Stále jsou naši mrtví s námi a nikdy vlastně nejsme sami. A přicházejí jako stíny ve vlasech popel, kusy hlíny. Tváře jakoby vymazané a přece se jen poznáváme. Po chrpách které kvetly vloni slabounce jejich ruce voní.
Tiše mne zdraví jako svého hrbáčka času přítomného...