Vyznat partnerovi lásku? - Diskuze a zkušenosti

hajounek Každý muž měl být ponechán v patrném napětí, aby náhodou přes samou jistotu nevychladl... zároveň by však o našich citech neměl pochybovat natož, aby si sám něco domýšlel, to by asi taky bylo kontraproduktivní

Brid Hopki Dle situace....a intuice...

nochiola Já dám raději na ty gesta a činy...přítel mi to říkal snad každý den, i on chtěl abych mu to říkala ale asi to je i mím znamením, že nerada dávám city najevo...pak už mi to od něj znělo opravdu jen jako klišé i kolikrát jsme mu to říkala aby mi to tak často neříkal ale je v tom jiný, ale je to možná hnusný ale alespoń já to pak za nic nemám absolutně.Jiný přítel byl naopak takový že to řekl opravdu jen zřídka zase jsem to z něj ale tak nějak cítila a tomu já dávám mnohem větší přednost.Je to více upřimný...alespoň pro mě

Ruby » Nuna Tak to tady po dvou dnech čtu a dovolím si do odpovědi na Tvou otázku trochu zapojit numerologii, mám vysledováno během několika let, že mřížka napoví /a sedí to/, jak člověk city prožívá, jaká je míra jeho dávání a braní projevů lásky, schopnost vyjádřit a dát najevo cit....

Když to obrátím k našim ratolestem, myslím si alespoň já, že slyšet od mámy slova pochval a lásky je strašně důležité pro zdravé sebevědomí, pro schopnost se mít rád, pro pocit bezpečí, který potřebujeme jako děti /a nejen jako děti/...ale nemyslím si, že to souvisí do budoucna s potřebou vyznávání nebo přijímání citů.., je to spíš základ ke zdravému zpracování emocí. Dítě, které neuslyší slova lásky a uznání je zoufalé aniž ví proč, protože vlastně neví, co mu chybí...a na průšvih je zaděláno na mnoho let...ale to už je trochu z jiného soudku...
Víš, ono je to téma tak složité, že by se o tom daly psát romány, přemýšlíš o tom ze všech možných úhlů a stejně se k nějakému jasnému vševysvětlujícímu závěru nedobéřeme...

Když se vrátím k té numerologii, neznám např. člověka, který má jednu jedničku v mřížce a dokázal by vyjádřit city, slova vyznání z nich nedostaneš, kdyby ses rozkrájela, dvě jedničky jsou vyrovnanější, tři jedničky a více jsou natolik citově rozkolísané,že u nich přemíra emocí vzbuzuje vnitřní agresivitu a nevyrovnanost...
např. moje kamarádka má roční vztah-ona tři jedničky, on dvě...čili on dává najevo i verbálně co k ní cítí , zoufale to čeká zpět a ona to není schopna vyslovit, ví, že ho to trápí, ale ikdyž ví, že ho miluje, nedostane to ze sebe kdyby se rozkrájela,reaguje pak nervozně až agresivně na něj, on je podrážděn, nevěří si a jak to dopadne,netuším...
Jen jeden příklad z mnoha...
S partnerem máme oba dvě jedničky, čili bychom neměli se slovy vyznání mít problém, ale dětství jsme měli oba problematické a hodně podobný model..., takže jsme rádi, že jeden z druhého ty utvrzení o vlastní doastatečnosti nedolujeme, to spíš já mu dám občas obrazně řečeno \"herdu do zad\" a řeknu, že je dobrej, protože cítím, že to potřebuje..., on to moc neumí, nejde mu to, má ale zase jiné projevy náklonnosti, které naštěstí dokážu vnímat...

Nemůžu se ale osobně zbavit pocitu, že původ je právě v tom dětství...pokud jsme přijímáni s láskou, je nám dávána najevo i zvenčí, pak jsme schopni i s tím, co nám bylo dáno do vínku rozumně zacházet, nejančit, naladit se na sebe i partnera...ať už se slovy či bez nich...

Jsi jeden z těch šťatných lidiček Nuno, kteří lásku dětem dokáží nejen dát, ale i vyznávat ...víš dobře, není to pokaždé samozřejmostí, jak potvrdí i pár lidí tady...
Nebudu to svádět na karmu, vnímám to jako nekonečný řetězový kolotoč předávání...

Asi nad tím vším taky moc přemýšlím, věčný pozorovatel-amatér

charlie600 nedávno mi vyznala jedna mladá paní jéšíš to bylo

Nuna » Im the one Kapku to nechápu
Unikla mi nějaká souvislost?
Nedůvěra obecně? Není špatná..co je špatné na věcech lidských? Jen nás samotné prostě ničí. Vaše konání,naše cítění,naše myšlení... Nedůvěra v sebe sama asi nejvíc.
Otázka nezní jestli ji dát najevo nebo ne. Spíš jak s ní naložit

Nuna » Ruby Právě naopak milá Ruby.
Napsala jsi to nádherně a není k tomu co víc dodávat

Ale ještě jednu otázku mám - nedám si pokoj - přijde mi naprosto přirozené říkat věty jako "mám Tě moc ráda" - "miluju Tě " - dětem. A velmi často,společně s pochvalami. Jim to dělá dobře,mě taky. Leč - děti jsou dneska v pubertně,v období,kdy si vytvářejí i vlastní vztahy a mě napadá - nepředpokládají ony,že podobná slova uslyší i o těch svých slečen? Samozřejmě že "miluju Tě" od maminky zní jinak,než "miluju Tě" od slečny,leč jde tam o tu podstatu. Zvyklý slova lásky přijímat - nebudou je automaticky očekávat ve svém dalším osobním životě? Není tohle třeba to,co může být i kámen úrazu pak ve vztazích? Když to hodně přeženu,tak za čas by mohly ony založit diskuzi s tématem " Moje milá mi neříká,že mě miluje a já to slyšet chci,bo to tak znám?"

Já teda nevím... asi moc přemýšlím

Najdise.cz » musiúa Systémová zpráva: Příspěvek je od uživatele gucci, který(á) již smazal(a) registraci na tomto webu:
=====

tojapepa » Im the one To není vyznání lásky..

Najdise.cz » Argyll Systémová zpráva: Příspěvek je od uživatele P.Ketas, který(á) již smazal(a) registraci na tomto webu:
=====
Jde to i beze slov,stačí přijít a obejmout.
Dvě ,tři minutky se objímat a tělo reaguje samo.
Když několikrát denně budeš partnerovi říkat jak ho miluješ,nebo on tobě,tak to rychle zevšední.
Někdy málo znamená víc.
Ano,komunikace je důležitá,ale své city jde vyjádřit i jinak.
Snídaně do postele,při důležitém jednání partnera podpořit,udělat kávičku při odpolední siestě, a mnoho dalších možností,jak partnerovi,či partnerce udělat radostné chvíle
pohody a odpočinku.

Ikica » musiúa Moja reč.

Ruby » Nuna Zajímavé..., zrovna o víkendu mi moje kamarádka, když jsme se ovíňovaly pošeptala do ucha, aby to nikdo jiný neslyšel -já tě stejně miluju a myslím to vážně ....a mě to hrozně potěšilo a nenapadlo mě tomu nevěřit, vrátila jsem jí to zpět, protože to tak cítím a velmi si našeho přátelství cením... jako klišé mi to ani trochu nepřipadlo. Je to hodně otevřený tvor, kterému nedělá problém tu větu říct, když ji opravdu cítí...a mě nepřipadlo fér jí to neříct na ooplátku, ikdyž s tím mám jinak problém...v nepartnerských vztazích to možná jde trochu líp, s větší lehkostí, bez pocitu, že je to jen \"klišé\" .

Čím to teda vlastně je, že právě v tom partnerství to \"používáme\" tak málo /vyjma ty americké filmy /.
Dokazuji to vším možným, jen ne slovy. Dovedu si ale představit situaci, kdy je partner v hodně těžké situaci, myslím hodně těžké, kdy si sám není jistý, jestli se mu nehroutí jen celý svět, ale jestli i já to s ním ustojím, prostě v situaci, kdy vycítím, že pochybuje o všem a tím i o mé lásce...v té chvíli si umím představit, že ho chytnu za ruku, pohladím a řeknu-jsem s Tebou, miluji Tě. Utvrzení.

Někteří lidé, přestože plni lásky, kterou by chtěli vykřičet do světa, nejsou schopni to vyslovit. Myslím si, že dětství a způsob prožívání a vyjadřování lásky v něm tady hraje důležitou roli. Rodiče jsou naši nejbližší lidé, které milujeme, a oni nás vlastně učí, dávají základ tomu, jakým způsobem budeme vyjadřovat lásku jednou my svému partnerovi. Ne vždycky ty hodnoty můžou být dobře postavené a pak se tím člověk prokousává v partnerství a slovo MILUJI TĚ mu připadá trapné, lépe řečeno cítí se trapně, když je vysloví. Znám páry, kdy jeden je otevřený a druhý uzavřený a ten první tím trpí, čímž následně trpí i ten druhý, ale kdyby si zadřel palec do , tak to prostě nevysloví, ikdyž se láskou zajíká .

Láska buď je , nebo není, láska se žije, prociťuje a slova jsou jen slova, přítel např. nemá problém říct svým přátelům mužského i ženského pohlaví, že je má rád..., vodnáři mají rádi všechno živé i neživé kolem...ale s láskou partnerskou je někde trochu jinde, jakoby to bylo chráněné posvátné území, kde budeme chodit tiše a jen vnímat to čistou krásu kolem...

Tak nevím, moc jsem Ti asi neodpověděla...

Lynette Když je mezi dvěma opravdová láska, slov není potřeba, ti dotyční jí cítí každým pórem svého těla. Lepší je za sebe nechat mluvit činy, než slova. Slovíčka jsou sice krásný, ale většinou je to jen prázdné plkání pokud jeden z partnerů či oba zachází s např. "miluji Tě" jako s chlebem. Když doopravdy miluji, nedokážu to tomu druhému ani vyjádřit /slovně/.

nanuk Děkuji za zajímavé názory. .Jak jsem četla,tak to máme každý jinak,opravdu záleží na mnoha faktorech.Já osobně nemám problém s vyjádřováním svých citů,samozřejmě jsem ráda,když se sem tam vyjádři i má polovička,nemusí to být slovy.Ale taky zastáván názor,že by se to asi moc nemělo přehánět,všeho moc škodí .

Najdise.cz Systémová zpráva: Příspěvek je od uživatele marves, který(á) již smazal(a) registraci na tomto webu:
=====
S přítelem jsme si na začátku vztahu chtěli sdělit naše city k sobě navzájem, ale byl to "problém." Nešlo nám to, neuměli jsme najít vhodnou chvíli... Ale postupem času jsme mluvili v náznacích, jaký je ten druhý fajn... Nakonec jsme si řekli, že se milujeme. Bylo to krásný cítit, že je to oboustranný, je v tom láska a je nám spolu dobře

Háňa* » musiúa No jasně. Ono je také něco jiného, když jsou spolu lidi léta a když se teprve oťukávají. Chápu, že mají obavu, aby něco nepohnojili.

Ale myslím si - to je spíš pro zakladatelku diskuse, že pokud to tam je - na té druhé straně, nic tím nezkazí a pokud ne, nic tím nezíská.
Takže vlastně o nic nejde.

Im the one » tojapepa co zas!
Já nic!

miluška medvídková to bych se načekala, možná do smrti ne? Když jsem viděla poprve svého druhého muže, řekla jsem mu - pane, já bych vás chtěla, miluju vás. Je snad rovnoprávnost a kupa chlapů při pohledu na tak krásnou ženu se přece neodváží ani pomyslet.

Najdise.cz » Háňa* Systémová zpráva: Příspěvek je od uživatele musiúa, který(á) již smazal(a) registraci na tomto webu:
=====
Nojo, to je ale rétorika... sem vlastně mluvila k sobě

...já vím, a i to chápu vlastně... jen objasňuju proč já mám takovej postoj... ono je to osvobozující, zbavit se právě těch pocitů (jako třeba díky těm filmům) které nám v tom brání... no a navíc, jsem tento rok viděla TV 2x takže jsem asi opravdu osvobozen

Jasně, činy, chování, ale k tomu dle mě, patří i mluvené slovo. Skrátka a dobře, já bych se toho nebála... k žádnému znevážení či umenšení prostě nedojde.

tojapepa » Im the one PiŇďo taková vážná debata a ty ....no ták

Im the one » musiúa bu

Háňa* » musiúa Nevadí. Vadí mi jen druhá osoba jednotného čísla - na tu jsem citlivá

Jen, upravila bych tu větu "nikdo nemůže vědět" na nikdo cizí, kdo mě nezná, nemůže vědět".

Myslíš, že jsem nikdy v životě nikomu neřekla, že ho miluju ? To víš, že jo, ale prostě tím neplýtvám. A v dnešní době už vůbec ne, protože jak tu větu slyším, vybavím si americkou romantickou ságu a to tu větu prostě v mých očích zdegraduje.
Raději, když už, volím jinou formulaci

Manžel ví, co pro mě znamená a jeho vyznání jsem viděla asi před týdnem, kdy vytíral mé

Najdise.cz » Im the one Systémová zpráva: Příspěvek je od uživatele musiúa, který(á) již smazal(a) registraci na tomto webu:
=====
Nejsi blbá, posem

Najdise.cz » Nuna Systémová zpráva: Příspěvek je od uživatele musiúa, který(á) již smazal(a) registraci na tomto webu:
=====
Já taky, jen si u toho hraju ještě s vysavačem, hadrem a psem...

Najdise.cz » Háňa* Systémová zpráva: Příspěvek je od uživatele musiúa, který(á) již smazal(a) registraci na tomto webu:
=====
Šmarjá to neřikám Tobě... nebuď přecitlivělá

No to je ono, nikdo nemůže vědět co kdo cejtí... pokud to teda zrovna necejtí (zaplaťbůh, že to jde!) a proto bychom se neměli bát pokoušet se své pocity a city sdělovat (nevadí že mluvim v množným čísle? )