Muži a ženský pláč - Diskuze a zkušenosti

Sosna zvlčelý Hrome, až nyní jsem zaregistroval, že zmizela Pietra di Luna!
Nu tak snad třeba někdy se navrátíš. Hodně štěstí v žití!

Lupi » Sosna zvlčelý Souhlasím. Jen malý dodatek - jak víme, že zrovna tenhle konkrétní mužský o to stojí? Pomůže otázečka "co se stalo?" nebo tak něco.
Já například, milý Sosno, bych vůbec netušila, že bys o to stál- a tudíž bych ti vysvětlení neposkytla....nanejvýš bych si utřela čumák a řekla "promiň."

Lupi » Sosna zvlčelý Já děkuji. Vždycky jsem si myslela, že ženský pláč chlapy sere - jak psal Bičboží - zdržuje.
Já jsem napřed neuměla plakat vůbec, pak se hráze protrhly, ale díky odezvě ve stylu Bičebožího jsem plakat přestala - teda před manželem.
Opravdu jsi mě moc potěšil zjištěním, že Bičbóžovský pohled na věc není bezpodmínečně nutný.
Je pravda, že když známe příčiny a souvislosti, přestáváme být korkem, hnaným po vlnách a chápeme se vesla
Z toho mám taky radost.

edeka » Sosna zvlčelý ja musim podekovat za tuhle diskuzi ale i tobe opravdu kloubouk dolu pred tebou , cokoliv od tebe ctu ma hlavu patu a pokoru ! nevim kdo jsi co jsi , jen citim .. ty musis byt hrozne hodny clovek a partner :) a to ted nefliruji khali ja jsem jen dnes na mekko :) :) :)

Sosna zvlčelý » Pietra di Luna Popere...
Hlavně mě nikdy nenapadlo, kde je kořen té bezmoci. Až díky této diskuzi. A víš, co je zajímavé? Jaká úleva se dostavila, když jsem zjistil, že to má svoji příčinu a kde. Ohromná úleva.
Je zajímavé, jak člověk někdy nenachází souvislosti a třeba i hledá. A pak najednou v jednom okamžiku (30 let po oné údálosti) "cvak"! A najednou se té situace bojím mnohem méně (plačící žena).

Khalí jsem dokonce říkal, jaké to mělo pak důsledky. Možná by nebylo od věci je zde ve stručnosti popsat:
Když nastala situace, že jsem zažíval pocit, že je mamka ze mne zklamaná, nechtěl jsem ji zklamat dále. A začal jsem se uchylovat ke lžím. Pamatuji si to. Nešlo o lež, kdy jsem chtěl získat nějakou výhodu, ale vlastně jsem se ji snažil uchránit od špatných zpráv (špatná známka, poznámka). To byla ta pravá pohnutka. Občas jsem něco ututlal a zjistil jsem, že nebyla zklamaná, takže jsem se utvrdil ve "správnosti" svého počínání. Občas naopak se to provalilo a bylo to o to horší. Nedokázal jsem jí říct, proč jsem lhal. Ani nevím, jestli jsem to věděl.
Tak to jen tak na okraj, kam taky může někdy pláč někoho vmanipulovat, když není správně vysvětlen. A samozřejmě to může být i horší a vléct se to s někým celý život.

Takže Ti vlastně zde musím poděkovat. Díky Tvé diskuzi jsem si vyřešil jedno trauma z dětství.

Najdise.cz » Sosna zvlčelý Systémová zpráva: Příspěvek je od uživatele Pietra di Luna, který(á) již smazal(a) registraci na tomto webu:
=====
Přesně, s tím souhlasím. Ale ono když jde o pláč upřímný, tak ten člověk během toho většinou sdělí, o co jde...nebo já to aspoň tak mám. Rozbrečela jsem se až u toho, když jsem se snažila vysvětlit jedno velké nedorozumění, které mě hodně zasáhlo....pak dotyčnému dojde, že je mi to prostě líto...

Najdise.cz » Sosna zvlčelý Systémová zpráva: Příspěvek je od uživatele Pietra di Luna, který(á) již smazal(a) registraci na tomto webu:
=====
hmm..bezmoc..

....vlastně jsi mi tím tvým příběhem připomněl bývalého, který se rozčílil, když jsem plakala. Pak prohlásil, že nesnáší, když ženské brečí protože mu to připomíná jeho mámu, která brečela, když zůstali sami. Takže u něj to asi taky byla bezmoc...jenže otázkou pak je, jak se ten chlap s bezmocí popere...

Díky!

Sosna zvlčelý Dnes krátce zase z jiného úhlu pohledu:
Po pláči by VŽDY mělo přijít vysvětlení! Tedy samozřejmě v případě, kdy o to muž stojí, nějakému necitovi to bude fuk, tam je to marný... Ale kde vysvětlení není dopřáno, tam se z toho stává citové vydírání! (A je jedno, zda jde o pláč ženy, nebo třeba i muže.)

Sosna zvlčelý » Ganesh bolet dokáže i bolest jiného člověka

Sosna zvlčelý Díky za diskuzi, asi mi díky ní něco došlo.
Na toto téma bych asi mohl psát z mnoha úhlů pohledu. Ale vyberu si jen jeden (příště třeba popíšu i nějaký jiný), kde platí následující vzorec:
já + ženský pláč = bezmoc
Ano, mne ženský pláč děsí. Nefunguje nějaké rozumové zdůvodnění. Prostě to nesu těžce. Je to břemeno, které nezvládám nést, ale snažím se o to.
A dnes se mi vybavilo pár okamžiků z dětství. Našim se hroutilo manželství. Táta se zamiloval a táhlo ho to pryč. Mamka se snažila udržet to, ale nebylo to v její moci. A přede mnou a sourozenci to ještě tutlali. Ale nastávaly okamžiky, kdy jsme nalezli mamku plačící, když byla úplně na dně.
Vůbec jsme netušili, která bije. Bylo mi 6 let a myslel jsem si (i sourozenci), že jsem něco provedl já, nebo někdo ze sourozenců, případně všichni tři. A přitom jsme neměli tušení, že jsme něco provedli. Pak taťka odešel a bylo toho ještě více. Mamka to nezvládala. Za sourozence mluvit nemohu, ale pamatuji si ty pocity bezmoci, když jsem chtěl mamku utěšit, ale přitom jsem se bál, že to je kvůli mně. A jak utěšit? Co dítě zmůže? A kdo s dítětem mluví narovinu? Takže to skutečně byla jen veliká bezmoc.
A dnes mi došlo, že stejné pocity bezmoci zažívám dosud. Že mne ženský pláč dostává do úzkých. Ty pocity ožívají úplně stejně, jako tenkrát, jen mne to nikdy nenapadlo. Proto nesnáším ten pocit, kdy nevím, která bije. Připadám si odehnán (mamka nás odháněla, když plakala), nemohoucí a zcela zbytečný. A ano, je tam ta strašlivá obava: Udělal jsem něco? A co?