Kroky špatně dlážděnou ulicípřipadají mi tak neobvykle strohé.Nevím, kam jít, snad hnána svoji intuicí,ženu se za přízrakem, jež vede mě po cestě dlouhé…Mám tak velký strach, kam mě zavede...Snad nemám se proč bát a v nouzi pomohou mi moji sousedé,proto nechám se tím přízrakem dál hnát.Začíná pršet a já se nechám kapkami celá smáčet,zbrzdily mne trochu v cestě,najednou nevím, kam dál jít, i ulice se tak divně začíná stáčet,jsem ještě vůbec ve svém rodném městě?Zdálky je slyšet tak silný a pronikavý křik.Mně není vůbec do zpěvu a z hrdla dere se mi úzkostlivý vzlyk...Ten pohání mě stále více kupředu. Ten běh mě absolutně vysílil,já nemohu popadnout dech.I křik, jež zní mi stále v hlavě, náhle zesílila ozvěna se odráží v těch starých a ošuntělých zdech...Co si počít mám v těch starých městských kulisách?Ta bezpomoc prostoupila celým tělem mým...Však rychle ze snu náhle procitáma okolo sebe vidím plno známých věcí svých.Takže byl to jenom sen,Pěkně hloupý, říkám si.Za okny začíná slunce svými paprsky vítat nový dena já jen vím, že zbavit se toho ošklivého snu teď chci...Byl to jen sen, naštěstí...