka Poslední dobou se mi zdá často o bývalém manželovi. Běžné životní situace, jako kdyby se před lety pokračovalo dál. Nemyslím, že by šlo konkrétně o něj, takže jsem si musela položit otázku, co pro mě představuje.
A kolik z té zkušenosti se mi otevírá a znovu přehrává nyní... Není to snadný pohled.
Tolik jsem bojovala s nechutí s někým být v jednom prostoru, až jsem skoro zapomněla, za jaký zázrak pokládám, že vůbec jsme...


Až bude kdy, vylovím jednu básničku. Také je v ní vítr, loučení a začínající podzim.