Má nejdražší večeře - Diskuze a zkušenosti

"Máš tu les, nebe i hospodu, tak co ti tady chybí?" (Vlasta Třešňák - Zeměměřič)Na povolání zeměměřiče je tolik krásných věcí. Však už jsem to tu mockrát povídal a jen bych se opakoval. Vidět na jaře vše rozkvétat a tažné ptáky přilétat. V době zrání moci ochutnat rajské plody z planých jabloní. Na podzim cítit vůni tlení, padnout do koberce listí a nechat se zasypávat. V zimě naslouchat křupání sněhu pod botou a cinkotu vloček zvonících při dopadu na zem...Zase jsem se neudržel, abych si to nepochválil. Ale protože jsem nejen životní labužník, ale i labužník - jedlík, preferuji ochutnávání všeho dobrého, co příroda nám k dispozici dává. A věru toho je, však víte sami.V tomto příběhu sehrály hlavní roli houby. Ale nebyly to houby ledajaké. Byly skoro kouzelné, především však jedinečné.To jsem si jednou se zeměměřickou tyčkou vykračoval krajem lesa nedaleko Holic v Čechách. Jmenuje se to tam Žernov. Tenkrát jsem si myslel, že se to tak jmenuje podle komárů, kteří tam žrali vskutku řácky, ale jen v hloubi lesa. Při kraji ne. A tak si vykračuji, libuji si, jak nám to hezky odsýpá, jak je to hezký les, že sluníčko hřeje, ale nepálí, po dešti je vlhko, ale ne mokro... No zkrátka spokojen jako vždy se vším. Když tu náhle...: "Jé, hele, hříbek!" Hříbek však ke mně nepromluvil lidskou řečí, neslíbil mi tři přání, jako je tomu v tom vtipu, třebas zde byl taky jeden blbec k dispozici a sice Sosna. A už jsem ho vydoloval ze země a majetnicky svíral jeho nohu v pazouře a dumal, co to je za druh. Hřib dubový ani borový to nebyl, ty bych poznal. Nebyl to žádný z hřibů, co bych znal. Ani satan. Ochutnal jsem... a nechutnal špatně. Do polévky bude výborný - a šup s ním do batohu!Pár kroků a další hřib. Úplně jiný, než předchozí. Jediné, co měli společné, že takový hřib jsem v životě nikdy neviděl. Krásný, zdravý, chutný..., šup s ním do batohu. A musel jsem se pak sehnout ještě mnohokrát...Nuže abych to nenatahoval, našel jsem tam dost hub, aby to dalo nejen na polévku, nýbrž na pořádnou smaženici. Porovnáváním jsem zjistil, že jde pravděpodobně o tři různé druhy hřibů. Na smaženici by jich však byla škoda - mezi námi, smaženice je skoro nejhorší možná varianta zpracování hub, která jejich osobitou chuť ubíjí! Udělá z nich něco ne nepodobného slimákům a já jsem veliký požitkář, bych se k houbám takto necitlivě choval. Tak jsem cestou domů nakoupil kysanou smetanu a doma si je udělal nakyselo. To vám byla lahoda, to byla žranice, to jsem si šmáknul. Pupek nacpaný jak ten mlsný pes, co sežral dort pejskovi a kočičce.Večer mi to nedalo a začal jsem špekulovat, co že jsem to vlastně jedl. Podle obrázků na netu mi to najít nešlo. Přišlo mi vše nějak podobné, že to vlastně mohlo být cokoliv. Ale pak jsem zadal do vyhledávače název "Žernov" a už mi vyskočil odkaz na přírodní rezervaci Žernov nedaleko Holic. A už se to na mne valilo: Výskyt velmi vzácných druhů hřibovitých hub vedených v červené knize zvláště ohrožených druhů, ojedinělý výskyt v rámci ČR, nejsevernější výskyt v Evropě... A já jim to sežral! Všechno! A víte, že v tu chvíli mi to chutnalo o to více, když jsem se dozvěděl, jakou vzácnost jsem uvařil? Příběh měl po letech malou dohru. Svět je malý a můj kolega má kamarádku Terezu - mykoložku. Jednou jí moji příhodu vyprávěl a ta se div nesesunula k zemi. Jen se chytala za hlavu! V té lokalitě prováděla kdysi osobně průzkum, tak si umí představit, co vše jsem tam mohl najít. Prý zabít mě málo. Ale naštěstí šlo jen o plodnice. Pokud jsem při sběru nepoškozoval podhoubí, neměl bych tomu tak moc uškodit. Nicméně mi vzkázala, že do rezervace Žernov mám napříště zákaz vstupu. A té večeře ať si náležitě vážím, protože tak drahou večeři jsem nikdy nejedl. A možná už ani jíst nebudu. Kdyby mi za to měla napařit pokutu, byla by prý veliká jak Ču-mu-lang-ma, neboli Mount Everest, jenž jest pojmenován na počest sira George Everesta, jenž byl rovněž zeměměřičem, ale narozdíl ode mne nežral vzácné houby! Ale to se neví jistě... Tak to vidíte. Někteří se pachtí, aby si vydělali na kaviár, zapíjeli to kdoví čím... A přitom stačí občas sklonit svůj zrak k zemi a říct si: "Jé, hele, hříbek!" (Tuto příhodu jsem původně popsal v příspěvku v jiné diskusi, ale nakonec jsem si řekl, že by se hodila do sbírky mých malých katastrof, které vám občas na sebe napráskám, tak vám ji předkládám samostatně. Třeba vám při pondělku zlepší náladu. Možná s nadcházející houbařskou sezónou bude poučením, čímž alespoň částečně odčiním této své viny, že není všechno určeno k sebrání a sežrání. Což neplatí pro Sosnu, protože ten už je úplně zvlčelý.)