Nuna (* 22.5.1973)
Žena
Myslíš?

No já nevím...krásně. Jsem plná všelijakých pocitů,které mají nejblíž ke smutku. Neumím je popsat a když přeci jen nějaký zachytím,tak to neznamená,že by se tím,že ho sdělím,nějak zmenšil.

Obdivuju sílu,kterou japonci ukazují. Zaznamenala jsem jedno,proběhlo to i medii - oni se dovedli emočně oprostit od minulosti // byť je to minulost stará několik hodin // Žijí přítomným okamžikem a výhledem na nejbližší budoucnost. Jsou schopni a ochotni si navzájem pomoci. To je něco,co i mě dává víru v to,že se takováhle situace dá zvládnout. Bohužel je to něco,co my těžko zvládáme - v naší kultuře,v našich podmínkách, v našem naturelu. U nás se o všem jen žvaní,málokdy se jedná

Nimrání se v bolístkách je nám vlastní,skrz to,co se nám kdy přihodilo,neumíme vidět to,co nás může potkat nového,pěkného. Kdyby tohle neštěstí pro nás měla být "škola",nestalo se to zbytečně.