Diskuze, Diskuzní fórum

dan162 » Buddha/2

dan162 » Buddha/2 Nechci zahodit pod stůl něčí moudra, vím jak těžko se tvoří. Dobře, odpovím příště jen na sudé otázky :-))

dan162 » Buddha/2 Hlad za emoci považuju, třeba tady http://www.lidske-emoce.com/typy-em… proto mi oheň nesedí.

Dobře, emoce je prožitek. Z mého pohledu signál do vědomí (tělo do vědomí: brzy nebudu bez jídla schopen plnit příkazy vědomí !). Radost podobně (tělo do vědomí: funguju v ideálním nastavení, nejlepší je pokračovat !), leknutí (tělo do vědomí: náhlá změna důležitých okolností !), strach (nevědomí do vědomí: ohrožení!).

Nevím přesně, proč lidé chodí na fotbal, asi být součástí většího celku, odevzdání se, klubová láska ?

dan162 » Najdise.cz Děkuju podruhé za výborný článek. Když je žák připraven, učitel se vždycky najde :-))

jak tomu nyní rozumově rozumím : Zodpovědnost za druhé je rozšíření rozhodování do Ty (přes hranici mezi Já a Ty) v jeho prospěch (v můj prospěch by to byla negativní manipulace). Ponejvíce tam, kde si ten druhý člověk sebe plně neuvědomuje (dítě jen částečně, s omezeními), nebo si sebe neváží (jeho Já je slabé). V takové chvíli pociťováním odpovědnosti jen vyjadřujeme své přesvědčení, že víme lépe než druhý co je dobré pro něj a že jsme ochotni tato rozhodnutí udělat, podle nás v jeho prospěch. Naše Já zahrnulo volnou část Ty. V okamžiku, kdy člověk rozšířil své Já, má naše odpovědnost ustupovat až na hranici Já. A jsou případy, kdy malé Já se zvětšilo, převzalo předčasně rozhodování od mne, nabilo si kokos. Neudělal jsem žádné rozhodnutí o Ty, tedy nepociťuji odpovědnost, možná lítost, soucit, to jo.

Z toho by vyplynulo, že nejlepší pomocí je když ten druhá sám zvětší své Já (sebe-vědomí) a převezme rozhodování ode mne. Když někomu zvětším jeho Já, tak to je ode mne "pozitivní" manipulace (kdy ten druhý ještě nedozrál, byl jen vytažen nahoru), pak pociťovaná odpovědnost je strach ze špatného rozhodnutí za druhého nebo vědomí chyby v tom rozhodnutí.

dan162 » Buddha/2 Asi ne, když se ti to nelíbí. Cokoliv napíšu není co jsi napsal, ale jak jsem to (při největší snaze) pochopil. A že mylně, to je možné.

Analogie s ohněm je svůdná myšlenka chápu trvalé hoření, přikládání. Hašení míň, protože mi tam chybí důsledek udušení viditelných plamenů v podobě vnitřní požár. Nepřikládáním trauma nemizí. Emoce že je něco, co vzniká jen tehdy, když ji něco živí ? Například cítím radost ze stromů kolem cesty. Co tuhle emoci ve mne živí ? Podle mne to je sladění se, harmonie sebe s přírodou, žádné klacky. Nelíbí se mi model ohně, a vypadal tak krásně :-(

Tak bez analogie. Emoce má vždy svůj důvod, je to zpráva, kde komunikačním prostředkem je prožitek. Hlad, radost, smutek, stud...Na emoci se naváže hodnocení emoce, nálepka umožňující třídění a díky tomu vznikne reakce na emoci. Může být blbá i parádní, naučená i vrozená. Blbé naučené hodnocení můžeme odstranit (zrušením negativity hodnocení) nebo odklonit (směrováním nebo pozdržením reakce). Můžeme zrušit viditelnou reakci zakázáním (přesune se do neviditelné části osobnosti). Ale aby emoce nevznikla to zatím neznám. Třeba necítit hlad, nemít radost...

dan162 » Najdise.cz celou noc jsem se těšil, že k tomu něco napíšu, nechal jsem to přes noc zrát, ale nic nového do mne nepřišlo. Ohromuje mne schopnost to takhle prožít, natož sepsat a ještě veřejně, krásné. Spousta vnitřních postojů, vědomých, uvědoměných a tedy jasných, které komplikace nepůsobí. Připadám si báječně jako nepodstatný divák něčeho nádherného a současně mizerně, když si ty pocity uvědomím, dlouhá léta pekla. Je to pro tebe asi nejspíš nejdůležitější téma, vzhledem i k místu pobytu. Taky obdivuju sílu prožít dopady karambolu, protože jsem z toho kdysi utekl, to ale už je zcela jasně o mne. Málokdo ale dokáže přijmout, že prožívá po tisící zmar a neuteče do nějaké úhybové varianty od úniku, náhražky po zazdění. Není to pochvala, je to můj pocit až obdiv.

Rozumím pokus se nepoutat, jak pocitovému, tak vzdálenostnímu, i Buddhově snaze zbavit opuštění emoce. Těšení si myslím, že nemáš pojené jen negativnem. Jak to je třeba s těšením se na příspěvek tady na fóru, na vzkaz ? Podle mne zažíváváš emočně zabarvená očekávání a asi v té chvíli se lekneš, nastoupí obrana. Nemá smysl se jí bránit, je třeba jít po příčině. Nevím, zda jsi psala, jestli jsi zkoušela likvidovat emoci té vzpomínky zklamaného těšení pomocí nějakého terapeuta, kineziologie atd. ?

Proces nápravy po vyřešení traumatu tak jak tak znamená vrátit se do postojů, které k němu vedly, tj. těsně před tím. Čím to, že potřeba táty byla tak vysoká ? Už tehdy existoval nějaký velký problém, něco ti strašně chybělo. Chování lidí k tobě bylo možná stejné jako kdysi ke mne - nemohli snést co se ze mne na ně valilo. Ne že by to bylo strašné, ale třeba příliš hluboké, naléhavé v jejich denních starostech i schopnosti pochopení. Nikde žádná opora, zkušenost co s tím. Není také jasné, nakolik jsme přišli na svět jako chtění do láskyplného prostředí a do jaké míry jako nerada přijatá komplikace...celý problém je třeba zmapovat, ohraničit, poznat, protože to zdaleka není jen opuštění, bude to dle mne o dost širší.

Je dále možné, že jsi za svůj život potkala muže tátovi v něčem podstatném podobné, a tvé reakce na ně jsou další okno, které to osvětlí.

dan162 » Najdise.cz No jasně, furt koukám po detailech a vyvozuju z něj občas zcela nesprávné celky. :-)) Celá diskuze je o vědomí hranic, ten článek o tom píše opravdu zevrubně. Musím článek aspoň chvilku zažít, pak zareaguju, jinak by to bylo jen racionální. Díky za něj.

dan162 » Buddha/2 když si vezmu, co jsi psal nedávno, a bylo to velmi podnětné, tak to bylo zbavit emoci jejího hodnocení. A nyní píšeš zbavit děj (opuštění) té emoce, jako by to byl důsledek předešlého. A v jednom vzkazu jsem zase četl, že emoce zrušit, protože nejsou potřeba (ne že jsme bezcitní). Když není hodnocení, že emoce v té situaci ani nevznikne. Neříkám to jako názor, spíš jako podnět.

dan162 » Najdise.cz Tak pro mne to byl objev, když jsem svého otce teprve díky tomu dokázal už aspoň pochopit, vliv na to měl jeho Pluto ve Slunci. Tuším v mejch 40 ? A u synka (taky s Plutem ve Slunci) když ten nechtěl asi ve 13 chodit do školy, tak jsem vyžadoval chození do školy i silou. Škoda, kdybych to pochopil o pár let dřív, mohl jsem reagovat už normálně, hledat proč se tak cítí a ne jít proti němu, nemluvě o svém kulhajícím životě do té doby.

dan162 » Najdise.cz "Dobré" to je pro toho řezajícího - místo řešení důvodu svých negativních emocí v něm samotném může vyřvat vše ven a fyzicky to ze sebe dostat (dokonce i to co se od poslední exekuce v něm nahromadilo odjinud) s dobrým míněním o sobě, že vychovává tak správně, jak byl vychováván on i jeho děda.

Ptal jsem se jednou asistenta na fakultě, tak 25 let, kterej nadával na povinnost sloužit nadřízeným, skoro šikana, jak to je pro něj nepříjemné. A že se těší na chvíli, kdy na jejich místě bude on.

dan162 » Najdise.cz Asi záleží na věku dítěte. Pro malé dítě jsou rodiče celý svět. Je závislé na nich, děti milují své rodiče jaké jsou, postupně se oddělují. Ale když od nich dostávají sodu v útlém věku, má to nejhorší dopady. Když se totéž stane až v patnácti, tak už spíš je diskuze o tom, jestli rodič to nedostane za rok, dva zpátky.

dan162 » Najdise.cz Já bych to nespojoval nutně s Venuší v Raku, možná téma odstupu a lepení, tam jo, račí je dost natěsno, blíženecké/vodnářské z toho uniká, ostatně máš oboje v sobě. Spíš jsi dokázala ujít ohromný kus cesty svým rozhodnutím, nepoddáním se situaci a nebo když jo tak zase vstát. Tam vidím příčinu. Je z tebe cítit hloubka poznání, kterou psal život, to jen tak nějaká Venuše v Raku asi nezpůsobí. Nebo jo ?

dan162 » Sosna zvlčelý Hrůzná příhoda. Musel jsem jít raději nakoupit tu husu a nechat ten pocit odplynout. Palec nahoru tobě za vyprávění a hlavně jí za řešení, to chtělo mnoho, mnoho síly.

dan162 » Sosna zvlčelý

dan162 » Najdise.cz Jo to už vypadá blíž. Odpovědnost jako MOJE potřeba.

Kde u odpovědnosti je hranice mezi moje a tvoje ? V smutné Emě jsem pomohl vzbudit v ní nadšení, je teď krásná jak malé dítě, co se rozbíhá letní loukou. Cítím odpovědnost, aby si neublížila, aby se jí nevrátil pocit žádné cesty, žádného prostoru. Kde je to už moje - má nepřípustná manipulace (chci aby se cítila dobře podle mého návodu), můj strach (asi ze soucítění), kde jsem překážkou a kde pomocí ? Není pocit odpovědnosti jen něco mého a zbytného ? Když dám informace, popíšu následky, nechám rozhodnout a dopadne to blbě, tak už odpovědnost necítím.

Nemyslím odpovědnost k dítěti, synkům i když jim bude 50, tak jsme spojení nafurt, a odpovědnost pak časem budou asi cítit oni za mne, vo zas provede bláznivý dědek.

dan162 » Najdise.cz No to nebude tvoje chápání, ale spíš můj způsob myšlení. Neumím to podat srozumitelně, když nevím, nemám jasno.

Zodpovědnost nemyslím k čemu se vztahuje nebo od čeho se bere její důležitost, oprávněnost (k dítěti). Ale co to je v nás ta odpovědnost k ? Je to přání ? Obava / strach ? očekávání ? Tuším totiž nějaký strach. Ve vedlejším vláknu jsem na to narazil : necítím odpovědnost k příjemci rady (jak si ji vyhodnotí) jestliže to z mé strany nebyla manipulace (i kdyby pozitivní), nezamlčel jsem mu informaci (která by mohla změnit jeho rozhodnutí), je způsobilý k volbě (jeho úsudek funguje správně). Přesto jde o radu, na základě které se uděje nějaký děj, ten může mít i nepříjemný průběh, může rada být aplikována špatně...

dan162 » Najdise.cz no mé dítě je kusem mne. To není tak častý případ té zodpovědnosti ?

Šlo mi o to přijít na to, co to je za pocit, potřebu, přání.

dan162 » Najdise.cz Přemýšlím a nevím : co to je ta "zodpovědnost ke vnějšímu" ? Přání aby bylo lidem dobře (vlastní pocit, kdy je lidem v okolí dobře a já díky spojení s nimi to cítím taky ?) Potřeba aby okolí neprožívalo zbytečnou bolest ? (strach z bezmoci ? ). Případně strach než potřeba ?

Mám něco takového taky, ale nevím co to vlastně je.

dan162 » Najdise.cz Ale on vlastně půlBuddha má pravdu si uvědomuju, to není račí lepidlo, mám to taky. Uvědomil jsem si právě díky jeho a tvému příspěvku, že očekávání se mi zachovalo, třeba že na foru dostanu odpověď, ale nejsem s očekáváním citově spojený. Když odpověď nedostanu, neznamená to, že já jsem..., ale že druhý odpověď nechtěl napsat z důvodu v něm. Mohl odjet, nebylo to pro něj zajímavé, měl něco lepšího na práci...Zakřičíš v tunelu že bude ozvěna a ona se neozve. Překvapí tě to, očekávání jsi měla jiné, ale nestresuje tě to, víš že to nebylo tvým hlasem, ale konstrukcí tunelu.

dan162 » Najdise.cz Z praxe vím, že o tom oběť dlouho nemůže mluvit, a když už o tom píšeš, není to tak strašné, ale už jen strašné. A pak k tomu se přidává ještě vlastní obranná reakce do dalších let, která to ještě zhorší na kvadrát.