Vysněný (vytoužený) svět - Diskuze a zkušenosti

Najdise.cz (Systémová zpráva)

Příspěvek je od uživatele ., který(á) již smazal(a) registraci na tomto webu:
===
Tak to tu mám. Asi vyhraju neexistující soutěž o nejdelší komentář na Najdise

Podávám to formou příběhu. Pohádky. Určitě je tam spousta chyb gramatických i logických, ale jsem amatér a dál to (zatím) neřeším

_____________________________________________

Zápisky hvězdného cestovatele XVII

Nad obzor vychází dva sluneční kotouče. Dnes už se ví, které ze sluncí je to skutečné. Obě jsou však krásná a pohled na ně, to je pohled jako pro bohy.

Probouzím se. Opět jinde. Svěží vzduch s jemnou vůní lesa a travin mi jako by s každým nádechem a výdechem očišťoval plíce. Tráva mi láskyplně objímá má bosá chodidla, asi se tak jen ujišťuje, že je mi tu dobře. Je to snad ráj? Je tu snad vše jen ztělesněním zdraví a blahobytu?

Široko daleko nevidím ani živáčka. Jen šumění listí stromů, které hrdě stály jako mohutní bodyguardi tohoto křehkého ekosystému, o impozantních horách v dálce nemluvě. Zurčení potůčků i větších vodních toků, chvějící se stébla trávy, pískání větru… Vše tu tepe životem, ale přesto nikde nikdo. Ani zpěv ptáků neslyším.

A přece jsem objevila něco zvláštního, co mě upoutalo. Uprostřed jedné louky stojí mohutná stavba.

Přicházím blíž a vidím, že jde o obrovské dřevěné dveře zasazené v kamenném oblouku. Dveře, jež nikam nevedou, jen tak uprostřed krajiny, která je jinak nedotčená…? Prohlížím si oblouk lépe. Kolem dokola jsou nějaké symboly podobné runám. Úplně nahoře jsou vyobrazeni okřídlení lvi – je jich tam asi kolem dvaceti, ale jeden z nich s šesti křídly, umístěný uprostřed, je nejpatrnější. Vše bylo zpracováno i s runami jako jeden krásný, detailní reliéf. Dýchlo na mě z toho cosi mystického, možná bych řekla i mimozemského.

Otevírám dveře za studenou, kovovou kliku, a vstupuji do neznámého. Na chvíli mě oslepuje světlo… ale pak jsem to spatřila. Objevila jsem se na úplně tom samém místě, ve stejné krajině, ale tahle byla plná bytostí, lidí i zvířat. Vše bylo jiné a přesto stejné. Dětský smích, štěkot psů, zpěv ptactva, intenzivnější sluneční záře a teplý letní vzduch, který voněl čímsi nasládlým, pro mě neznámým. Kolem dokola stály v trávě větší i menší budovy podobné chýším, z nichž každá vypadala docela jinak. Všechny byly z přírodních materiálů a stavěné zvláštně dokulata, ale každá mě oslovila a vábila něčím jiným, specifickým. Jako by tu žilo pohromadě několik rozličných kultur, ale všechny tvořily jeden kompatibilní celek, které spojuje tolerance a harmonie.

Nejvíc ve mně hrklo ve chvíli, kdy jsem si uvědomila, jak tito lidé vypadají. Velmi obtížně jsem očima hledala někoho, kdo by mi byl podobný. Ve skutečnosti tyto bytosti sice měli podobu humanoidní, jenže většina z nich neměla hlavu lidskou, ale zvířecí. Tahle podivuhodná osada byla tvořena převážně bytostmi s hlavou velkých koček, a jejich šelmovitý vzhled mě trochu zneklidňoval. Občas se vynořila postava s hlavou lidskou, ale nevypadalo to, že by se od ostatních kromě vzhledu nějak odlišovala. To mě trochu upokojilo, i přesto, že rysy takového člověka těm mým stejně nebyly zrovna podobné. Někteří více šelmovití měli i ocasy a tělo značně pokryté srstí, místo nehtů drápy. Všichni ale chodili elegantně po dvou a jejich chování se nelišilo. Vypadali usměvaví a mírumilovní.

Jejich šaty byly tvořeny z jakési jemné látky, převládaly světlé barvy, sem tam se ale vynořil i někdo, kdo měl oděv hodně tmavý, modrý až do černa. Taková osoba byla celkově jiná, než ostatní – pohybovala se pomalu a rozvážně, často se zdobenou holí v ruce, měla spoustu rozličných náhrdelníků a talismanů, u pasu váčky plné neznámých předmětů. Možná se jednalo o místní šamany.

Jedním z častých jevů, na které by mi asi chvíli trvalo si zvyknout, byly místní dětské hry. Jen obtížně jsem to dokázala sledovat. Vypadalo to, jako by děti v dlaních nějakým způsobem utvořili barevné energetické koule, které vyhazovaly do vzduchu, kde se následně odehrál malý „ohňostroj“. Nebyla to nějak hlučná podívaná, ale barvy byly hodně intenzivní a nečekané, a můj zrak je nestíhal zpracovávat, takže mě po chvilce rozbolela hlava. Proto jsem se od dětí musela brzy vzdálit.

Strávila jsem v této osadě spoustu dní, a za tu dobu jsem se naučila spoustu různých věcí. Zkusím aspoň shrnout pár z nich, které mě zde dost zaujaly. Nutno podotknout, že v každé osadě funguje dost věcí jinak, ale základním rysem je vždy tolerance a mírumilovnost ke všemu, co na tomto světě existuje.

Nikdo společenství nevede, ale naslouchá se těm „nejintuitivnějším“, což bývají většinou koloniální šamani (šaman je asi to nejbližší označení, co jsem pro to našla). Intuice je ale rozvinutá u všech, a vyslechnutí jsou všichni, kdo chtějí něco říct. Nikdo nemá větší nebo menší hodnotu než jiný.

Typické je rozhodně absolutní sžití s přírodou. Většinou jedí to, co jim příroda dá, ale neřekla bych s jistotou, že jsou místní striktní vegani. Některá zvířata tu jsou chována a jsou považována za vlastnictví všech v kolonii. Vlastnit zvířata tu však znamená také respektovat je jako inteligentní bytosti. A vůbec význam slova „vlastnit“ je zde velmi zvláštní. Trvalo mi dlouho, než jsem pochopila, co ten pojem pro ně znamená. Používají ho poměrně hojně, dokáží říct třeba, že „vlastním tyhle děti“ nebo „vlastním svého partnera“, ale až po delší době jsem pochopila, že slovo „vlastnit“ zde nabývá spíš smyslu „být obdarován“. Tedy v překladu neříkají „vlastním své děti“, ale „byl jsem obdarován svými dětmi“. Prakticky vůbec nepoužívají slova „moje“ nebo „tvoje“, což mi dost zásadně nabouralo můj způsob myšlení.

Ohledně zdraví – nemocní tito lidé mohou být, ale vše je léčeno přírodně a z hlediska psychosomatiky, vážnější nemoci typu rakovina apod. zde prakticky neexistují – ale jsou v lidském povědomí – v podstatě to vypadá, že tato civilizace si vážnými chorobami v minulosti prošla, ale objevil se způsob, jak jim úspěšně předcházet.

Nejsou tu tedy vůbec klasičtí doktoři, jak je známe, ale „šamani“, kteří s uzdravením pomáhají – ano, každý se musí prý uzdravit sám, nikdo jiný to za něj neudělá – kladou obrovský důraz na introspekci. Jsou obeznámeni s různými druhy psychoterapií, z nichž většinu jsem nepochopila, ale postřehla jsem, že vše staví na základě empatie k druhým, na základě jakéhosi vcítění, díky čemuž lze odkrýt příčinu daného problému.

Tipuji, že využívají většinu své mozkové kapacity. Vidí různé věci, hrají si s viditelnou energií, komunikují s předky. Výjimeční jedinci dokáží využít potenciál celého mozku, ale ty málokdo vídá. Takoví většinou žijí dost času odloučeni od kolonie jako poustevníci.

Jejich vnímání smrti je už pro nás pochopitelnější věc. Jejich víra a vědomosti jsou v podstatě ve všech oblastech založeny na principu jakýchsi přírodních zákonů, na neustálých obměnách života, které přichází v podobě jako tzv. „ha’aluki ai-ina“, po našem by se to dalo vyjádřit jako útvar podobný cyklu nebo spirále, ale přesný útvar „ha’aluki ai-ina“, který znají oni a vidí ho, je pro mne bohužel nepředstavitelný a proto nepopsatelný. Smrt je tedy pro ně také cyklus, který se dá poměrně hezky připodobnit k našemu vnímání reinkarnace. Velmi si zakládají na rituálech, a jejich pohřbívání mrtvých je různé v závislosti na přání zesnulého. Pohřeb tu není nikdy událostí typicky nešťastnou, ačkoliv smutek a pláč těmto bytostem není vůbec cizí.

Tím se dostávám k jejich vnímání emocí: Dávají průchod všem emocím, protože si uvědomují, že emoce k lidem patří, stejně jako ego, o které se pravidelně starají a hlídají ho, aby neubližovali sobě nebo jiným. V tomto světě se bytosti s egem rodí, stejně jako my, a moc dobře si uvědomují, o jak nebezpečný nástroj se může jednat, pokud ho nepochopí správně.

Na to navážu k oblasti jejich vzdělávání, kde se mmj. učí právě i techniky „zvládání ega“. Vzdělávací systém, který zde funguje, je teprve něco zajímavého. Předně se klade důraz jen a pouze na schopnosti jednotlivců, na nalezení specifického talentu a jeho rozvíjení. Existují komunity podobné našim školám, dokonce je pro tyto účely i vyhrazená speciální budova „dětem“, ale zapomeňte na přeplněné třídy a několikahodinové sezení na místě.

„Školní“ budova je poměrně malá stavba, kde se nachází pomůcky ke vzdělávání - a není jich mnoho. Drtivá většina informací se předává ústně, a není zde tedy důvod pro knihy. Hojně se však používají například dalekohledy pro sledování nočního nebe a mapy. Mapy hvězd, mapy planety, mapy uspořádání vesmíru. Některé mapy skutečně jsou v klasickém 2D zpracování, ale např. mapa uspořádání vesmíru je podobný jakémusi několikarozměrnému holografickému objektu uprostřed jedné z místností, který nejsem schopná popsat ani pochopit. Už samotná místnost byla opravdu zvláštní. Nechápu, jak se mohla tak obrovská místnost vejít do tak malé budovy, ale zde mi už máloco dává smysl. Můžu říct jen to, že to bylo to nejkrásnější umělecké dílo, jaké jsem kdy viděla. A to jsem se svým mozkem opravdu nedokázala vidět vše. Objekt se dal libovolně natáčet, přibližovat a oddalovat, a to vše jen silou vůle. Strávila jsem tam několik dní, a stále jsem neměla dost. Uvědomila jsem si, jak velká závislost by u mě brzy vznikla, kdyby mě ostatní včas nezarazili a nevysvětlili mi, že bych měla být opatrná. A to jsem opravdu zdaleka nebyla schopná vidět svýma očima vše, co jiní.

Jak jsem ale brzy pochopila, krása vesmíru je utvořená pro každý zrak. Vesmír si najde způsob. Každý ho vidí jinak, ale pocity ohromení a nádhery mě s těmito lidmi – tolik odlišnými ode mě - hluboce spojovaly.

Každý se tedy učí převážně venku v přírodě, kde tito lidé mimochodem tráví prakticky celý den. Děti se učí hrát si mezi sebou, učí se kolektivním činnostem a pracím, které vykonávají dospělí. Učí se meditačním technikám, přesunům vědomí na různá místa, zdokonalují se v telepatii, učí se o vesmíru, vypráví si legendy o jeho stvoření. Učí se pečovat o svou mysl, ale i o tělo (a tělo pro ně není zdaleka jen fyzický nástroj), učí se pokoře.

Vzdělávání tohoto typu začíná asi ve dvou až třech letech a končí zhruba desátým rokem života u dívek a dvanáctým rokem u chlapců. Není to však pevně daný čas, jak jsem psala, přistupuje se zde k dětem jako k jednotlivcům, z nichž každý potřebuje svůj čas a prostor, své vlastní tempo.

Konec studia je završen jakýmsi rituálem proměny, který se u chlapců a dívek trošku liší.
--> Rituál přerodu chlapce v muže – jedná se například o absolvování velkého pochodu přes jiné osady, naučí se hospodařit, přežít a orientovat se sám v přírodě. Klade se důraz na samostatnost, ale zároveň i na spolupráci s ostatními a na celkovou „mužskou moudrost“.
--> Rituál přerodu dívky v ženu – Rozvíjení „ženské moudrosti“, v podstatě se jedná o jemnější variantu mužského rituálu. Není kladen takový důraz na fyzickou zdatnost.

Oba rituály trvají něco málo přes měsíc a mají stanovený program na každý den. Není však pevně dáno, že by se muž musel účastnit jen mužských aktivit a žena pouze ženských – každý si vybírá dle svých preferencí, ale několik povinných aktivit ryze pro své „pohlaví“ mají.

Další vzdělávání probíhá plně v kompetenci jednotlivce. Může se zabývat čímkoliv, jakkoliv. Existují zde přednášky nebo několikadenní výpravy, které se mohou během své „puberty“ účastnit. Jedinec může absolvovat sólové cesty do jiných osad, aby se naučil něčemu novému, případně se tam rovnou přestěhovat.

Sexualita není žádné tabu, naopak se o ní začíná mluvit a učit se velice brzy. Povědomí se rozšiřuje později volitelnými „přednáškami“. Vzhledem k vývojovému stupni této společnosti je asi jasné, že sex zde není brán jako pouhá fyzická aktivita nebo nástroj k rozmnožování. Zde je to posvátná, ale známá věc, jejíž učení je pro některé celoživotní naplňující záležitostí.

Co se týče původu těchto bytostí, pochopila jsem, že znají pouze jakési „legendy“, o kterých tvrdí, že jsou natolik jasné a pravdivé, že nepotřebují znát víc. Nevypadá to, že by to pro ně bylo nějak důležité, ale povědomí o tom zde má každý a každý vnímá tyto legendy jako vzácné a posvátné. Z toho, co jsem pochopila: Těm se zvířecí hlavou se říká „Potomci bohů“, a těm s hlavou lidskou (tedy stejnou, jakou mám já), se říká „Matky a Otcové“. Předpokládám, že matka a otec zde bude vyjádřením původních obyvatelů planety, jelikož jsem pochopila, že ti se zvířecí hlavou přišli odkudsi z vesmíru, a postupně se tu všichni začali křížit mezi sebou jako zcela kompatibilní humanoidní bytosti. Vlivem příchodu těch „z hvězd“ se původní obyvatelé začali díky křížení geneticky upravovat a „opravovat“, díky čemuž za tisíce a tisíce let došlo díky evoluci k postupné přeměně lidstva ke zdraví a blahobytu, a tedy k funkční společnosti.

Dostala se ke mně zmínka o někom, kdo celou tuto „vesmírnou misi“ zorganizoval v rámci zachránění obyvatel a této planety. Prý jde o bytost, která stále žije a pohybuje se na této planetě, navštěvuje všechny osady a rozdává „věčný život“. Nemyslím si, že by se jednalo o něco doslovného, tedy věčný život v rámci tohoto světa, v jednom těle. Bude to asi něco víc, ale co, na to jsem zatím nepřišla. Pojem nebe a peklo tu nikdo nezná. Vím jen to, že je tou bytostí někdo, kdo je „podobný všem, ale zároveň není jako my“, někdo, kdo „drží všechno pohromadě, protože vše vlastní a všichni vlastní jeho“ (jak je zde vnímán pojem vlastnit jsem popsala nahoře), někdo, kdo je „nejblíže všemu a zároveň všemu nejdál, protože vidí odevšad všechny věci“ a tedy „si je jist, jak vše bylo, je a bude“.

Tipuji nějakého nejmoudřejšího šamana. Na víc se má unavená mysl již nezmůže.
_____________________________________________

Najdise.cz (Systémová zpráva)

Příspěvek je od uživatele ., který(á) již smazal(a) registraci na tomto webu:
===
Nuu, tu svou knížku bych určitě doporučila spíš starším, ono je to docela náročné čtivo... možná proto, že píšu náročně.. Ale je tam i dost informací a člověk už musí umět si dávat věci hodně do souvislostí. Ovšem nepochybuji o tom, že tam jsou i pasáže víc "pro děti" - různé legendy laděné spíše pohádkově

Pozdravuj malého, že mu držím palce

Najdise.cz (Systémová zpráva)

Příspěvek je od uživatele ., který(á) již smazal(a) registraci na tomto webu:
===
Tak to tu mám. Asi vyhraju neexistující soutěž o nejdelší komentář na Najdise

Podávám to formou příběhu. Pohádky. Určitě je tam spousta chyb gramatických i logických, ale jsem amatér a dál to (zatím) neřeším

_____________________________________________

Zápisky hvězdného cestovatele XVII

Nad obzor vychází dva sluneční kotouče. Dnes už se ví, které ze sluncí je to skutečné. Obě jsou však krásná a pohled na ně, to je pohled jako pro bohy.

Probouzím se. Opět jinde. Svěží vzduch s jemnou vůní lesa a travin mi jako by s každým nádechem a výdechem očišťoval plíce. Tráva mi láskyplně objímá má bosá chodidla, asi se tak jen ujišťuje, že je mi tu dobře. Je to snad ráj? Je tu snad vše jen ztělesněním zdraví a blahobytu?

Široko daleko nevidím ani živáčka. Jen šumění listí stromů, které hrdě stály jako mohutní bodyguardi tohoto křehkého ekosystému, o impozantních horách v dálce nemluvě. Zurčení potůčků i větších vodních toků, chvějící se stébla trávy, pískání větru… Vše tu tepe životem, ale přesto nikde nikdo. Ani zpěv ptáků neslyším.

A přece jsem objevila něco zvláštního, co mě upoutalo. Uprostřed jedné louky stojí mohutná stavba.

Přicházím blíž a vidím, že jde o obrovské dřevěné dveře zasazené v kamenném oblouku. Dveře, jež nikam nevedou, jen tak uprostřed krajiny, která je jinak nedotčená…? Prohlížím si oblouk lépe. Kolem dokola jsou nějaké symboly podobné runám. Úplně nahoře jsou vyobrazeni okřídlení lvi – je jich tam asi kolem dvaceti, ale jeden z nich s šesti křídly, umístěný uprostřed, je nejpatrnější. Vše bylo zpracováno i s runami jako jeden krásný, detailní reliéf. Dýchlo na mě z toho cosi mystického, možná bych řekla i mimozemského.

Otevírám dveře za studenou, kovovou kliku, a vstupuji do neznámého. Na chvíli mě oslepuje světlo… ale pak jsem to spatřila. Objevila jsem se na úplně tom samém místě, ve stejné krajině, ale tahle byla plná bytostí, lidí i zvířat. Vše bylo jiné a přesto stejné. Dětský smích, štěkot psů, zpěv ptactva, intenzivnější sluneční záře a teplý letní vzduch, který voněl čímsi nasládlým, pro mě neznámým. Kolem dokola stály v trávě větší i menší budovy podobné chýším, z nichž každá vypadala docela jinak. Všechny byly z přírodních materiálů a stavěné zvláštně dokulata, ale každá mě oslovila a vábila něčím jiným, specifickým. Jako by tu žilo pohromadě několik rozličných kultur, ale všechny tvořily jeden kompatibilní celek, které spojuje tolerance a harmonie.

Nejvíc ve mně hrklo ve chvíli, kdy jsem si uvědomila, jak tito lidé vypadají. Velmi obtížně jsem očima hledala někoho, kdo by mi byl podobný. Ve skutečnosti tyto bytosti sice měli podobu humanoidní, jenže většina z nich neměla hlavu lidskou, ale zvířecí. Tahle podivuhodná osada byla tvořena převážně bytostmi s hlavou velkých koček, a jejich šelmovitý vzhled mě trochu zneklidňoval. Občas se vynořila postava s hlavou lidskou, ale nevypadalo to, že by se od ostatních kromě vzhledu nějak odlišovala. To mě trochu upokojilo, i přesto, že rysy takového člověka těm mým stejně nebyly zrovna podobné. Někteří více šelmovití měli i ocasy a tělo značně pokryté srstí, místo nehtů drápy. Všichni ale chodili elegantně po dvou a jejich chování se nelišilo. Vypadali usměvaví a mírumilovní.

Jejich šaty byly tvořeny z jakési jemné látky, převládaly světlé barvy, sem tam se ale vynořil i někdo, kdo měl oděv hodně tmavý, modrý až do černa. Taková osoba byla celkově jiná, než ostatní – pohybovala se pomalu a rozvážně, často se zdobenou holí v ruce, měla spoustu rozličných náhrdelníků a talismanů, u pasu váčky plné neznámých předmětů. Možná se jednalo o místní šamany.

Jedním z častých jevů, na které by mi asi chvíli trvalo si zvyknout, byly místní dětské hry. Jen obtížně jsem to dokázala sledovat. Vypadalo to, jako by děti v dlaních nějakým způsobem utvořili barevné energetické koule, které vyhazovaly do vzduchu, kde se následně odehrál malý „ohňostroj“. Nebyla to nějak hlučná podívaná, ale barvy byly hodně intenzivní a nečekané, a můj zrak je nestíhal zpracovávat, takže mě po chvilce rozbolela hlava. Proto jsem se od dětí musela brzy vzdálit.

Strávila jsem v této osadě spoustu dní, a za tu dobu jsem se naučila spoustu různých věcí. Zkusím aspoň shrnout pár z nich, které mě zde dost zaujaly. Nutno podotknout, že v každé osadě funguje dost věcí jinak, ale základním rysem je vždy tolerance a mírumilovnost ke všemu, co na tomto světě existuje.

Nikdo společenství nevede, ale naslouchá se těm „nejintuitivnějším“, což bývají většinou koloniální šamani (šaman je asi to nejbližší označení, co jsem pro to našla). Intuice je ale rozvinutá u všech, a vyslechnutí jsou všichni, kdo chtějí něco říct. Nikdo nemá větší nebo menší hodnotu než jiný.

Typické je rozhodně absolutní sžití s přírodou. Většinou jedí to, co jim příroda dá, ale neřekla bych s jistotou, že jsou místní striktní vegani. Některá zvířata tu jsou chována a jsou považována za vlastnictví všech v kolonii. Vlastnit zvířata tu však znamená také respektovat je jako inteligentní bytosti. A vůbec význam slova „vlastnit“ je zde velmi zvláštní. Trvalo mi dlouho, než jsem pochopila, co ten pojem pro ně znamená. Používají ho poměrně hojně, dokáží říct třeba, že „vlastním tyhle děti“ nebo „vlastním svého partnera“, ale až po delší době jsem pochopila, že slovo „vlastnit“ zde nabývá spíš smyslu „být obdarován“. Tedy v překladu neříkají „vlastním své děti“, ale „byl jsem obdarován svými dětmi“. Prakticky vůbec nepoužívají slova „moje“ nebo „tvoje“, což mi dost zásadně nabouralo můj způsob myšlení.

Ohledně zdraví – nemocní tito lidé mohou být, ale vše je léčeno přírodně a z hlediska psychosomatiky, vážnější nemoci typu rakovina apod. zde prakticky neexistují – ale jsou v lidském povědomí – v podstatě to vypadá, že tato civilizace si vážnými chorobami v minulosti prošla, ale objevil se způsob, jak jim úspěšně předcházet.

Nejsou tu tedy vůbec klasičtí doktoři, jak je známe, ale „šamani“, kteří s uzdravením pomáhají – ano, každý se musí prý uzdravit sám, nikdo jiný to za něj neudělá – kladou obrovský důraz na introspekci. Jsou obeznámeni s různými druhy psychoterapií, z nichž většinu jsem nepochopila, ale postřehla jsem, že vše staví na základě empatie k druhým, na základě jakéhosi vcítění, díky čemuž lze odkrýt příčinu daného problému.

Tipuji, že využívají většinu své mozkové kapacity. Vidí různé věci, hrají si s viditelnou energií, komunikují s předky. Výjimeční jedinci dokáží využít potenciál celého mozku, ale ty málokdo vídá. Takoví většinou žijí dost času odloučeni od kolonie jako poustevníci.

Jejich vnímání smrti je už pro nás pochopitelnější věc. Jejich víra a vědomosti jsou v podstatě ve všech oblastech založeny na principu jakýchsi přírodních zákonů, na neustálých obměnách života, které přichází v podobě jako tzv. „ha’aluki ai-ina“, po našem by se to dalo vyjádřit jako útvar podobný cyklu nebo spirále, ale přesný útvar „ha’aluki ai-ina“, který znají oni a vidí ho, je pro mne bohužel nepředstavitelný a proto nepopsatelný. Smrt je tedy pro ně také cyklus, který se dá poměrně hezky připodobnit k našemu vnímání reinkarnace. Velmi si zakládají na rituálech, a jejich pohřbívání mrtvých je různé v závislosti na přání zesnulého. Pohřeb tu není nikdy událostí typicky nešťastnou, ačkoliv smutek a pláč těmto bytostem není vůbec cizí.

Tím se dostávám k jejich vnímání emocí: Dávají průchod všem emocím, protože si uvědomují, že emoce k lidem patří, stejně jako ego, o které se pravidelně starají a hlídají ho, aby neubližovali sobě nebo jiným. V tomto světě se bytosti s egem rodí, stejně jako my, a moc dobře si uvědomují, o jak nebezpečný nástroj se může jednat, pokud ho nepochopí správně.

Na to navážu k oblasti jejich vzdělávání, kde se mmj. učí právě i techniky „zvládání ega“. Vzdělávací systém, který zde funguje, je teprve něco zajímavého. Předně se klade důraz jen a pouze na schopnosti jednotlivců, na nalezení specifického talentu a jeho rozvíjení. Existují komunity podobné našim školám, dokonce je pro tyto účely i vyhrazená speciální budova „dětem“, ale zapomeňte na přeplněné třídy a několikahodinové sezení na místě.

„Školní“ budova je poměrně malá stavba, kde se nachází pomůcky ke vzdělávání - a není jich mnoho. Drtivá většina informací se předává ústně, a není zde tedy důvod pro knihy. Hojně se však používají například dalekohledy pro sledování nočního nebe a mapy. Mapy hvězd, mapy planety, mapy uspořádání vesmíru. Některé mapy skutečně jsou v klasickém 2D zpracování, ale např. mapa uspořádání vesmíru je podobný jakémusi několikarozměrnému holografickému objektu uprostřed jedné z místností, který nejsem schopná popsat ani pochopit. Už samotná místnost byla opravdu zvláštní. Nechápu, jak se mohla tak obrovská místnost vejít do tak malé budovy, ale zde mi už máloco dává smysl. Můžu říct jen to, že to bylo to nejkrásnější umělecké dílo, jaké jsem kdy viděla. A to jsem se svým mozkem opravdu nedokázala vidět vše. Objekt se dal libovolně natáčet, přibližovat a oddalovat, a to vše jen silou vůle. Strávila jsem tam několik dní, a stále jsem neměla dost. Uvědomila jsem si, jak velká závislost by u mě brzy vznikla, kdyby mě ostatní včas nezarazili a nevysvětlili mi, že bych měla být opatrná. A to jsem opravdu zdaleka nebyla schopná vidět svýma očima vše, co jiní.

Jak jsem ale brzy pochopila, krása vesmíru je utvořená pro každý zrak. Vesmír si najde způsob. Každý ho vidí jinak, ale pocity ohromení a nádhery mě s těmito lidmi – tolik odlišnými ode mě - hluboce spojovaly.

Každý se tedy učí převážně venku v přírodě, kde tito lidé mimochodem tráví prakticky celý den. Děti se učí hrát si mezi sebou, učí se kolektivním činnostem a pracím, které vykonávají dospělí. Učí se meditačním technikám, přesunům vědomí na různá místa, zdokonalují se v telepatii, učí se o vesmíru, vypráví si legendy o jeho stvoření. Učí se pečovat o svou mysl, ale i o tělo (a tělo pro ně není zdaleka jen fyzický nástroj), učí se pokoře.

Vzdělávání tohoto typu začíná asi ve dvou až třech letech a končí zhruba desátým rokem života u dívek a dvanáctým rokem u chlapců. Není to však pevně daný čas, jak jsem psala, přistupuje se zde k dětem jako k jednotlivcům, z nichž každý potřebuje svůj čas a prostor, své vlastní tempo.

Konec studia je završen jakýmsi rituálem proměny, který se u chlapců a dívek trošku liší.
--> Rituál přerodu chlapce v muže – jedná se například o absolvování velkého pochodu přes jiné osady, naučí se hospodařit, přežít a orientovat se sám v přírodě. Klade se důraz na samostatnost, ale zároveň i na spolupráci s ostatními a na celkovou „mužskou moudrost“.
--> Rituál přerodu dívky v ženu – Rozvíjení „ženské moudrosti“, v podstatě se jedná o jemnější variantu mužského rituálu. Není kladen takový důraz na fyzickou zdatnost.

Oba rituály trvají něco málo přes měsíc a mají stanovený program na každý den. Není však pevně dáno, že by se muž musel účastnit jen mužských aktivit a žena pouze ženských – každý si vybírá dle svých preferencí, ale několik povinných aktivit ryze pro své „pohlaví“ mají.

Další vzdělávání probíhá plně v kompetenci jednotlivce. Může se zabývat čímkoliv, jakkoliv. Existují zde přednášky nebo několikadenní výpravy, které se mohou během své „puberty“ účastnit. Jedinec může absolvovat sólové cesty do jiných osad, aby se naučil něčemu novému, případně se tam rovnou přestěhovat.

Sexualita není žádné tabu, naopak se o ní začíná mluvit a učit se velice brzy. Povědomí se rozšiřuje později volitelnými „přednáškami“. Vzhledem k vývojovému stupni této společnosti je asi jasné, že sex zde není brán jako pouhá fyzická aktivita nebo nástroj k rozmnožování. Zde je to posvátná, ale známá věc, jejíž učení je pro některé celoživotní naplňující záležitostí.

Co se týče původu těchto bytostí, pochopila jsem, že znají pouze jakési „legendy“, o kterých tvrdí, že jsou natolik jasné a pravdivé, že nepotřebují znát víc. Nevypadá to, že by to pro ně bylo nějak důležité, ale povědomí o tom zde má každý a každý vnímá tyto legendy jako vzácné a posvátné. Z toho, co jsem pochopila: Těm se zvířecí hlavou se říká „Potomci bohů“, a těm s hlavou lidskou (tedy stejnou, jakou mám já), se říká „Matky a Otcové“. Předpokládám, že matka a otec zde bude vyjádřením původních obyvatelů planety, jelikož jsem pochopila, že ti se zvířecí hlavou přišli odkudsi z vesmíru, a postupně se tu všichni začali křížit mezi sebou jako zcela kompatibilní humanoidní bytosti. Vlivem příchodu těch „z hvězd“ se původní obyvatelé začali díky křížení geneticky upravovat a „opravovat“, díky čemuž za tisíce a tisíce let došlo díky evoluci k postupné přeměně lidstva ke zdraví a blahobytu, a tedy k funkční společnosti.

Dostala se ke mně zmínka o někom, kdo celou tuto „vesmírnou misi“ zorganizoval v rámci zachránění obyvatel a této planety. Prý jde o bytost, která stále žije a pohybuje se na této planetě, navštěvuje všechny osady a rozdává „věčný život“. Nemyslím si, že by se jednalo o něco doslovného, tedy věčný život v rámci tohoto světa, v jednom těle. Bude to asi něco víc, ale co, na to jsem zatím nepřišla. Pojem nebe a peklo tu nikdo nezná. Vím jen to, že je tou bytostí někdo, kdo je „podobný všem, ale zároveň není jako my“, někdo, kdo „drží všechno pohromadě, protože vše vlastní a všichni vlastní jeho“ (jak je zde vnímán pojem vlastnit jsem popsala nahoře), někdo, kdo je „nejblíže všemu a zároveň všemu nejdál, protože vidí odevšad všechny věci“ a tedy „si je jist, jak vše bylo, je a bude“.

Tipuji nějakého nejmoudřejšího šamana. Na víc se má unavená mysl již nezmůže.
_____________________________________________

dan162 (* 26.6.1968)
Muž

Tvů příspěvek pro mne vypadá jako klasické společenské sci-fi, přesně tak, jak ho mám moc rád a jak už se dnes nepíše/nevydává, dnes to je samá fantasy. Díky za zážitek.

tronco (* 13.11.1976)
Muž

Ono je to za kopcem,však o tom vím,byl jsem u té brány,ale musíš si vzít na cestu pegase a nebo se co nejvíce rozběhnout a mít dobrý vítr ík nádherná představa

Najdise.cz (Systémová zpráva)

Příspěvek je od uživatele ., který(á) již smazal(a) registraci na tomto webu:
===
Moje knížka má podle mého názoru převážně prvky fantasy, ale je tam spousta podobných pasáží, které už jsou napsány trošku jinak... stylem dneska ne úplně typickým, máš recht
Vypozorovala jsem, že vše, o čem v knize píšu, hodně stavím na vědeckých základech a reálnějších možnostech, než se teď u fantasy dělává. Dokonce ani to sci-fi se už dneska často nedokáže držet nějakých základních principů...

Každopádně u mě se tyto části prolínají s částmi hodně metaforickými a pohádkovými. Teď už si jen hlídat, aby z toho nebyl úplný mišmaš

Díky

tronco (* 13.11.1976)
Muž

zařadil jsem kolonku pro přírodu,tak ještě doplňuji a Tebe tam fouknu též já nevěděl,kam s Tebou....

tronco (* 13.11.1976)
Muž

tak a Tebe kámo s bio klobásou přidávám též do přírody ... protože by tu chyběla

Najdise.cz (Systémová zpráva)

Příspěvek je od uživatele ., který(á) již smazal(a) registraci na tomto webu:
===
Děkuji!

tronco (* 13.11.1976)
Muž


Parádní parádička parádová vyparáděná ..... na jednu stranu mi štvalo,že se diskuze nikam nehýbou,oproti tomu,co bylo před lety a teď mi je to zadobře a jsem rád,že se to zaseklo stejně jako já u toho Tvého... to je,co jsem potřeboval,jen jsem Tvůj příspěvek přeletěl a nemám ani čas,ani chuť jej zatím číst. Proč? Dokud nedopíšu to své,mám to na squatu na papíru,zatím jsem to promazal a mám zase jen dvě A4,ale pomalu toho mám v hlavě mraky,tak ještě chvíli.... když to bude jen jedna věta ( u mě je to někdy celý příběh),nerad bych,aby jste řekli,že jsem tomu snad nedal ani dva dny Musím fičet na bus,dneska se mi nechce přespolní brodění sněhem papa ... zatím,snad to porodím dřív,než Ty pak si teprve přečtu pořádně to Tvé,ju?

Najdise.cz (Systémová zpráva)

Příspěvek je od uživatele ., který(á) již smazal(a) registraci na tomto webu:
===
...To bude na světě krásně... ~

http://diskuze.najdise.cz/prispevek…

(Hodí se to i k této diskuzi)

tronco (* 13.11.1976)
Muž

Probudil jsem se snad ze sna a prožívám pocity příbuzné s vnímáním světa pošetilým blázínkářem,který si uvědomuje věci,které si uvědomoval již dříve v dětství,o nichž si postupem času utvořil mínění,že jsou již dávno zapomenuty,ale paměť takto díkybohu nefunguje a vždy v poměrně prospěšném okamžiku nám vykane rada z nějakého zadního šuplíku,ale to není tím,nač myslím nyní prioritně,protože se vlastně ani nemohu pořádně probrat ke střízlivému bdění,jako bych snad neztratil nějaké neviditelné a přitom jakoby až tak nesmyslně pevné pouto mezi světy,do kterých se mi na hranici bdění a snění napůl v meditaci podařilo dolétnout při natažení se od středu zad do obou stran rovnoběžně s páteří a představě dvou nekonečných koneckonců vesmíru,které se snad díky pokřivenosti,kterou pravděpodobně zdědil kosmos stejně jako my lidé,setkávají a vytváří tak kouli,která mi vysívala v dětském pokojíku,jako oranžový lustr, a nebo se ponořit blsekurychlým smrštěním se z těch nejvzdálenějších krajin do středu Světa,ze mě koule nebude,budu zcvrklý do toho ještě menšího,než nejvíce představitelně nejmenšího smítka uprostřed té již neexistující rozstřelené přímky a přitom jakoby naráz obojí v tenntýž okamžik a již tak poznávat účinky jemného vlnění,energetického prazákladu prolínajíce se mezi vesmíry nehledě na prostor,či na čas a v podstatě již tím prakticky nepozorovatelným,protože pro možnost proniknutí časoprostorem je důležité překonat světlo,které je i v Písmu popisováno jako neproniknutelné,za kterým přebývá i v Ráji Bůh,stvořitel a přitom sám neexistující,nestvořený a pro jehož překonání nám fyzici v základních jednotkách této vědy tvrdí,že by bylo zapotřebí býti prostorově,či objemově nekonečně maličkatý a přitom s nekonečně velikou hustotou,což bych si snad jen v mých představách uvádět jako přiblížení toho,co je to boží v prapodstatě ještě snad možná před velikým třeskem,který byl jen převelice velikánskou myšlenkou a my jen v podstatě šedesátimiliontinou a odpadem z celkové energetické hmoty a nehmoty a tohoto procesu a představte si,že se mi podařilo při jednom takovém rozpínání a zcvrkávání se proletět do jednoho z paralerních světů o kterých nám již dokumentují poznatky kupříkladu kvantoví fyzici a který jsem vnímal dříve jen tím,že jsem si jej představoval právě již v dříve zmíněném oranžovém lustru,který mohl být vesmírem s uvnitř naší planetou a na ní sedí stejný člověk,jako já a jsem to v podstatě já a dívám se s téměř totožnými myšlenkami na podobný lustr a při dětském,pro dospělého naivním,uvědomění si pravděpodobnosti této skutečnosti je totožně možné,že jsem tak i já pozorován sebou samotným zevně lustru,ve kterém jsem doposud netušil,že sedím a najednou jsem sám se sebou v tuze nám podobném světě,ale lidé jsou tu do jednoho přívětiví,radostní,veselí a všichni se na ulicích zdraví a dávají se spontálně do řeči a nebo jsou porůznu po skupinkách při různých činnostech včetně rozmanitých pohybových aktivit a já si začínám uvědomovat,že se něco s naší zemí stalo a i to,že jsme v čase posunuti kupředu a rozumím tomu jen jako jednu z alternativ celé existence s nadsázkou řečeno vesmírných náhodných výbuchů,kterých je taková přehršel,ale ovšem stejně,jako těch alternativ vskutku existuje a my tím,že si přejeme vidět vše jasně,si povětšinu toho důležitého jen přikryjeme mlhovitým závojem a jsme si právě vědomi jen toho jednoho jaksi bytí a propojení s jinými rovinami nás stále povětšinou děsí a vidíme v tom různé duchy a nějaké závazky,kterým říkáme pro změnu karmy a nebo i při nejlepším naši andělé strážní a přitom se nám jednoduše poštěstí ve většině případů jen na mžik propojit s námi samými v jiné dimenzi a tím již se nám objasňují i jiné věci jako kupříkladu "dejavue",kdy jsme na tom místě nikdy nebyli a přitom jej známe,protože jsme například ve formě našeho dvojčete v jiné dimenzi na tomtéž místě,ale je to tak podobné,skoro stejné a přitom jiné a může to být i jindy,ale to nám na celém osobním a tak řeknu-li i osobitém nám darovaného efektu nic nekazí,jen ještě přispívá a kdybychom se soustředili tímto směrem více vlastně tím,že vysypeme smetí z našich myslí a jednobodovostí myslí při výrazech a pocitech,jakým je takzvané čumění do blba a při tom se nám otevírají brány do poznání o kousek více z celistvosti a když bych se mohl vrátit k tomu světu,který jsem viděl jako jen pozorovatel míhnujíc se jen v setině vteřiny a přitom zkrze nazkrz poznal veliký kus z prostoru,kde jsem se já jakoby dvojče ve svém životě pohybovalo a bylo to nepopsatelné spojení,kdy jsem nepřišel ani o kousek ze své svébytnosti,i přestože bych si nedokázal nikdy u nikoho představit tak silný pocit sounáležitosti,či souznění jako sám s mojí kopií a i když to bylo naprosto nepodmíněné,absolutně nám nebylo jedno,co ten druhý prožívá,prožíval totiž i ten druhý a proto jsem se tam cítil tak nádherně,protože společnost,ve které žil byla v takovém rozpoložení,kdy téměř žil jeden pro druhého a kde nebylo lidstvo tak přemnoženo,protože války které proběhly,skončily jako mnohé před nimi jednoduchým vybitím všech zapojených stran a i organizací je podporující a tudíž se stalo to,že padly vlády států,které se rozpadly stejně jako celá ekonomika a s tím i bankovnictví a lidstvo zůstalo v tratolišti krve a v troskách a tudíž tak dlouho neměl jakýkoliv vůdce šanci přimět davy k tomu,aby jej následovaly,protože jakékoliv podobné následování podobných autorit vedly všechny dřívější civilizace jen k záhubě a smrti a s takhle zpruzeně pokleslým vědomím se jednoduše stalo to,že lidé přestali sahat po zbraních,protože už nebylo proč,pro koho,ani téměř po kom střílet,ale byl hlad a tak se každý chopil toho,co umí a pomalu jsme se navrátili k životu z přírody,které po naší destrukci zbylo tak málo,že se vyvynulo překrásně vyvážené celkové permakulturní vnímání života a postupem času a změnou generace na civilizaci přestalo tlačit černé svědomí minulosti a jak vše spontálně vznikalo a v případě absence snahy o změnu zůstávalo čím dál tím skvělejší a přitom díky smyslplnějšímu využití technologických vymožeností šel svět do rozkvětu tak rychle,jak snad nikdy jindy.Však kdo kdy dokázal kupříkladu postavit dům pro čtyři rodiny se zárukou dvěstěpadesát let za jedinou noc a nebo létající moduly,podobné těm,které i přes naší nedůvěru v možnost vyspělosti,používali jiné pradávné civilizace,ale které jsou řízeny vyspělými logistickými systémy a navigacemi a tudíž téměř stoprocentně beznehodově a za použití i tak starých zapovězených technologií,jako jsou Teslovy projekty,je provoz veškerých technických zařízení,strojů a přístrojů je bezdrátové a logicky bezplatné jako koneckonců vše,protože se zjistilo,jak málo vskutku stačí k tomu,abychom přežili bez takových nesmyslů,které jsme si na sebe pro znepříjemnění životů vymyslely a kterými jsou především takové věci,jako dluhová politika a s tím spojené nevědomé otroctví a odevzdání svých životů někomu o jehož existenci vedeme jen konspirační teorie a v přestavě,že s využitím techniky je třeba v pravdě jen kupříkladu půlka člověka z deseti,poté se nedivte,že tu pracují lidé rádi a dobrovolně a zadarmo,protože máme všichni stejně a vše je všech,protože můžu dneska bydlet tu a zítra tam a k tomu mi stačí si jen zabrat byt,který je zrovna označen jako prázdný a až mi přestane bavit,učiním takové označení zas já taktéž a zachtělo se mi být zahradníkem,tak jdu a budu zahradníkem,jak budu chtít a když nebudu chtít pracovat,zajdu ke stojanu s létadlem a zaletím si na ostrovy pod palmy a tam vymyslím,jak bych nadále mohl být užitečný komunitě a tak podobně.......
Ty jo,čkat,šlo by z toho něco napsat,jsem se jen tak zamyslel a poznamenal jsem si to v jedné větě,abych nezapomněl,na co jsem to myslel

Najdise.cz (Systémová zpráva)

Příspěvek je od uživatele ., který(á) již smazal(a) registraci na tomto webu:
===
Tak to tu mám. Asi vyhraju neexistující soutěž o nejdelší komentář na Najdise

Podávám to formou příběhu. Pohádky. Určitě je tam spousta chyb gramatických i logických, ale jsem amatér a dál to (zatím) neřeším

_____________________________________________

Zápisky hvězdného cestovatele XVII

Nad obzor vychází dva sluneční kotouče. Dnes už se ví, které ze sluncí je to skutečné. Obě jsou však krásná a pohled na ně, to je pohled jako pro bohy.

Probouzím se. Opět jinde. Svěží vzduch s jemnou vůní lesa a travin mi jako by s každým nádechem a výdechem očišťoval plíce. Tráva mi láskyplně objímá má bosá chodidla, asi se tak jen ujišťuje, že je mi tu dobře. Je to snad ráj? Je tu snad vše jen ztělesněním zdraví a blahobytu?

Široko daleko nevidím ani živáčka. Jen šumění listí stromů, které hrdě stály jako mohutní bodyguardi tohoto křehkého ekosystému, o impozantních horách v dálce nemluvě. Zurčení potůčků i větších vodních toků, chvějící se stébla trávy, pískání větru… Vše tu tepe životem, ale přesto nikde nikdo. Ani zpěv ptáků neslyším.

A přece jsem objevila něco zvláštního, co mě upoutalo. Uprostřed jedné louky stojí mohutná stavba.

Přicházím blíž a vidím, že jde o obrovské dřevěné dveře zasazené v kamenném oblouku. Dveře, jež nikam nevedou, jen tak uprostřed krajiny, která je jinak nedotčená…? Prohlížím si oblouk lépe. Kolem dokola jsou nějaké symboly podobné runám. Úplně nahoře jsou vyobrazeni okřídlení lvi – je jich tam asi kolem dvaceti, ale jeden z nich s šesti křídly, umístěný uprostřed, je nejpatrnější. Vše bylo zpracováno i s runami jako jeden krásný, detailní reliéf. Dýchlo na mě z toho cosi mystického, možná bych řekla i mimozemského.

Otevírám dveře za studenou, kovovou kliku, a vstupuji do neznámého. Na chvíli mě oslepuje světlo… ale pak jsem to spatřila. Objevila jsem se na úplně tom samém místě, ve stejné krajině, ale tahle byla plná bytostí, lidí i zvířat. Vše bylo jiné a přesto stejné. Dětský smích, štěkot psů, zpěv ptactva, intenzivnější sluneční záře a teplý letní vzduch, který voněl čímsi nasládlým, pro mě neznámým. Kolem dokola stály v trávě větší i menší budovy podobné chýším, z nichž každá vypadala docela jinak. Všechny byly z přírodních materiálů a stavěné zvláštně dokulata, ale každá mě oslovila a vábila něčím jiným, specifickým. Jako by tu žilo pohromadě několik rozličných kultur, ale všechny tvořily jeden kompatibilní celek, které spojuje tolerance a harmonie.

Nejvíc ve mně hrklo ve chvíli, kdy jsem si uvědomila, jak tito lidé vypadají. Velmi obtížně jsem očima hledala někoho, kdo by mi byl podobný. Ve skutečnosti tyto bytosti sice měli podobu humanoidní, jenže většina z nich neměla hlavu lidskou, ale zvířecí. Tahle podivuhodná osada byla tvořena převážně bytostmi s hlavou velkých koček, a jejich šelmovitý vzhled mě trochu zneklidňoval. Občas se vynořila postava s hlavou lidskou, ale nevypadalo to, že by se od ostatních kromě vzhledu nějak odlišovala. To mě trochu upokojilo, i přesto, že rysy takového člověka těm mým stejně nebyly zrovna podobné. Někteří více šelmovití měli i ocasy a tělo značně pokryté srstí, místo nehtů drápy. Všichni ale chodili elegantně po dvou a jejich chování se nelišilo. Vypadali usměvaví a mírumilovní.

Jejich šaty byly tvořeny z jakési jemné látky, převládaly světlé barvy, sem tam se ale vynořil i někdo, kdo měl oděv hodně tmavý, modrý až do černa. Taková osoba byla celkově jiná, než ostatní – pohybovala se pomalu a rozvážně, často se zdobenou holí v ruce, měla spoustu rozličných náhrdelníků a talismanů, u pasu váčky plné neznámých předmětů. Možná se jednalo o místní šamany.

Jedním z častých jevů, na které by mi asi chvíli trvalo si zvyknout, byly místní dětské hry. Jen obtížně jsem to dokázala sledovat. Vypadalo to, jako by děti v dlaních nějakým způsobem utvořili barevné energetické koule, které vyhazovaly do vzduchu, kde se následně odehrál malý „ohňostroj“. Nebyla to nějak hlučná podívaná, ale barvy byly hodně intenzivní a nečekané, a můj zrak je nestíhal zpracovávat, takže mě po chvilce rozbolela hlava. Proto jsem se od dětí musela brzy vzdálit.

Strávila jsem v této osadě spoustu dní, a za tu dobu jsem se naučila spoustu různých věcí. Zkusím aspoň shrnout pár z nich, které mě zde dost zaujaly. Nutno podotknout, že v každé osadě funguje dost věcí jinak, ale základním rysem je vždy tolerance a mírumilovnost ke všemu, co na tomto světě existuje.

Nikdo společenství nevede, ale naslouchá se těm „nejintuitivnějším“, což bývají většinou koloniální šamani (šaman je asi to nejbližší označení, co jsem pro to našla). Intuice je ale rozvinutá u všech, a vyslechnutí jsou všichni, kdo chtějí něco říct. Nikdo nemá větší nebo menší hodnotu než jiný.

Typické je rozhodně absolutní sžití s přírodou. Většinou jedí to, co jim příroda dá, ale neřekla bych s jistotou, že jsou místní striktní vegani. Některá zvířata tu jsou chována a jsou považována za vlastnictví všech v kolonii. Vlastnit zvířata tu však znamená také respektovat je jako inteligentní bytosti. A vůbec význam slova „vlastnit“ je zde velmi zvláštní. Trvalo mi dlouho, než jsem pochopila, co ten pojem pro ně znamená. Používají ho poměrně hojně, dokáží říct třeba, že „vlastním tyhle děti“ nebo „vlastním svého partnera“, ale až po delší době jsem pochopila, že slovo „vlastnit“ zde nabývá spíš smyslu „být obdarován“. Tedy v překladu neříkají „vlastním své děti“, ale „byl jsem obdarován svými dětmi“. Prakticky vůbec nepoužívají slova „moje“ nebo „tvoje“, což mi dost zásadně nabouralo můj způsob myšlení.

Ohledně zdraví – nemocní tito lidé mohou být, ale vše je léčeno přírodně a z hlediska psychosomatiky, vážnější nemoci typu rakovina apod. zde prakticky neexistují – ale jsou v lidském povědomí – v podstatě to vypadá, že tato civilizace si vážnými chorobami v minulosti prošla, ale objevil se způsob, jak jim úspěšně předcházet.

Nejsou tu tedy vůbec klasičtí doktoři, jak je známe, ale „šamani“, kteří s uzdravením pomáhají – ano, každý se musí prý uzdravit sám, nikdo jiný to za něj neudělá – kladou obrovský důraz na introspekci. Jsou obeznámeni s různými druhy psychoterapií, z nichž většinu jsem nepochopila, ale postřehla jsem, že vše staví na základě empatie k druhým, na základě jakéhosi vcítění, díky čemuž lze odkrýt příčinu daného problému.

Tipuji, že využívají většinu své mozkové kapacity. Vidí různé věci, hrají si s viditelnou energií, komunikují s předky. Výjimeční jedinci dokáží využít potenciál celého mozku, ale ty málokdo vídá. Takoví většinou žijí dost času odloučeni od kolonie jako poustevníci.

Jejich vnímání smrti je už pro nás pochopitelnější věc. Jejich víra a vědomosti jsou v podstatě ve všech oblastech založeny na principu jakýchsi přírodních zákonů, na neustálých obměnách života, které přichází v podobě jako tzv. „ha’aluki ai-ina“, po našem by se to dalo vyjádřit jako útvar podobný cyklu nebo spirále, ale přesný útvar „ha’aluki ai-ina“, který znají oni a vidí ho, je pro mne bohužel nepředstavitelný a proto nepopsatelný. Smrt je tedy pro ně také cyklus, který se dá poměrně hezky připodobnit k našemu vnímání reinkarnace. Velmi si zakládají na rituálech, a jejich pohřbívání mrtvých je různé v závislosti na přání zesnulého. Pohřeb tu není nikdy událostí typicky nešťastnou, ačkoliv smutek a pláč těmto bytostem není vůbec cizí.

Tím se dostávám k jejich vnímání emocí: Dávají průchod všem emocím, protože si uvědomují, že emoce k lidem patří, stejně jako ego, o které se pravidelně starají a hlídají ho, aby neubližovali sobě nebo jiným. V tomto světě se bytosti s egem rodí, stejně jako my, a moc dobře si uvědomují, o jak nebezpečný nástroj se může jednat, pokud ho nepochopí správně.

Na to navážu k oblasti jejich vzdělávání, kde se mmj. učí právě i techniky „zvládání ega“. Vzdělávací systém, který zde funguje, je teprve něco zajímavého. Předně se klade důraz jen a pouze na schopnosti jednotlivců, na nalezení specifického talentu a jeho rozvíjení. Existují komunity podobné našim školám, dokonce je pro tyto účely i vyhrazená speciální budova „dětem“, ale zapomeňte na přeplněné třídy a několikahodinové sezení na místě.

„Školní“ budova je poměrně malá stavba, kde se nachází pomůcky ke vzdělávání - a není jich mnoho. Drtivá většina informací se předává ústně, a není zde tedy důvod pro knihy. Hojně se však používají například dalekohledy pro sledování nočního nebe a mapy. Mapy hvězd, mapy planety, mapy uspořádání vesmíru. Některé mapy skutečně jsou v klasickém 2D zpracování, ale např. mapa uspořádání vesmíru je podobný jakémusi několikarozměrnému holografickému objektu uprostřed jedné z místností, který nejsem schopná popsat ani pochopit. Už samotná místnost byla opravdu zvláštní. Nechápu, jak se mohla tak obrovská místnost vejít do tak malé budovy, ale zde mi už máloco dává smysl. Můžu říct jen to, že to bylo to nejkrásnější umělecké dílo, jaké jsem kdy viděla. A to jsem se svým mozkem opravdu nedokázala vidět vše. Objekt se dal libovolně natáčet, přibližovat a oddalovat, a to vše jen silou vůle. Strávila jsem tam několik dní, a stále jsem neměla dost. Uvědomila jsem si, jak velká závislost by u mě brzy vznikla, kdyby mě ostatní včas nezarazili a nevysvětlili mi, že bych měla být opatrná. A to jsem opravdu zdaleka nebyla schopná vidět svýma očima vše, co jiní.

Jak jsem ale brzy pochopila, krása vesmíru je utvořená pro každý zrak. Vesmír si najde způsob. Každý ho vidí jinak, ale pocity ohromení a nádhery mě s těmito lidmi – tolik odlišnými ode mě - hluboce spojovaly.

Každý se tedy učí převážně venku v přírodě, kde tito lidé mimochodem tráví prakticky celý den. Děti se učí hrát si mezi sebou, učí se kolektivním činnostem a pracím, které vykonávají dospělí. Učí se meditačním technikám, přesunům vědomí na různá místa, zdokonalují se v telepatii, učí se o vesmíru, vypráví si legendy o jeho stvoření. Učí se pečovat o svou mysl, ale i o tělo (a tělo pro ně není zdaleka jen fyzický nástroj), učí se pokoře.

Vzdělávání tohoto typu začíná asi ve dvou až třech letech a končí zhruba desátým rokem života u dívek a dvanáctým rokem u chlapců. Není to však pevně daný čas, jak jsem psala, přistupuje se zde k dětem jako k jednotlivcům, z nichž každý potřebuje svůj čas a prostor, své vlastní tempo.

Konec studia je završen jakýmsi rituálem proměny, který se u chlapců a dívek trošku liší.
--> Rituál přerodu chlapce v muže – jedná se například o absolvování velkého pochodu přes jiné osady, naučí se hospodařit, přežít a orientovat se sám v přírodě. Klade se důraz na samostatnost, ale zároveň i na spolupráci s ostatními a na celkovou „mužskou moudrost“.
--> Rituál přerodu dívky v ženu – Rozvíjení „ženské moudrosti“, v podstatě se jedná o jemnější variantu mužského rituálu. Není kladen takový důraz na fyzickou zdatnost.

Oba rituály trvají něco málo přes měsíc a mají stanovený program na každý den. Není však pevně dáno, že by se muž musel účastnit jen mužských aktivit a žena pouze ženských – každý si vybírá dle svých preferencí, ale několik povinných aktivit ryze pro své „pohlaví“ mají.

Další vzdělávání probíhá plně v kompetenci jednotlivce. Může se zabývat čímkoliv, jakkoliv. Existují zde přednášky nebo několikadenní výpravy, které se mohou během své „puberty“ účastnit. Jedinec může absolvovat sólové cesty do jiných osad, aby se naučil něčemu novému, případně se tam rovnou přestěhovat.

Sexualita není žádné tabu, naopak se o ní začíná mluvit a učit se velice brzy. Povědomí se rozšiřuje později volitelnými „přednáškami“. Vzhledem k vývojovému stupni této společnosti je asi jasné, že sex zde není brán jako pouhá fyzická aktivita nebo nástroj k rozmnožování. Zde je to posvátná, ale známá věc, jejíž učení je pro některé celoživotní naplňující záležitostí.

Co se týče původu těchto bytostí, pochopila jsem, že znají pouze jakési „legendy“, o kterých tvrdí, že jsou natolik jasné a pravdivé, že nepotřebují znát víc. Nevypadá to, že by to pro ně bylo nějak důležité, ale povědomí o tom zde má každý a každý vnímá tyto legendy jako vzácné a posvátné. Z toho, co jsem pochopila: Těm se zvířecí hlavou se říká „Potomci bohů“, a těm s hlavou lidskou (tedy stejnou, jakou mám já), se říká „Matky a Otcové“. Předpokládám, že matka a otec zde bude vyjádřením původních obyvatelů planety, jelikož jsem pochopila, že ti se zvířecí hlavou přišli odkudsi z vesmíru, a postupně se tu všichni začali křížit mezi sebou jako zcela kompatibilní humanoidní bytosti. Vlivem příchodu těch „z hvězd“ se původní obyvatelé začali díky křížení geneticky upravovat a „opravovat“, díky čemuž za tisíce a tisíce let došlo díky evoluci k postupné přeměně lidstva ke zdraví a blahobytu, a tedy k funkční společnosti.

Dostala se ke mně zmínka o někom, kdo celou tuto „vesmírnou misi“ zorganizoval v rámci zachránění obyvatel a této planety. Prý jde o bytost, která stále žije a pohybuje se na této planetě, navštěvuje všechny osady a rozdává „věčný život“. Nemyslím si, že by se jednalo o něco doslovného, tedy věčný život v rámci tohoto světa, v jednom těle. Bude to asi něco víc, ale co, na to jsem zatím nepřišla. Pojem nebe a peklo tu nikdo nezná. Vím jen to, že je tou bytostí někdo, kdo je „podobný všem, ale zároveň není jako my“, někdo, kdo „drží všechno pohromadě, protože vše vlastní a všichni vlastní jeho“ (jak je zde vnímán pojem vlastnit jsem popsala nahoře), někdo, kdo je „nejblíže všemu a zároveň všemu nejdál, protože vidí odevšad všechny věci“ a tedy „si je jist, jak vše bylo, je a bude“.

Tipuji nějakého nejmoudřejšího šamana. Na víc se má unavená mysl již nezmůže.
_____________________________________________

aliens (* 16.7.1982)
Žena

jsem si k tomu čtení dala

Najdise.cz (Systémová zpráva)

- Příspěvek byl smazán -

Najdise.cz (Systémová zpráva)

Příspěvek je od uživatele bubobubo, který(á) již smazal(a) registraci na tomto webu:
===
V mém světě by mohlo být méně aut,tak nějak jedno na rodinu a využívané pouze na jízdu nad 30 km,jinak hromadnou dopravou.
Taky by v mém světě každý ročně vysadil strom.
Taky by nebyla panelová sídliště,ale vymyslela by se nějaká přijatelnější alternativa k bydlení.
V mém světě bychom si taky zase začli jídlo víc sami pěstovat a chovat a megasupermarkety bych zrušila.
Taky by v mém světě lidi víc zpívali a tančili.
A pokud by v mém světě někdo ublížil slabšímu,nemocnému,bezbranému člověku nebo zvířeti,tak by mu bylo učiněno to samé,co provedl on.
Jo a taky by lidi rozpoznali faleš hned,protože by jim zezelenali uši,když by podváděli.
No a politiků by nebylo tolik,stačil by jeden král a deset poradců a když by se neosvědčili,tak vyměnit.

aliens (* 16.7.1982)
Žena

jsem si k tomu čtení dala