Diskuze, Diskuzní fórum

Elatka » karamel jj, to by sedělo. Bydlím teď s dcerou u mojí matky, která je.. slušně řečeno prase a vedení celé domácnost leží na mě, nějak nechci shnít zaživa. Ale mám přítele, který je moc hodný a hodně mi pomáhá. Snad se budeme brzy sestěhovávat a zmizím odsud. Myslím, že to mi hodně pomůže.

Elatka » Elatka Děkuju moc. :) Jste moc hodní.

Elatka » Light No já právě přemýšlím pozitivně. Mám svoje plány na hodně dlouhou dobu dopředu. Za šest let chceme s přítelem miminko, až dokončím dvě školy, abych se mohla věnovat tomu, čemu chci. Rozhodně se nechystám umírám. Jen mě vždycky děsí ty sny, jsou tak strašně živé a skutečné, že mě kolikrát třeba bolí žíly na rukách, když se mi celou noc dokola zdá o chemoterapii, apod. Pak se z toho půl dne rozdýchávám a jsem zase ok. Nepřipouštím si to, těším se na svatbu a miminko a svoje zvolené povolání a školu, ale ty sny mě psychicky šíleně brzdí a ničí. :(

Elatka » Eva Evi, zběžně jsem na to mrkla a vyšlo mi to samé, co předtím. Že víš velice dobře, co chceš a pokud je to příliš práce, tak se do toho pusť a netrap se, protože to dopadne ve Tvůj prospěch a nějaký blízký muž stojí při tobě.

Elatka » Monika 21 Viz. odpověď Lynette. Máme teď stejnou diskuzi. :)

Elatka » Lynette Přesně tak. Souhlasím. I když v tom bodě koloběhhu výchovy nesouhlasím. Mně si moji rodiče nevšímali. Otec vůbec a matka stylem "teď ne, teď vařím, teď žehlím, teď dělám tohle, pak tamto".. a když už přišel průšvih, tak mě akorát zmlátili a mysleli si, jak na mě nevyzráli. Nějak si nevšimli, že jsem se akorát utvrdila ve svém a stáhla se do sebe. A oni si myslela, jak jsem začala být hodná. Pak přišla puberta a strašně se divili, proč je ze mě to, co se ze mě atd.. A když jsem otěhotněla, tak jsem se zapřisáhla, že nikdy nebudu jako oni. Už v porodnici první den jsem to slíbila svojí dceři, že na sebe budeme hodné a budeme si o všem povídat a budeme kamarádky a všechno spolu vyřešíme. A jde nám to. Máme sice svoje dny, ale kdo ne.. Párkrát mi ruka ujela, ale to bylo už opravdu v extremním období, kdy po mně třeba házela věci, nenechala si to vysvětlit normálně, křikem.. nijak, tak mi ujela ruka, stejně to nezabralo, tak jsem se složila, že jsem ji praštila, rozbrečela jsem se a ona si sedla ke mně, omluvila se, hladila mě po vlasech, donesla mi kapesník a řekla, že už bude hodná. To bylo tak hezké. :) Jinak přesně, jak jsi psala. My o všem mluvíme, všechno spolu řešíme, ona má svoji svobodu výběru, podporuju ji ve všem o co jeví zájem a má k tomu vlohy /čehož je sakra moc/, ale hranice a pravidla máme. Jdu jí příkladem, takže se těmi pravidli sama znatelně řídím a už nemám žádný problém. Jen čas od času, při těch "našich dnech" se trochu poštěkáme. :)

Elatka » Lynette :) Indigové děti se rodí od osmdesátých let. Vyjímky jsou i starší.

Rozmazlenost.. podle toho, co považuješ za rozmazlenost. Na tohle tema jsem se teď pohádala s mojí naprosto necitlivou matkou, když jsem řekla, že Ellu si vybrala nové papučky se Sněhurkou. Máti se do mě pustila, že ji rozmazluju. Nevím, co je na tom k rozmazlení. Odpověděla jsem jí otázkou. Kdyby si měla vybrat mezi třemi páry papučí ve stejné ceně, z čehož jedny by byli o ničem, další by byli strašné a třetí by byli dle jejích představ. Jestli by si koupila ty strašné, jen proto, aby se nerozmazlila, nebo by si koupila dle svého svobodného výběru ty, které se jí líbí. Já osobně nevím, proč bych měla své dítě omezovat v čemkoli. Copak se dospělý člověk v něčem nějak omezuje? Copak všichni dospělí zapoměli, jak se cítili jako děti? Omezovaní, bez svých práv, bez svobody, bez možnosti rozvoje? Indigové děti prostě potřebují citlivý přístup,možnost ukázat, že mají svoji vůli, svoje rozhodnutí. Každé dítě má svoji hlavu, ale na některé děti zabírá ta "klasická výchova" protože nemají ještě tu ingidovou duši, nejsou vnitřně tak vyspělé a tedy jsou snadněji ovlivnitelné.

Elatka » Lynette Poloboha určitě ne. Ale takové dítě potřebuje mnohem víc porozumění a souznění s matkou. Mnohem víc citů. Klasické normální styly výchovy těmto dětem většinou ubližují. Já jsem se se svojí dcerou v jejím roce mohla zhádat do krve, když jsem jí vybrala oblečení, na které neměla náladu. Od roka si vybírá oblečení sama, ve všem se rozhoduje sama. Když se nerozhodne sama je zle. Nedejbože, když jí něco koupím, aniž by si to sama nevybrala. Prostě si to na sebe nevezme (pokud na tom nejsou její princezny, to by mi i nohy líbala). :D Ty děti jsou prostě jiné. Potřebují jiný přístup. Potřebují přijímat lásku jako za dvě děti a potřebují mít svůj prostor jako dospělý. Když s ní jednám jako s dospělou, s úctou, dávám jí najevo, že má své možnosti, tak spolu vycházíme bez jediného problému za den. Jakmile pocítí, že mi došli nervy a začínám se stavět do typické role "matka autorita", je zle, zatvrdí se a máme oheň na střeše.

Elatka jj, to souhlasí. Když jsem protiva já, je i dcera. Ale ona je hodně složitá osůbka. Občas to měla přesně naopak. Viděla, že jsem totálně v háji, tak se prostě starala jako dospělá. Už někdy v roce a půl. To jsem opravdu nechápala a hodně jsem si toho vážila. Byly jsme spolu samy a bylo to těžké. Teď když máme spolehlivého a milujícího chlapa, tak si v ní ten dospělák jakoby oddechnul a je z ní dítě. Dívá se na pohádky, které ji předtím vůbec nezajímali, hraje si na princeznu, dokonce jsem jí ušila šaty, má je přes dva týdny a pořád mi chodí děkovat a říká, že ty šaty miluje.. prostě teď si teprve jakoby užívá dětství. Jak jsem napsala, je to zvláštní osůbka. Hodně se v ní vidím. Vlastně jsme uplně stejné a když nás obě chytí naše zatvrzelá nálada.. to je pak peklo. Občas říkám, že jedna z nás její pubertu nepřežije, ale myslím, že to bude spíš naopak. Snad budeme pořád nejlepší kamarádky. :)

Elatka » Monika 21 Až teď jsem si dělala ten test pro dospělé a mám jednu odpověď 0, jednu odpověď 2 a zbytek trojky. Takže těší mě, jsem indigová slečna a konečně se zas o kus víc chápu.

Elatka No ono je těžko si z toho nic nedělat. Pro indigové dítě je ze všeho nejdůležitější láska. Bezmezná a totální láska matky. A když se ti jí nedostává a ještě se cítíš, že tě ta osoba nikdy v životě neměla ani snahu pochopit, tak je to hodně těžké a hodně bolestné. Proto se snažím být pro tu svoji indigovou holčičku pravým opakem. Mazlíme se, tulíme se, povídáme se pod dekou.. :) Je nám prostě krásně. A je nejlepší odměna, když ke mně přijde a řekne mi "maminko miluju Tě, jsi moje nejlepší kamarádka". :)

Elatka » Shirma Nuwa Taky mám podezření, že jsem indigo. Ale těžce pojizvená výchovou. Vždycky jsem potřebovala hodně lásky a nikdy se mi jí nedostalo. Když jsem přišla jako maličká třeba za máti, že se chci jen přitulit nebo jí dám pusu, tak mě odbyla větou "teď nemám čas". To mi vždycky hrozně ublížilo. Takové odmítnutí bylo horší, než když mě později otec bil do bezvědomí. Dodržovat nějaké pravidla, zákony, řídit se hranicemi.. nikdy. Vždycky jsem "šla přes mrtvoly", abych lidem ukázala, že to jde i mnohem líp a mnohem příjemnější cestou. Ale to odmítání a hranice mi vždycky dělali nejhůř. Potřebuju se všemi vycházet, diskutovat, hledat vždy lepší a lepší cesty.. Jsem silný empatik a nedokážu projít kolem člověka, který je smutný, aniž bych se mu nepokusila pomoct. Fakt chodím k cizím lidem v kavárně a mluvím s nimi o jejich problémech.. Společnost mě jako dítě nikdy nepřijala, byla jsem příliš jiná, příliš citlivá a příliš napřed oproti všem okolo. Až když jsem se naučila opravdu kvalitně argumentovat, tak se to otočilo a lidi za mnou začali chodit pro rady a podporu.

Elatka » Monika 21 Kamarádka mi poslala test, který by měl tak nějak přiblížit matku k větší jistotě, jestli mládě je nebo není indigáček.

http://darkhopee.blog.cz/0901/test

Mně se hrozně líbilo, v jednom článku o charakteristice, jak psali o tom prvním pohledu po porodu. Že indigové dítě má takový zvláštní pohled. Vážný, dospělý, až kritický. Já jsem celá absolutně ztuhla, když mi ji prvně dali, protože ona se mi zadívala těma tmavýma očima snad až do duše a takovým hrozně (doslova) vážným a kritickým pohledem, až jsem měla husí kůži. :)

Elatka :) To je jakobych četla o Ellu.. Ona byla sice hodně "dospělá", ale jen, když jsem byla opravdu psychicky na dně. Jakoby to všechno ze mě cítila a snažila se mi pomoct. Kdežto když mi bylo dobře, tak to bylo přesně to, co máš doma. A vždycky to bylo, když jsem s ní jednala jako s dítětem. Fakt, nic jako rozkaz nebo bití nebo přemlouvání nepomůže. Jednám s ní jako se sobě rovnou. Argumentuju. Vysvětluju. Prostě jí vždycky třeba řeknu, že si uděláme čaj a probereme to, ona mi pomůže uvařit čaj (dá sáčky do hrníčků a nasype trošku cukru), pak si sedneme a mluvíme o tom, co udělala, nebo co proč jak dělá. Já jí vysvětlím, že mě to bolí a chce se mi z toho plakat, vysvětlím jí, proč mě to bolí, co by bylo hezké apod. Prostě to spolu všechno probereme, odpovídám jí na otázky a nakonec si vždycky podáme ruku na to, že na sebe budeme hodné. Je to strašně na nervy takhle si pořád o něčem povídat. Hrozně to vyčerpává, ale funguje to. Prostě ne vztah rodič-dítě, nýbrž vztah "jsme dospělí". Ale musíš si stát za svými hranicemi. Fakt jsem zpozorovala, že když už jsem fakt vysílená a povolím, něco jí dovolím, co jindy ne apod. tak šup, a jsme na začátku, takže zase vysvětlování, že jsem jí to dovolila jen proto, že jsem byla moc unavená, ale jindy se to nedělá.. atd. Na hlavu docela. On možná ten Tvůj raubíř cítí, že o něm máš to mínění jako "je to dítě, musí poslouchat a řídit se pravidly" a tím víc se zatvrdí. Ellu třeba odmítá být s mojí matkou, protože ta řeší všechno slovy "musíš, nesmíš, tohle se nedělá" a ona je nasupená a brečí a hádá se s ní. :(

Elatka » Monika 21 Tedy... tady je to všechno, nejen přístup k dětem. :)

http://www.duhovacesta.cz/indigo

Elatka » Monika 21 Z toho odkazu karamel jsem se dostala sem:

http://www.duhovacesta.cz/pristup-k…

Perfektní. Hodně to pomůže i k hlavnímu dotazu monacik. :)

Elatka jj, když jsem se nad tím teď zamyslela, tak to tak opravdu je. Ona je fakt od miminka neskutečně citlivá. Když jsme se rozešli s jejím tátou, měla 7měsíců. Ležela v postýlce a koukala se na mě, jak sedím na posteli a brečím. Ani nekňukla, nic. V té době už říkala základní slova jako táta, máma, bába, ham.. Táta se sbalil, odjel a ona od druhého dne neřekla ani písmenko. Začala zkoušet nějaké slova až hrubo po roce a půl, ale pak se rozjela ve velkém. A celou tuhle dobu se chovala jako dospělá. Pomáhala mi. Od 23měsíců se ráno obstarávala uplně sama. Vstala, šla na nočník, vylila ho do záchodu, spláchla, stoupla si na stoličku, umyla si ruce, šla se převléct. Jen mi donesla jogurt, abych jí ho otevřela a nechala mě spát, šla si hrát do obýváku. Prostě žádný dětstký přístup. Jen je od miminka "nosící", pořád se chce nosit a mazlit a pusinkovat. Chodí a říká mi "maminko miluju Tě moc". A když se objevil Ondra, přeskočilo to. Jakoby se přepla, začala se dívat na pohádky, chce, abych jí četla, začala si hrát s hračkama jako dítě, ne jako dospělá. Prostě vypadá, jakoby z ní spadla zodpovědnost za moji podporu. Dřív bývala i hodně agresivní a až příliš samostatná. Chtěla jsem ji chytit za ruku-řev, chtěla jsem ji nakrmit- řev. Musela prostě všechno sama, jakoby mě nechtěla víc zatěžovat. Teď přijde, podá mi lžičku a řekne "maminko prosím pojď mě krmit"... atd..

Elatka Ono je to na delší dobu. Já jsem se to naučila z knížky od Boženy Koubové. Ideální je koupit si všechny její tři knihy. Já si první přečetla "Nesvobodné Duše". Tam je jakoby základ a uvedení k tomu všemu. Druhá je o odvádění duší, čištění těch prostor.. jmenuje se "Tajemství Zbloudilých Duší" a třetí teď dočítám. Jmenuje se "Karmický Soud" a je o životě mimo inkarnaci. Vlastně život duší a co se děje s duší po smrti. Všechny ty knihy dávají celek. Vlastně od doby, co to mám nastudované a naučené, tak máme doma klid. Já se odjakživa bála jít v noci na záchod. Pořád jsem měla pocit, že mě sledují celé davy lidí. Teď jdu klidně v noci po tmě, protože je to tady prostě čisté. Při nejhorším prostě řeknu, ať laskavě odejdou z našeho domu, že jsem vyčerpaná a rozhodně je nebudu v danou chvíli odvádět, ať počkají venku dokud nenaberu sílu a je zas klid.

Elatka » Monika 21 Ony děti, které jsou takto citlivé na duchovní bytosti je nejen vnímají a vidí, ale mluví s nimi. Dcera mi kdysi přišla říct, že jí pán povídal, že pojede domů za babičkou. Táta ležel na onkologii, už v hodně špatném stavu. 15 minut na to mi volala mamka, že tátu pustí na víkend domů, jestli bysme mohly přijet, aby nás viděl. To mě opravdu zamrazilo. Opravdu doporučuju naučit se to odvádění duší, případně udělat ochranný štít na dům a jednou za čas odvést duše z okolí domu. A astrálu se zdržuje devět typů duší a bohužel spíš nejsou moc dobré.

Elatka » Najdise.cz jj, "proč" je záludná otázka. Zlatý internet. Co nevím, to najdu a naučím se. A Ellu mi vždycky sedí na klíně a povídáme si o tom.


Taky Vaše indiga tak milují pohádky? Ellu o ně dlouho nejevila zájem, byla příliš živá, říkali jsme jí Duracelka-vydržela víc než celá rodina. :D Ale najednou, když jsem si našla přítele, který ji miluje a ona miluje jeho, tak jsem postřehla velikou změnu u ní. Najednou začala sama chtít chodit spát po večerníčky a sama si donesla knížku, že chce číst pohádku. Od miminka do dvou a půl let nic a když máme teď úplnou rodinu, tak je taková pohádková. Přijde mi, že když teď neleží všechno jen na mě a nepotřebuju její silnou oporu, tak se může jakoby přesunout do dětství a pohádkovat.