atraM (* 28.10.1971)
Žena
No jo, my vlastně docela slušnou dobu pěkně odbočujeme od tématu...
Tak k tomu původnímu - jak to mám s tím přemítáním o smrti?
Není to vlastně tak nedávno
(no jo, už je mi nějakej ten pátek

),
co jsem se přesvědčila o tom, jak důležité jsou tyhle rituály spojené s pohřbíváním...
Už dvakrát se stalo, že mi umřel kamarád.
Mladí lidi (tragické nehody), dost velkej šok...
V prvním případě to byla pro rodiče tak strašlivá rána, že se stáhli absolutně do sebe, s nikým nekomunikovali a pohřeb nebyl veřejný... Já se o té smrti dozvěděla v nejnevhodnější dobu od přátel a všechno proběhlo bez rozloučení...
Ještě spoustu let potom jsem s tím odchodem nebyla smířená. Kdykoli jsem v dálce viděla podobnou siluetu nebo stejný typ auta jako měl on, jsem měla tendence reagovat a v zápětí si připomněla tu bolest...
Druhý případ byl téměř opačný - s obrovským důstojným obřadem a několika stovkami mladých uplakaných lidí.
Vlastně taky docela stresující záležitost, ale potom byl klid. I smíření. A přehlídka láskyplných vzpomínek...
Tak to mám vlastně tak, že bych byla ráda, aby to případní pozůstalí mohli uspořádat po svém...
Rozloučit se, přijmout to a zvyknout si...
Mám dojem, že jakejkoli způsob má něco do sebe.
Oheň pro mě představuje transformaci, očistu, znovuzrození a přechod do jiné dimenze.
Pohřeb do země zase odevzdání se přírodě a rostlinám. Věčnost, čas a koloběh.
Námořnickej pohřeb do moře zase návrat do praoceánu lásky. Rozplynutí se a věčný pohyb.
Tibetský pohřeb, kdy je tělo rozděleno zvířatům (ponejvíc nějakým těm supům, jestli se dobře pamatuju)
mi teda připadá hodně exotickej a nijak mě nebere, ale konec konců, i tenhle bleskovej koloběh - proč ne...
Pořád lepší, než když si urnu s příbuzným někdo nechává doma na skříni!
To mi přijde hodně morbidní a to jediné bych fakt nechtěla...
