s dovolením, jen si tu odložím... - Diskuze a zkušenosti

Marhon » Setu děkuji za přízeň.

Setu moc hezké. právě ted mi to velmi pomohlo. díky

Marhon sto osmá...

Pane, kampak jste se ztratil?

Haló Pane, kampak jste se ztratil,
Vy slovy jste mě obohatil
a vkládal věty myšlenkám.
Haló Pane, kampak jste se ztratil,
když někdo z hůry mé plány zhatil
a slova mizí Bůh ví kam.

Haló Pane, kde pak je Vám přáno,
jen se tak dívám zdaleka,
snad se mi to jenom zdálo,
snad hledám smysl člověka.

Haló Pane, asi máte štaci,
u Vás stále hledám inspiraci,
než všechny časy pominou.
Ztrácím Vás každou vteřinou.

Haló Pane, kampak jste to zmizel,
bez Vašich slov je to svízel,
začínám zase od znova.
Haló Pane, kampak jste to zmizel,
vím, že nic jste nenabízel,
však dám Vám království za slova.

Kde jste pane, jak pak se Vám vede,
nikdo tak věty spřádat nedovede.
Kde jste pane, jak pak se Vám daří,
nikdo už příběhy tu nevytváří
a další vteřina uniká
do nikam.

Teď, kam moje paměť sahá,
už ta slova neovládá
a tak Pane, v téhle změti,
píšu věty po paměti,
snad žádné mě neminou.
Co si pak počít s načatou vteřinou.

Marhon sto sedmá...

A Moudrý řekl,
"Nikdy nestálo to za to."

Ve světě čar
a nesplněných přání,
Ve světě bran
a padacích mostů do hradu,
Je schován dar
od Boha k přijímání,
Je schován pár
diamantů z pokladu.

A Člověk hledá
střípky křišťálových růží,
Člověk hledá
zlaté lístky okvětní,
Však tam
kde se všechny cesty úží,
Zůstává žal
a portál obětní.

A moudrý řekl,
"Nikdy nestálo to za to."
Ty války, co pan Člověk vyplodil,
A Člověk klek,
v ruce papírky a zlato,
Co jiný ve smrti z kapes vyhodil.

A moudrý řekl,
"Nikdy nestálo to za to."
Kdosi trhá plátky kopretin,
Ty plátky letí
k zemi, kde je bláto,
Někdo plakal by, ale nemá čím.

A moudrý řekl, potichu mezi všemi,
Pochopme, když vzpomínáme,
Hřbitovy si budou nárokovat zemi
Pro kterou umíráme.

Ve světě čar
a nesplněných přání,
Ve světě bran
a padacích mostů do hradu,
Čeká jedno srdce
určené k milování,
Bílé růže v ruce
a pár očí v pohledu.


Moudrý řekl,
"Nikdy nestálo to za to."

Marhon Místo na Zemi.
Je tma, večer a taky jste se uhnípli v posteli v obležení polštářů a dek, se skleničkou červeného vína, protože je venku prostě v zimě zima? Bloudíte po internetu jak znuděný, zablešený podvraťák a hledáte něco, co vás na příštích 90 minut zabaví natolik, že zapomenete jít spát.
A máte to. Zůstanete u oblíbeného seriálu, notoricky známého, avšak v zápalu minulých pracovních životů, nedokoukaného. Mezera desetiletí vytvořila nevědomostní kráter, který právě teď musíte za jednu noční spirálu zdolat. Hltáte příběh za příběhem a vůbec jste si nevšimli, že čas vám vytvořil černou díru ve věčnosti, kterou se řítíte do jinam.
A stop. Dívají se na vás známé oči, které říkají: „Ahoj.“
Tebe znám, říkáte si.
Jistě, denně potkáváte lidi, které znáte a nevíte kam s nimi, tak je pozdravíte, usmějete se a zapomenete na ně stejně, jako jste je neznali předtím. Ale tyhle oči znáte. Provokují vás, smějí se vám a vytáčí vás, protože nevíte, co si s nimi počít. Postava na obrazovce jen tak mávne chronicky známým gestem nad vámi rukou a pokračuje ve svém ději podle scénáře. Však to má ve scénáři.
Doprčic, toho chlapa znám. Říkáte si znovu a ty oči se jen škodolibě smějí, jakoby se dívaly přímo na vás. A začne se smát. A směje se vám. A směje se vám stejně, jako se vám smál před čtyřiceti lety, jen kolem očí víc vrásek, na hlavě víc šedi, ale směje se vám stejně jako tenkrát.
„Ano, jsem to zase já.“, říká ve svém úsměvu.
Poznávám tě, samozřejmě, že tě poznávám, ze všech jmen se vynoří to správné, k té správné tváři. A jak se máš za celé ty roky, které doba odstřihla jak sepraný štítek ze svátečních šatů.
Ve tmě hupsnete do informačního toku, jak hlubinný potápěč bez dýchacího přístroje. Ponor na jeden nádech. A putujete zpátky v čase, ocitáte se v cizím životě, v cizí zemi, v cizí duši a bloudíte prstem po mapě. Ano, tady to znám, tady jsem byla a propadáte se cizím osudem s vlastními vzpomínkami, do cizího příběhu v kraji, který je vám tak blízký. Hodiny běží po zpátku takovou rychlostí, že kukačka už se ani nesnaží otevírat dvířka. Procházíte krajem zelených kopců, kamenných zdí, modrého nebe, duhou na jejímž konci je poklad. Znovu na vás vyskakují skřítci a víly a z bran hradů vyjíždí rytíři ve zbroji. Znovu s vámi houpe vítr, slunce vám svítí do očí a kapky deště stékají po tváři a znovu se cítíte jako doma. Ty oči se na vás dívají s útěchou a vřelým citem, jako by věděly, po čem se vám stýská. Vzpomínky kolem vás proplouvají a tančí se sny, jako vzdušné bludičky s kapkama vody. Tmou se mihotají paprsky světla a připomínají vám, že čas návratu se blíží. Odhazujete myšlenky, vydechujete poslední zbytky snění a vyplouváte tmou nad hladinu.
Je ráno.
Noc bledne a vy sedíte pod dekami a polštáři v jiném čase, v jiném kraji, v jiném těle, jen ty oči z obrazovky jsou stále stejné. Usměvavé, klidné a vřelé, jako by věděly.
Také máte své tajné místo na Zemi?

Marhon sto šestá


Krysy.

Běhají tu krysy
a dech se s dechem mísí,
po poli neoraném,
kde cizák je pánem.

Běhají tu krysy
a strach se s dechem mísí,
po louce bez motýlů,
kde už je cítit síru.

Běhají tu krysy
a smrt se s dechem mísí,
po meči bez ocele
a srdci bez přítele.

Běhají tu krysy,
dnes, tak jako kdysi,
běhají tu čile,
dnes, tak jako dříve.
Běhají tu krysy,
jen mají jiné rysy.

Marhon » ja@aja jáááj, došly slova.
a děkuju.

Marhon sto pátá...


Převozník v hodině zvířecí.

Nejdřív si mluvil u prázdného hrobu,
a teď mlčíš u plných,
co je to za divokou dobu,
kdy platíš z dluhů splacených.

Sedíš jak žabák na kamenném hrádku,
jen skoupá vrchnost zůstává
a tiše motáš provaz na oprátku,
co ve větru se houpává.

Už dávno ztratily se pudy,
zní jenom potlesk publika,
je za minutu dvanáct a už nevíš kudy,
přítomnost mizí do nikam.

Zavíráš oči, kvůli malému smítku,
vždyť se zas tak moc neděje,
vedou tě sladce na vodítku
a v dálce pláče naděje.

Starý šakal zahrabává kosti
a všichni mocní utekli,
že jsou to kosti budoucnosti,
to už ti ale neřekli.

Nejdřív si mluvil u prázdného hrobu
a teď mlčíš u plných,
co je to za podivnou dobu,
tonoucích duší ztracených.

Jak pomalu teče tahle prapodivná řeka,
minulost se v hrobě obrací
a na voru, už na tebe čeká,
převozník v hodině zvířecí.

ja@aja » Marhon

...prosím ještě..

Marhon sto čtvrtá...

proplouvám

proplouvám mezi kapkama deště,
proplouvám, snad spím ještě,
a nechám si zdát.

proplouvám mezi kapkama snění,
proplouvám, je tu co není,
můžu si přát.

proplouvám mezi kapkama přání,
proplouvám a nic nebrání
se smát.

proplouvám mezi skutky a činy,
proplouvám, tenhle čas je jiný,
zůstane stát.

proplouvám mezi kapkama vody,
proplouvám, svět deštěm voní,
nechce se vzdát.

proplouvám mezi kapkama deště,
prosím ještě.

Mí_lka » Marhon Líbí

Marhon » ja@aja děkuji.

ja@aja » Marhon .. takže iba technická záležitosť, možno admin to prenastavil, skús sa ho opýtať.. ináč som moc rada, že ju tu opäť vidím

ja@aja » Marhon nádherná, zarezonovala

moc moc za ňu ďakujem

Marhon » Khalia Zvlčelá no, nepíšu abych psala, jen když mám co říct. takže asi sem už všechno vykecala, protože mi posledních pár let chybí slova.
mimochodem, blahopřeji k přírůstku.

Marhon » Korzárka děkuji.

Marhon ptáte se mě, proč mi zmizela básnička, protože k básničce patři fotka a nejde mi z nějakého důvodu vložit. přitom do fotografickýho jde, tak to asi bude bez fotek.

Marhon sto třetí...


kdo se ptá...

kdo se ptá vrcholků skal,
kdo se ptá, snad ten kdo tam stál,
kdo se ptá, ten kdo neví,
ptá se do rozednění.

kdo se ptá pramenů řek,
kdo se ptá, snad prochodil věk,
kdo se ptá, snad ten kdo chce víc,
kdo neumí říct.

a pak se ztrácí čas rozvitých vět,
a pak se ztrácí vzdálený svět,
a pak se ztrácí spory a spěch,
odpověď je vlastní dech.

kdo tam stál, na vrcholcích skal,
kdo tam stál u té nejvyšší z bran,
kdo tam stál, snad něco si přál,
možná se bál.
kdo jednou tam stál,
stát bude dál.

Najdise.cz » Marhon Systémová zpráva: Příspěvek je od uživatele Khalia Zvlčelá, který(á) již smazal(a) registraci na tomto webu:
=====
Souhlasím.. Odkládej zde více, fakt se mi to líbí... Ale chápu, znám to, nejde na to moc tlačit.

Marhon sto druhá...

vezmi si plášť...

vezmi si plášť,
ať zahřeješ si křídla,
ty komu ještě zášť
k srdci nedohlídla,
a pláče ve svý kráse
a v slzách usmívá se,
a pije laním z vřídla.

vezmi si plášť,
ať zahřeješ svý touhy,
dokud víc času máš,
než o jeden krok pouhý,
a vstaň ze svýho pláče,
chceš letět a ne kráčet,
ať nádech tvůj je dlouhý.

vezmi si plášť,
ať zakryješ si křídla,
aby tvůj pláč
láska nezahlídla
a přišla blíž,
pak uvidíš,
zda duše neprořídla.

Marhon » betule děkuji.
tak nepamatujeme si mnohem víc toho času směrem zpět a dost možná, jednou budeme hodně překvapeni.

betule » Marhon

betule » Marhon Hezke vysvetleni ...a ano pet let co si vlastne nepamatujeme ...

Marhon sto prvá...


kamenný pláč.


sám byl tak sám,
navzdory mrazu, temnotám,
u posledního stánku
stál,
jen tam stál,
na tváři měl slzu, tak se ptám,
že děkovat chtěl spánku,
nač?
řekni nač?
není zač.


na rohu anděl kamenný,
léta neměnný,
pro lidi vzdálený,
chtěl klobouk slaměný,
a srdce kamenný
změnit na červený.

chtěl kráčet loukou, do polí
projít údolí,
a vidět sokoly,
však nejde cokoli
v kamenném soukolí,
nic ho nebolí.

chtěl vyjít jednou ze dveří,
věřil, že poběží
chytat pápěří,
s osudem soupeří,
že čas mu vyměří,
nevěří.


sám, byl tam sám,
uprostřed davu odkázán,
na svojí schránku,
dál,
jen tam stál,
ke kamennému srdci uvázán
a děkovat chtěl vánku,
zač?
řekni zač?
že suší pláč.

Marhon » Mí_lka děkuji mockrát.