Ilon spí s měsícem (* 12.1.1960)
Žena
A to ještě nevíš,že jsem lovec duchů.Procházka o půl noci dušičkovým hřbitovem,někdy prolezu staré opuštěné domy,půdy,sklepy...takové prostory mne přitahují a ducha jsem ještě neviděla.

V ložnici,kde se mi oběsil manžel jsem si udělala po pohřbu svůj pokoj.
Na duchy mrtvých nevěřím,mysl se u většiny inkarnuje do 49iti dnů a má jiné starosti,než tady strašit.Pravda ty,co si neuvědomí své úmrtí a chovají se jako za živa,než pochopí,možná můžeme krátce po úmrtí cítit.
Při powě nechává láma Ole Nyadhl vedle sebe místa pro ty,co potřebují

a věřím,že vedle něj sedí,ale nevidím.
Věřím,že na místech tragedií zůstane něco negativního...pár takových míst jsem prošla,např.Rožnowický les v Polsku,kde za války zavraždili kolem 12 tis lidí.Přes krásné slunečné počasí byl les tichý,cítila jsem napětí,ptáčka jsem nezaslechla.Kousek dál byla normální krajina ptáci řvali o zlomkrk.Nebylo tam dobře.Úplně jsem cítila,kde překračuji tu hranici,ale ani tam jsem duchy neviděla.
Mnohokrát jsem v dětství i v podvečer sedávala pod starou lípou.Později jsem se dozvěděla,že se na ni oběsili dva lidé...ani tam žádný duch nebyl.
Něco bylo v mém nynějším domě,upozornil mne můj pes,bezdůvodně se ježil,vrčel.Po vyčištění domu jsou tu zvířátka spokojena.

Není to o tom,že bych nevěřila na věci mezi nebem a zemí,ale než vyřknu soud...nevysvětlitelné,tak vždy dumám,jak to vysvětlit realně.A na tom videu vážně ducha nevidím.
Souhra osvětlení,stínů,počasí,momentálního rozpoložení,strachu,prostředí...to vše může vytvořit podmínky,že člověk vidí "duchy".
Já se nebojím sama v lese,ve starých domech...bojím se ve městech večer na ulicích,ale ne duchů.
V jeden letní večer,měsíc svítil jak

hledíce před sebe,abych nezakopla na polní cestě,kolem mne přeběhl stín,velký stín.Stačilo zvednout hlavu a viděla jsem odlétat výra,naprosto neslyšně,neslyšela jsem ani šustnutí křídly.
Poznám,kde mi není dobře,kde "něco"je...
V tomto lese mi bylo až fyzicky nevolno a to daleko dřív,než jsme došli k památníku.Byla jsem tam se svými třemi dospělými dětmi.Šli jsme lesem a bavili se,najednou jsme překročili nějakou zonu a nikdo nepromluvil.Ano,tam něco je,ta atmosféra se tam dá krájet,to není les,kde bych po setmění neměla husí kůži,měla jsem ji i přes den.Chvílemi se mi zdálo,že ve své hlavě slyším křik a pláč.

Později jsem o tom mluvila se synem,cítil se stejně.
