Diskuze, Diskuzní fórum

majousek » majousek Sedím v křesle na verandě chaty, čtu si časopis. Jsem tu sám, klid a pohoda. Venku prší, stmívá se. Mimo šumění deště nepřirozené ticho. Najednou za oknem kroky. Přibližují se a vzdalují. A znovu.

Kdybych zavolal někomu ze svých přátel, akorát by mi řekli, že jsem paranoidní a taky, že už to přece není normální, takhle vyšilovat. Nejsem paranoidní, ne a ne!! Teď ty kroky zase slyším, jsou čím dál tím blíž, svírá se mi hrdlo, mé ruce postihla třesavka, strachem ani nedýchám. Vážně nejsem z těch, kteří by nebojácně vyšli ven a zařvali: „Kdo je tu??“. Dokonce se bojím, že nejsem schopen jediného pohybu, nohy mi zkameněly hrůzou a kdybych se pohnul, mohl by mě ten neznámý přece i slyšet!

Ticho. Jen houkání sovy nedaleko v lese. Ještě více jsem znervózněl, co když je v domě? Co když v rukou svírá nějakou zbraň a stojí za mnou? S trhnutím jsem se otočil. Nikde nikdo. A zase ty kroky, jejich intenzita sílí, jsou blíž a blíž, přibližují se ke dveřím, srdce mi buší jako po týdenním maratonu. Co teď? Co se mnou bude? Panebože! Maminko, tatínku měl jsem vás rád, věřte mi to! Omlouvám se za ty ukradené kredity, nabourané auto i vámi nenáviděnou homosexualitu. Omlouvám se, že jsem vám zkazil život, rodičové.

Dveře se otevíraly…
„HAJZLE!! Zařval, jakmile mě uzřel.
Ach ne, on ne!
„Vladimíre…“ vysoukal jsem ze sebe ustrašeně.
„Dostaneš, co ti patří!“ zabouchnul za sebou dveře a pomalými kroky se ke mně přibližoval. Že já jsem tenkrát nepil Kofolu.
„Vladimíre, Vladimíre…neblázni…“ snažil jsem se jej uklidnit a sebe vlastně taky. Nemá to cenu, znám ho moc dobře, on se nenechá ovlivnit řečmi a pro pomstu udělá cokoliv. Za nevěru je schopen i zabít.
„Vladimíre…“ jeho silná postava už byla skoro přede mnou. „Neudělal bych to, kdybych byl střízlivý, může za to ten pitomý chlast. Vladimíre, Vladimírku můj..“ rozbrečel jsem se. Až tak jsem klesl,.. teplý ubožák.
„Nezkoušej to na mě, věděls´co děláš, hajzle. HAJZLE!“
Už byl přede mnou, jedna ruka zaťatá v pěst a ve druhé… nůž.

Vladimíre, prosím. Kaju se! Vždyť to byla jedna noc. Hloupá noc, sakra. Holky na mě vždycky letěly, to jo, stěžovat si nemůžu, kdybych byl „normální“, jenže takhle?? Akorát jsem se jim omlouval, že nemůžu, že je mám rád jako kamarádky, ale víc to prostě nejde. A tu noc...Chlastal jsem jako prase, hnusný ožralý prase, který už pak nerozeznalo ženskou od chlapa. Dostala mě k ní do bytu, Klára s jmenovala a… Vladimírovi to všechno řekla, svině svinská. Já bych se mu býval přiznal, ale takhle jsem vypadal já jako největší hajzl. Za střízliva bych mu to nikdy neudělal.

Zklamal jsem ho a teď za to zaplatím. Měl jsem to čekat, vždyť vím, jaký je. Žárlivý a agresivní. A já hlupák.
„Vladimíre, přísahám, že už se to nikdy nebude opakovat! Zasloužím si pykat, žít bez tebe, bez naděje, ale takhle mě nepotrestáš, rozumíš? Nic tím nevyřešíš!“ snažil jsem se z posledních sil ho jakkoliv odlákat od jeho úmyslů.
„Jen hloupě kecáš! Víš, co to pro mě bylo? ZRADA! Hnusná zrada, jakou jsem si nezasloužil! Kdyby to aspoň nebyla ženská. Víš, jak teď vypadám? Ty si vůbec nedovedeš představit, jak si mě ponížil, ty svině hnusná! Že já jsem se s tebou vůbec zapletl. Od začátku mi bylo jasné, že ta tvoje oblíbenost ve společnosti není jen tak. Zradil jsi mě, to se neodpouští, to se oplácí!“
Dva rychlé kroky k mému křeslu.
„Vladimíre, prosím!!! Ušetři mě, vždyť půjdeš do vězení!“ řval jsem na něj hystericky.¨
Zastavil se v půlce pohybu, asi se rozmýšlel a pak se otočil a měl se k odchodu. Co se stalo? Že by mě poslechl? Nevěřícně jsem se usmál a oddychnul si. V tom se otočil a dýkou, kterou držel v pravé ruce se mi zabodl tam ,kde obvykle bývá srdce.
„Vladimíre..“ zasípal jsem z posledních sil.
Vítej v pekle...