Převozníci duší


14.12.2017 - 19:01
(Býk) Khalia Zvlčelá
Převozníci duší
„Myslím, že je na čase říct si, jak to bylo a proč to tak bylo.“
Přikývla tak sebejistě, že to vypadalo, jako by se to všechno odehrálo včera. A tak jsme se objali a společně si promítli, co bylo třeba.

***
Nacházeli jsme se asi 2 miliony světelných let od Gaiy. Oblast základny G37 jsme definitivně opustili už před několika týdny a s důstojníkem Ramu jsme se ani neohlédli. Oba jsme patřili do 12. atlantského kmene, takže jsme měli za sebou takových výprav stovky. Tahle ale měla být ta poslední a nejdůležitější v naší historii. I v historii Atlantidy, která nás na věčnost zanesla do svých kronik, a která nás hostovala s otevřenou náručí ještě v dalších několika životech.

Ovšem pilíře naší výpravy byly celkem tři. Kromě Ramu mě doprovázela ještě nová důstojnice Marathé. Její úkol byl snadný – dohlížet na druhé řídící centrum a včas nás upozornit na blížící se roje asteroidů, nepřátelské lodě Zaarů nebo naši cílovou destinaci – Bránu k Andromedě, místě, odkud přichází andělé. Přesná lokace Brány nebyla známa, jelikož byla neustále v pohybu, a tak jsme museli být všichni pořád ve střehu.

Rozkaz je prostý – v místě Brány uvolnit nálož světelné hmoty, která má udržet Bránu otevřenou. Pokud bychom selhali, zavřela by se a již nikdy by neexistoval způsob, jak propojit Gaiu s andělskými dimenzemi. Duše, které by zůstaly příliš dlouho na jedné straně bez proudění esencí z té druhé, by brzy nenávratně zanikly. Pomalu by se rozložily a nezbyla by po nich ani vzpomínka. Začalo by to rozkladem programu Inkarnace a pak…

To Atlantiďané nemohli připustit. Už proto, že riziko zavření Brány byla z velké části jejich chyba. Jejich obrovská chyba. Ta hrůza je tak reálná…

Palivo však docházelo čím dál rychleji a já i Ramu jsme dobře věděli, že čas se nám neodmyslitelně krátí. Byli jsme připravení umřít. V každém našem pohledu byla znát jakási sebejistota, vědomí, že děláme správnou věc. Samozřejmě, že se to v nás trochu pralo – smrt sice patří k životu, ale je těžké o tom přesvědčit i prostý pud sebezáchovy.

Jen Marathé byla často na pochybách. Čím víc jsme se blížili k Andromedě, tím víc propadala skepsi a depresím. Tolikrát jsem měl chuť s ní zatřást, okřiknout ji, ať se vzpamatuje. Nikdy jsem to neudělal. Tedy do chvíle, než…

„Kód 482,“ zašeptal jsem pro sebe, když jsem zaslechl varovný zvuk v řídící kabině.
Ramu se zamračil – těžko uvěřit, že po takové době vidím, že i on má nějakou mimiku. Většinu času udržoval svůj naprosto neproniknutelný výraz.
„Máme dostatek energie na vytvoření štítu?“ zeptal se svým klidným, hlubokým hlasem.
„Nejlepší způsob, jak to zjistit…“ řekl jsem a obratem poslal signál Marathé do kabiny na druhé straně lodi, aby spustila ochranný mechanismus. Bez odezvy.
„Marathé, blíží se k nám úlomky Zaarských lodí, kód 482,“ zavolal jsem k ní rázně.
„Slyším,“ ozvalo se konečně, „štít provést lze, ale vystačí nám energie k Bráně?“
„Je toho dostatek. Ještě máme nouzovku. Není toho moc, ale postačí to. Spusť ten lehčí štít.“
„Dobře, aktivuji…“

V tom se ozvala dutá rána. Něco narazilo do spodní části lodě. Ramu a já jsme si vyměnili znepokojené pohledy. Štít byl aktivován, co se to stalo? Má smysl plýtvat energií k vnějšímu pohledu na loď? To byla jedna z mnoha chvil, proč jsem proklínal Atlantskou civilizaci za odklon od duchovních umění. Takhle bych se mohl podívat vnitřním zrakem, ale…

Přišla další rána, podobná té první. Všechny tři nás napadla ta samá myšlenka: Zaarové.
„Myslím, že se něco děje u nouzové nádrže. Ale nikde nevidím jejich lodě,“ ozvala se Marathé. „Mám se podívat ven?“
„Ne, to je v pořádku. Pokračujeme dál, už jsme skoro u cíle,“ rozhodl jsem, dobře si vědom toho, že teď už je každý krok a každé další rozhodnutí obrovský risk.

Před námi byla Andromeda. Příliš velká na to, abychom ji stihli celou obeplout a najít Bránu. Museli jsme doufat ve štěstí.

A pak se to stalo. Třetí rána byla nejhorší. Jednalo se o výbuch u nouzové nádrže, Zaarové nejspíš našli způsob, jak bombu zaměřit a výbuch načasovat. Rozeznělo se několik signálů a přední část lodi se celá ponořila do tmy.
„Marathé! Slyšíš mě?“
Nic se nedělo.
„Přišli jsme o nouzovou nádrž!“ zvolal Ramu a já nahlas zaklel.
„Hlupáci! Vždyť to děláme i pro ně!“
Zaarové byli pověstní svou destrukcí všeho, co se hýbalo, aniž by nad tím více přemýšleli.
„Zbývá nám jediné. Prostě přidat, jet kupředu, nemůže to být daleko…“
Z druhé kabiny jsem přes nevypnuté hlášení zaslechl zlomený ženský hlas: „Já nechci umřít, já nechci umřít… Já tady nemám být, nechtěla jsem to…“
„Marathé, vzchop se, sakra! Pokračujeme dál, dávám maximální rychlost… Moment!“
Jako by se náhle zastavil čas.
„Tam vepředu… to je ono! To je přece Brána!“

A skutečně. Nebylo to daleko. Jenomže nám teď zbývá odhadem sotva pár minut…
Ramu se chopil slova: „Marathé, potřebuju, abys přesně za šest minut zadala kód pro aktivaci nálože světelné hmoty, rozumíš mi? Přesně za šest minut.“
Ticho.
„Marathé!“ Naléhal. V jeho tónu však stále nebyl ani jediný náznak hněvu. V tomto jsem ho vždycky obdivoval. Za to mně začal stoupat krevní tlak.
„Co si ta ženská do háje myslí?“
„Klid, to půjde.“
„Ne, nepůjde. Ona na to nemá!“
„No tak!“
„Sám jsi ji slyšel. Má 5 minut. Jestli ten kód nezadá, všechno to bylo zbytečné. Tohle já nedopustím,“ a s těmito slovy jsem rozkopl dveře od kabiny a tryskem vyběhl ven.
Ramu mě však ještě chytil za ruku. Nechtěl mě ale zastavit. Často mě usměrňoval a snažil se Marathé chránit, ale teď snad i on usoudil, že už to přehnala. Nevím, nikdy mi to neřekl, nestihl mi to říct. Stačil jediný pohled. Oba jsme i beze slov věděli, že to bylo rozloučení. Nebyla tam jediná pochybnost. Pustil mi paži a já přidal do kroku.

Ve sprintu jsem rozrazil dveře, s pocitem hněvu smíšeným s jakýmsi zděšením jsem našel ji – schoulenou ve dřepu, v klubíčku a v pláči, nebyla schopná ani vstát.
„Co to tu děláš? Okamžitě zadej kód! Marathé, vstávej!“
„Já nemůžu, nemůžu… nejde to…“
Pochopil jsem, že to sama nezvládne, ale nedokázal jsem se s tím smířit. Vzal jsem ji za rukáv, možná až příliš surově, a postavil ji na nohy k pultu.
„Zadej ten kód! Piš!! 7, 2… notak!“

Ucítil jsem kouř a zároveň jsem viděl, jak ztrácíme rychlost. Dole se musel šířit oheň, a jestli loď vybuchne nebo se plameny dostanou až ke světelné hmotě…
Marathé nebyla schopná jediného pohybu. Odstrčil jsem ji a pultu jsem se chopil sám, nejspíš za mnou padla na zem, ale já to nevnímal. Soustředil jsem se na svůj úkol, na tom jediném přece záleželo.

„Marathé… strašně jsi mě zklamala. Selhala jsi,“ pronesl jsem k ní chladně, zatímco za mnou svítil zadaný kód: 729485-4.

Pak už jen podivné ticho a několik záblesků bílého světla… Jeden z nich byl asi smrt.

Dokázali jsme to.

***

„Odpusť mi,“ řekl jsem.
„To je v pořádku. Nedokázala jsem si připustit tu jedinou, tak jednoduchou věc. Ano, byla jsem slabá. Jsem slabá.“
„A já si nepřipustil, že ne každý je zkrátka hrdina. Měla jsi tolik jiných zásluh, na které jsem já nikdy nedosáhl, a přesto… tolik jsi mne naštvala. Je mi to tak líto.“
A v dalším společném objetí jsme se vrátili domů.

Příspěvky v diskuzi

Řazení:
14.12.2017 - 22:02 | Filtr
(Rak) Áta22
Při čtení jsem si vzpomněla; Roger Želazny; Tajemný Amber:
"Kráčel jsem Stínem a hledal jedno místo, velmi zvláštní místo. Už bylo sice zničeno, ale já měl moc ho znovu obnovit, neboť Amber vrhá bezpočet stínů. Dítě zrozené v Amberu, dokáže kráčet z jednoho do druhého - a takové bylo i moje dědictví. Můžete tomu říkat paralelní světy, jestli chcete, alternativní vesmíry, jestli se vám to líbí víc, anebo výplody choré mysli, když vám to vyhovuje. Já je nazývám stíny, stejně, jako všichni, kdo vládnou uměním procházet z jednoho do druhého. Zvolíme si nějakou možnost a kráčíme, dokud ji nedosáhneme. V jistém smyslu ji vytváříme. " sci-fi je fajn :1: nutí nás přemýšlet, co by - kdyby.
16.12.2017 - 15:27 | Filtr
(Rak) Loreena Mckennitt
pekne pises :15: :1:
19.12.2017 - 18:53 | Filtr
(Rak) dan162
:11:
nechal jsem si to pár dní na obrazovce, než si to přečtu v klidu, nádhera.
Díky.


Aktuální postavení planet
Aktuální
postavení planet
ukázat planety »
Lunární kalendář 2018
Lunární kalendář
Luna ve Váhy Vahách
ukázat kalendář »